Zašlý Kvítku čas

Anglický preromantik Samuel Richardson, autor epistolárního románu Clarissa, or the History of a Young Lady (Clarissa aneb Historie mladé dámy, 1748), proslul rovněž korespondencí se čtenáři – či spíše čtenářkami – svých děl. Údajně měl dopisů celou skříň. O to pozoruhodnější je, že na ně detailně odpovídal a nebral rady svých obdivovatelek na lehkou váhu.

Michel Faber v předmluvě ke knize Jablko. Povídky ze světa Kvítku karmínového a bílého (The Apple: Crimson Petal Stories, 2006) vytváří autorský obraz podobný tomu Richardsonovu. Čtenáři mu jsou partnery, bere na ně ohled a jejich otázky mu nejsou lhostejné. Osvětluje historii postav, rozebírá svou motivaci pro návrat do světa Kvítku karmínového a bílého (2002, česky 2014; viz A2 č. 26/2014), ale také čtenáře varuje, aby nečekali totéž, co nabízel úspěšný román. Podobně jako Richardson, který svou hrdinku Pamelu následoval i do stavu manželského, se Faber vrací k osudům svých hrdinů, a to nejen těch, jež následovaly po odvyprávěném ději, ale i těch, jež Kvítku předcházely.

Znovu Sugar a William

Povídky nevznikly naráz. Vánoce v Silver ­Street napsal Faber v prosinci roku 2002, v led­­nu následujícího roku vyšla Čokoládová srdíčka z Nového světa a celá sbírka vyšla po dalších třech letech. Dvě z povídek předcházejících ději Kvítku karmínového a bílého zachycují jeho protagonistku Sugar v nevěstinci, odkud se v románu dostala díky pomoci úspěšného majitele voňavkářského impéria Williama Rackhama. V obou textech se připomíná Sugařina rozporuplná povaha – citlivost a vřelost k dětem na jedné straně, na straně druhé pak touha vymanit se ze světa, kde kluci sloužící v bordelu netuší, co jsou to Vánoce. Faber obratně využívá dobových reálií, dokáže popsat sváteční jídlo, až se sbíhají sliny, ale soustředí se také na ty, kteří ho nikdy neokusí. Příběhy o prostitutce Sugar jsou vyprávěny v prézentu a k dojmu bezprostřednosti přispívá i využití vnitřních monologů. Pokud bude tyto povídky číst čtenář obeznámený s Kvítkem, nejspíše se bude zpětně tázat, nakolik byla Sugařina láska k Williamovi jen prostředkem k odchodu ze Silver Street.

Povídka nazvaná Medicína pak zachycuje Williama dávno poté, co do jeho života zasáhla Sugar, jako blouznícího muže s bankrotujícím byznysem. Klíčovým motivem jeho příběhu je neodbytná vzpomínka na Sugar, na společnou procházku levandulovou plantáží. Tato pasáž, v románu přirozeně popsaná ve větším rozsahu, je v povídce vylíčena silně plasticky. Z Williamovy choré mysli vystupují detaily barev, vůní, drsnost milenčiny kůže. Všechny ostatní vzpomínky – na zesnulou manželku a ztracenou dceru, bývalé sloužící a současnou choť – se mísí v kaleidoskop útržků obrazů, domněnek a překroucených přání.

Konflikty se staromilci

Motiv společenského úpadku se objeví také v povídce Clara a Krysí muž, vyprávějící o bývalé služebné pana Rackhama, jež se musí živit prostitucí. Znovu se dostáváme do prostředí nevěstek, ale tento příběh má výraznou dramatickou linku a závěr, který přesahuje osudy hlavních postav a dotkne se i obecnějších témat, jako jsou válka, nouze a jejich dopady na lidský život. Pod viktoriánský svrchník bylo možné skrýt nejedno trauma.

Povídka nazvaná Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích převyšuje ostatní jak rozsahem a časoprostorovou šíří, tak svou propracovaností. Faber o ní v předmluvě říká, že ji považuje v podstatě za román, a opravdu, fikční svět této povídky se rozprostírá mezi Austrálií a Anglií na přelomu viktoriánského a edvardovského věku. Její vypravěč se však nachází v devadesátých letech 20. století a popisuje retrospektivně své mládí, přičemž hlavním motivem je demonstrace za ženská práva z roku 1908. Tato povídka, umístěná strategicky na konec souboru, ukojí zvědavost čtenářů Kvítku i předchozích povídek. Dozvíme se totiž, co se stalo s Sugar a Williamovou dcerou. Přesto Faber neposkytne všechny odpovědi – „slečna Sugar“ zde vystupuje jen jako symbol něčeho dávno ztraceného, jako vybledlá fotka ve filigránovém medailonku.

Celá próza poukazuje na společenskou proměnu země, přičemž na příkladu svobodomyslné domácnosti hlavního hrdiny je reflektována touha po otevřenějším uspořádání ženských a mužských vztahů. Dětskýma očima hlavní postavy sledujeme matčin vzrůstající zájem o emancipaci, její konflikty se staromilci, ale i bolest z poznání, že minulost už nelze vrátit. Tato povídka je jakýmsi epilogem za všemi příběhy – její zestárlý vypravěč komentuje události i povahu fikčního světa z hlediska „vyspělejší doby“: „Vy si ten sex domýšlíte do všeho, že? Pamatujte prosím, že pocházím z dávno minulé éry; tehdy ještě nebyl sex ani vynalezen. Kdybych se býval narodil jen o den dříve, byl bych viktorián, no ne? A přece vám nemusím vykládat, jací ti viktoriáni byli.“

Sex a nostalgie

Nicméně právě sex se ve všech povídkách (s jedinou výjimkou) tematizuje, a to velmi otevřeně. Faber tak naznačuje, nakolik se necháváme svádět stereotypními představami, i když mluvíme o poměrně nedávné minulosti. Zmíněný vypravěčův „omyl“ může být přínosný pro ty čtenáře, kteří by v povídkové sbírce rádi nalezli jasná řešení některých témat Kvítku karmínového a bílého nebo dokonce pokračování tohoto románu. Povídky jsou jen verzemi fikčního světa, většinou jsou lehce načrtnuté a skončí, aniž vy vypověděly o postavách něco významnějšího. Podstatné je, že fungují i bez znalosti románu. Odkazují na sebe pomocí jmen hrdinů a časových milníků, ale nepodávají ucelený obraz jejich vzájemných vztahů. Zpravidla jde spíše o momentky než o povídky s jasnou pointou, byť každá z nich má specifické ladění – jsou zábavné, kruté, ironické, smyslné. Nacházíme v nich svět známý z Kvítku karmínového a bílého, nikoli však přímé pokračování děje (z lačné, chytré a soucitné prostitutky Sugar se stala „slečna“). Povídkové vyprávění nostalgicky vyvolává emoce a vzpomínky, ale až příliš rychle uplyne.

Autorka je překladatelka.