Takřka úplné vyhubení sokolů stěhovavých v důsledku masivního používání DDT v sedmdesátých letech je pro lidstvo důrazným varováním. I jemu totiž hrozí zánik. Muselo dojít ke genocidě výrazného živočišného druhu, aby si člověk uvědomil, že jeho vlastní život je nerozlučně spojen s mikrosvětem, který zanášíme toxickými látkami.
Osud sokolů stěhovavých v zemědělské části světa byl málem zpečetěn masovým nasazením údajně bezpečného insekticidu DDT americké firmy Monsanto. Džin byl jako obvykle vypuštěn z lahve, aniž se firma starala o jeho dopady. Hlavně že to dělalo, co mělo, totiž efektivně zabíjelo všechen hmyz. Postupně se zjistilo, že DDT je nejen toxické, ale také generuje rakovinu prsu, poškozuje mozek, DNA, likviduje včely a tak dále.
DDT a sokolí genocida
Čím více obchod s dichlordifenyltrichloretanem rostl, tím rychleji půdní život odumíral. DDT se rychle šířilo do potravního řetězce zvířat i lidí. V době, kdy dosáhla spotřeba insekticidu v Československu maxima (v roce 1964 skoro 10 tisíc tun), přestal sokol v ČR prakticky hnízdit. DDT totiž proniklo i do obilí, kterým se živí také holubi, a ti jsou zas podstatnou částí menu dravců. Akumulace DDT u sokolů vedla zejména ke ztenčení skořápky vajec a předčasnému úmrtí mláďat. V kontaminovaných oblastech proto úplně vyhynuli. Výjimku a záchranu genofondu tvořily „ostrovy“ bez DDT – například horské oblasti Alp a Pyrenejí.
Na sokolí genocidě v Československu se navíc podepsala i bezzubá legislativa a hloupost myslivců, kteří sokoly i přes zákaz stříleli jako „škodnou“.
Až poté, co se kvůli negativním dopadům na životní prostředí a zdraví lidí vzedmul vůči DDT celosvětový odpor, došlo k zákazu jeho používání. V Československu bylo zakázáno v roce 1974, o dva roky později než v USA. Ale ještě desetiletí trvalo, než jeho koncentrace v přírodním prostředí začala klesat. Pak se teprve sokoli počali vracet a hnízdit.
Závislost na mikrosvětě
Příběh o zmizení a návratu opeřeného rytíře je dnes již modelovým příkladem toho, jak národní státy, jejich vlády a legislativa, uchlácholeny lživou průmyslovou propagandou, selhávají v plnění své základní funkce: ochrany zdraví občanů a životního prostředí i ochrany veřejných zájmů.
Proč je tak důležité chránit přírodu, respektive nechat ji co nejvíce na pokoji? Svět přírody, vztahů mezi organismy i prostředím je nesmírně složitý. Nikdy nemůžeme porozumět tomu, co se v miliardách operací života děje každou „běžnou“ vteřinu. Úspěšně ignorujeme skutečnost, že naše existence je přímo závislá na mikrosvětě. Naše životní hodiny tikají ve vlhké půdě. Bez miliard půdních mikroorganismů, jimž kralují žížaly, bychom nepřežili déle než několik měsíců. Přesto právě půdní společenství de facto ignorujeme, kořistíme z něj, ukradené nevracíme a ještě ho zabíjíme chemií. To vede ke snížení úrodnosti, k povodním, suchu a samozřejmě ke globálnímu oteplování.
I bez chemizace a celosvětového drancování ekosystémů čelí život na planetě z dlouhodobého hlediska mnoha ohrožením. Klíčem k úspěchu je zachování rozmanitosti životních forem a schopnost života udržovat několika typy potravních vazeb dynamickou rovnováhu mezi druhy a jejich prostředím, ba dokonce schopnost si prostředí přizpůsobovat. Život například udržuje na planetě, kterou osídlí, teplotu pro něj příznivou. A opět překvapivě: nejčastějším typem potravního vztahu není vazba kořist–lovec, ale mutualismus, tedy oboustranně výhodné soužití. Stejně tak člověk není z podstaty sólový agresor, jak se nám snaží namluvit stávající světonázor, ale kooperující, komunitní bytost.
Život je schopen pružně reagovat na změny podmínek v prostředí planety, dokonce i v případě kosmických událostí. Čím je počet druhů rozmanitější, tím je ekosystém stabilnější a zdravější. Není třeba dodávat, že každodenní činnost člověka působí přesně v opačném směru. Denně tak v důsledku lidské aktivity vymírá několik druhů.
Sokolí varování
Nevinný sokol nám osudem, který jsme mu připravili, dává další ponaučení: až jako dobře viditelný makroskopický objekt – říkáme mu vlajkový druh – umožnil člověku zjistit svým vymizením, že něco dávno není v pořádku.
Osud sokola stěhovavého je pro lidstvo ponaučením. Až ve chvíli, kdy byl tento vlajkový druh na pokraji vymření, začali jsme pátrat po příčinách. Desetiletí probíhající drastické ničení půdního mikrosvěta chemií už ale běželo na plné obrátky. Žádný alarm spuštěn nebyl, jelikož vhledu do mikrosvěta lidstvo zatím není schopné. Sokol tak sehrál roli lakmusového papírku a poukázal na skrytě probíhající proces.
Příroda pro nás tiše a pokorně, vteřinu za vteřinou pracuje. Pralesy pro nás dýchají, korálové útesy, stromy a půda chladí naši atmosféru. My přírodě oplácíme tím, že bezhlavě zkoušíme stále nové vynálezy, chemikálie a spoléháme na to, že si s tím planeta nějak poradí. Chováme se, jako kdyby zdroje byly nevyčerpatelné a planeta neměla konce. Spotřeba obyvatel bohatých států včetně České republiky je tak vysoká, že kdyby se stejně chovali všichni lidé na světě, potřebovali bychom dnes již osm planet. Opravdu přistoupíme na radu neoliberálních ekonomů, kteří nám radí, že auto bez brzd nejlépe zastavíme tím, když dupneme na plyn? Dáme vůbec přírodě právo na život? Zatím touto revoluční cestou vykročila jen Bolívie, která přiznala přírodě vlastní právo na existenci dokonce zákonem, a dává jí tak stejná práva, jež dosud náležela člověku.
Autor je ochránce přírody a vedoucí národní kampaně Koalice STOP HF.