Asi před pěti lety proběhla na starém dobrém Západě, v levicových salonech i v úderkách militantů diskuse o tom, proč se neobjevují sociální, politické a ideologické (dnes se říká kulturní) dopady Velké finanční krize 2008. Dopady krize, po níž následovala světová recese, dluhová spirála a všeobecná konsternace. Padaly udivené otázky, proč je takové ticho po pěšině, když po Velké hospodářské krizi třicátých let zmítala Amerikou vlna okupačních stávek, Roosevelt odstartoval Nový úděl a Evropa vyslala na Východ svůj fašismus za účelem preventivního zničení bolševismu (čímž samozřejmě dosáhla výsledku opačného). Má snad dnešní lidstvo nějakou jinou chemickou strukturu a napohled třaskavá směs si nanejvýš jen pšoukne?
Klid to byl opravdu pozoruhodný. Sociální konflikty (dříve se říkalo třídní boje) se ukázněně omezily na jednodenní generální stávky, o nichž se dopředu vědělo, že budou k ničemu. Tak si je představovala odborová byrokracie, zkažená tripartitami, které přežily jednoho ze svých duchovních otců zakladatelů, Benita Mussoliniho, a v demokratizovaném korporativismu vzkvétají dodnes. Politicky se dařilo spíše liberálům středopravých stran, kteří u moci vystřídali liberály středolevé, ale někdy to bylo i naopak (a vždycky svým způsobem nastejno). Neoliberální ideologie zůstala netknuta, jakkoliv v praxi byly zachraňovány banky i automobilky a celý finanční svět byl – a dosud je – zaplavován tekutým obvazem uvolňování, naléváním ničím nekrytých peněz do sotva se hýbajících ekonomik. Nad tím vším napořád zněly hlasy zvučných ekonomických expertů (dříve se říkalo ideologů), že neoliberalismus má problémy, jen když je neoliberalismu málo a tupě rozhazovačné státy mu šlapou na kruhy. Tohle že jsou nějaké důsledky největší krize od třicátých let? Potud diskurs zhruba pět či šest roků starý.
Znalci soudobých dějin a všichni ti, kdož se označují za „revoluční socialisty“ (i takoví stále ještě existují), upozornili hned, že první reakce na Velkou hospodářskou krizi se v minulém století rovněž odehrály podle šablon ortodoxní liberální ekonomie. Že vlna amerických stávek a evropských „lidových jednot“, španělská revoluce, fašismy všech odrůd, druhá světová válka a na jejích troskách výrazně jiný svět nutně potřebovaly k rozjezdu čas. Alespoň pět, deset, patnáct, ba i více let po „černém pátku“ 1929 na Wall Street bylo zapotřebí, než lidstvo z Velké krize sklidilo nesmírně hořké, krvavé, ale i výživné plody.
Není všem dnům konec. Dnes všechno nasvědčuje tomu, že leccos z dynamiky minulého století stihneme i ve století současném. Už necelé tři roky po pádu Lehman Brothers v září 2008 vypuklo arabské jaro, které přímo inspirovalo pozdvižení evropských Rozhořčených i transatlantické hnutí Occupy, dalo vzniknout španělské formaci Podemos, radikalizovalo řeckou Syrizu, osvěžilo britské labouristy Corbynem a americké demokraty Sandersem.
Ano, jsme na houpačce. Po arabském jaru následovala arabská zima, která se zadrhla a stále vězí v krvavé louži nové egyptské diktatury, Islámského státu a hlavně Sýrie. S důsledky pro Evropu a svět. Progresivistické režimy Latinské Ameriky upadají do marasmu stejně hlubokého, jak velké předtím vzbudily naděje. Ukrajina i Jihočínské moře jsou jen dalšími sudy prachu, jež dosavadní hegemon ve Washingtonu vkládá do hradeb svých – přinejmenším potenciálně – rovnocenných protihráčů, Moskvy a Pekingu. Aténské jaro netrvalo ani půlrok a na starém kontinentě i ve Spojených státech je nejvíce slyšet halekání konzervativní a krajní pravice, jíž uprchlíci z válečných, ekonomických i ekologických devastací svých domovů přinášejí ideologickou munici a bezděčně mění třídní boj na rasismus. Sociálním zájmům milionů lidí svazuje hnědé bahno nohy. Takřka chybí obecné povědomí, že v takových okovech nelze získat vůbec nic, zato však úplně všechno ztratit.
Probouzejí se i alternativní perspektivy. John Maynard Keynes vydal svoji Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz (1936) sedm let po pádu na newyorské burze. Kapitál 21. století (2013) Thomase Pikettyho se objevil už pět let po krachu Lehmanů. Tohle zrychlení je v rámci dané analogie právě tak příjemné, jako je nadějné panevropské Hnutí za demokratizaci Evropy 2025 (DiEM 25). Kromě jiného vzbuzuje naději coby kontrapunkt k rozpadu Evropy nejen na Sever a Jih či na Západ a Východ, ale i na jednotlivé národní státy či regiony. Hlavně však na nekontrolovatelnou elitu a bezmocnou masu, rozstrkanou do oddělených kotců, aby byla lépe připravena k porážce.
Jestliže se i mainstreamová média nyní rozepsala o „další“ krizi na obzoru (nepřesně, neboť krize 2008 ani na okamžik neskončila), snad je dobré si připomenout, čím byla doopravdy vyřešena Velká krize 1929: druhou světovou válkou. Kdybychom nevěděli, že dějiny nedělají analogie, ale lidé, museli bychom se domnívat, že nám ke „konečnému řešení“ zbývá krátký – od této chvíle jen o dva roky prodloužený – čas.
Autor je politický komentátor.