Z čeho se vůbec rodí myšlenka? V pojetí francouzského existencialisty Alberta Camuse to není metafyzická půda filosofické spekulace, ale půda konkrétní, cosi velmi určitého, jedinečného a organického, co teprve dává vyvstat obrazům a celé síti spřízněnectví s jejich řečí. Orgiastická rozkoš a požitek přitom nejsou cílem, ale jen nutnou materií k tvořivé práci. Podroben drtivé moci přírody se vším, co se do ní počítá, a to je pro Camuse ve svém základu i úhrnu také kultura, si člověk sám docela nepatří – jeho bytost se vlévá do magické kosmické hry, v níž spolu koresponduje nespočet věcí a fenoménů.
Na konci třicátých let – tedy v době, z níž pocházejí v češtině dosud nevydané esejistické svazky Rub a líc (1937) a Svatba (1939) – prožíval Camus naplno svůj věk dobrodružství, kdy chvějivě teskná, závratná touha po životě dosahovala svého vrcholu. Jakýmsi korektivem je pozdější soubor Léto (1954, česky 1999), jenž je tematicky těsně spjatý s druhým z uvedených meziválečných svazků. Jako celek u nás Eseje vyšly v roce 2014 poprvé.
Život je pro Camuse totožný s tělem a tělesností a ty jsou zase vrženy do nejnádhernějších míst na Zemi, do krajiny Středomoří, Alžíru a Oranu. Zde se nachází klíčový bod svrchované intenzity prožitku, jeho Mariánský příkop, neboť autor se s jeho nebem a jeho vjemy ztotožňuje až do poslední buňky. Zde vnímá a absorbuje nezměrnou hloubku bytí a dokáže „přijímat jen průzračnost a jednoduchost ztracených rájů: v jediném obraze“. Přítomný okamžik se proměňuje v neuchopitelnou nostalgii, navěky mizí, ale tím se i posvěcuje, neboť „jediné ráje jsou ty, které jsme ztratili“. Není divu, že v ovzduší, jež autor prožívá jako bytostně vlastní, se ztrácí potřeba žít ještě jiný mýtus. Mýty jsou „směšnými maskami nasazenými vášnivé touze žít“.
Před Camusem se v rozpuku jeho mládí otevírá celoživotní otázka střetávání s metafyzikou. Jak říká v doslovu Denis Molčanov, který soubor rovněž přeložil, Camus hledal cestu mezi iluzí a nihilismem. Zprvu je v něm ještě mnoho neujasněnosti, ale hodlá především obhajovat právo na tíhu svého života. Působí to více než paradoxně – ví už v té době dokonale o všech rozkoších. Ale stejně, „vše, co oslavuje život, posiluje zároveň jeho absurditu“. Tělo totiž nezná naději. Camus však nemůže přijmout nic, co se podobá švindlu, život ve svém prameni i toku nechť zůstává čistý a nezkalený. Hřích znamená doufat v jiný život než v tento jediný. Vždyť co znamená žít! Náboženství soustavně ukazuje k druhému pólu, k onomu „nežít“. Jeho význam se už nalézá mimo představu živého. V hranicích víry ztrácí vnímání reality svou moc. Ostatně i úzkost samotná se rodí a vychází z vitality. A přijmout život a nespáchat sebevraždu je jasný hodnotový soud.
Přes to všechno se autor ani zdaleka nehlásí k materialismu a ateismu. Jeho žízeň je příliš veliká – a příliš dobře cítí, že pravověrný ateismus by byl jen další způsob, jak svou žízeň ošálit. I rozum chce jen vyprázdnit bytí. Věří ve svět a v tom se stále utvrzuje s naprostou bezohledností – „mít pravdu znamená: příroda bez člověka“. Zároveň mu to téměř vhání slzy do očí, vždyť pro takovou pravdu lze jen plakat. Odvaha znamená dívat se přímo do světla, které zároveň představuje smrt – a on se přitom absolutně ztotožňuje se světem, všude vidí svět, nikde zásvětí. Svět je barevný, opojný a skvělý, ve svém celku až zdrcující. Dusí svou nádherou: „když si totiž člověk uvědomí svou přítomnost, přestane cokoli očekávat“. Nejvyšším vrcholem je okamžik utkvělý ve věčnosti, který splývá s pravdou, stává se jí. Ten okamžik je rovný ráji, ale ráji bez trvání. Ano, pravé ráje jsou jen ty ztracené.
Opačnou stranou, rubem výšky je propast. Jít k sobě a ke světu znamená nalézt odvahu otevřít v sobě propast. Může se to rovnat pádu, jenže je to nezbytné. Všechno opravdové, velké a vzácné vždy hraničí s propastí, protože základní vlastností života je nezměřitelná hloubka. Umění harmonie spočívá ve skloubení dvojího pohybu – jeden se odehrává na povrchu, s nohama na zemi a tváří v tvář životadárnému slunci Oranu, a ten druhý v hlubinách vlastního nitra čelem k esenciálním výzvám kultury a filosofie. A život se děje a probíhá právě ve veletočích oněch prudkých kontrapunktů, které znejišťují nejen fyzikální a fyzické postavení, ale i samotnou lidskou identitu: „Není vůbec snadné stát se tím, kým člověk je, nalézt znovu ve svých hloubkách svoji míru.“
Krása života je pro Camuse skoro neunesitelná, ale dělit se o svou vnímavost s nějakou religiozitou odmítá. Jediný přesah obtížně a s maximální poctivostí doluje sám ze sebe – v tom spočívá jeho angažovaný a zanícený humanismus, jejž odvolání k jiným světům jen bagatelizuje, sráží, ponižuje a umenšuje. Nechce o nich ani slyšet. Revoltuje nikoli proti ideji věčnosti, ale proti záměru tuto věčnost nějak popsat, rozčlenit, spoutat, přivlastnit si ji. Není to projev strachu ani pýchy, ale naopak výsledek osobitě budovaného svazku hrdosti a pokory, která se umí postavit i smrti a absurditě. Detailně tu můžeme sledovat formování ideových základů intelektuála, který tone v rozporech, ale není zasažen žádnou ze zhoubných patologií a manýr moderního myšlení a umění. Chce být ve svých vítězstvích i prohrách stejně tak pravdivý a stejně věrný sám sobě, jako je vděčný a věrný slunci, které stvořilo jeho senzitivitu. Jeho krédem je „věrnost vlastním mezím a jasnozřivá láska ke svému údělu“.
Camusův styl se opírá o promyšlenou kompozici, je plastický i reliéfní, neustále konfrontuje slunce a stín, útěchu jsoucna a neklid rozvířeného nitra. Výraz stále propojuje rozkoš a bolest, extázi z opojné přírody a trýzeň zraňující sebereflexe. Vášeň střídá plachá cudnost, nadšený výkřik zase ukáznění a ztišení. Camus je dokonalý v malbě atmosféry; textem se rozlévají tóny a valéry, množství perspektiv a faset, s velkou sugestivitou zachycuje tep, rytmus a vlání krajiny, v jeho větách jsou doma všechny živly. Na každé straně autor ukazuje, jak úžasným žánrem se stává esej v rukách velkého spisovatele.
Autor je literární kritik.