Jak se zbavit Kliniky

Squattingu vstup zakázán

Na první pohled to vypadalo, že Autonomní sociální centrum Klinika má tak širokou podporu veřejnosti, že bude nemožné jednoduše ukončit jeho činnost. Projevy solidarity trvají, squatteři odmítají opustit budovu, o niž evidentně stát ztratil zájem. Vytrvalá je ale i nevůle těch, kteří vládnou rozhodovacími pravomocemi a objekt by radši viděli prázdný. Praze hrozí, že opět přijde o svůj jediný squat.

Pražské Autonomní sociální centrum Klinika už lze opět považovat za squat se vším všudy. Tamní kolektiv po neprodloužení smlouvy budovu odmítl opustit k 3. březnu a stále v ní realizuje program, jenž co do šíře záběru přesahuje vzdělávací, kulturní a politické vyžití všech okupovaných budov, které metropole pamatuje. Cestu z legality nazpět do ilegality (která stála ostatně na úplném začátku) provází na jedné straně nebývale široká společenská podpora, jež vyústila až v udělení Ceny Františka Kriegla od Nadace Charty 77, a na straně druhé zase zjevná snaha státního aparátu aktivisty za každou cenu z bývalé polikliniky vystrnadit.

 

Vždycky se něco najde

Ještě v únoru se přitom zdálo, že neprodloužení smlouvy není na pořadu dne, zvláště v situaci, kdy se Klinika stala nejen na státu i soukromých zájmech zcela nezávislým a přitom prospívajícím alternativním centrem, ale dokonce i stěžejním veřejným symbolem humánního přístupu k takzvané uprchlické krizi. Po následném žhářském útoku ze strany neonacistické chuligánské bojůvky se řada lidí tiše shodla na tom, že napadení komunitního centra sice obecně nevěstí nic dobrého, ale jeho načasování může paradoxně přispět k tomu, aby zůstalo tam, kde je. Kromě několika dopisů jednoho věčného kverulanta, který si stěžoval na občasný hluk, proti Klinice totiž po roce existence nebylo po ruce nic, co by šlo akceptovat jako všeobecně srozumitelný důvod k jejímu uzavření. Kdo by v takové situaci dal za pravdu militantním neonacistům s tím rozdílem, že se místo zápalných světlic vyzbrojí arzenálem úřednických obstrukcí a sem tam nějakou dezinformací?

Co následovalo, nabralo ale přesně opačný vývoj. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) přes předešlé proklamace o prodloužení smlouvy přišel s účelovým vysvětlením, že současné využití budovy neodpovídá platnému kolaudačnímu rozhodnutí. Zpátečku následně podezřele rychle zařadil i Andrej Babiš, čímž jen potvrdil, že jeho předchozí angažovanost byla ryze instrumentální. Netrvalo dlouho a ukázalo se, že žádné kolaudační rozhodnutí ve skutečnosti neexistuje.

Když se Klinice podařilo shromáždit více než 2 300 podpisů pod petici, která žádala, aby budova přešla do majetku magistrátu, s nímž by následně bylo možné jednat o jejím propůjčení, tak se situace, která nepřipouští žádnou diskusi, opakovala. Zastupitelé totiž debatu o budoucnosti Kliniky vůbec nezačali – s tím, že objekt byl čerstvě převeden do vlastnictví Ministerstva práce a sociálních věcí. Asi netřeba dodávat, že i tato informace se o pár dní později ukázala jako nepodložená, když ji vyvrátila přímo ministryně Michaela Marksová­Tominová. Co se odehraje na dalším řádném zastupitelstvu, jež by se mělo petici opět věnovat, můžeme jen hádat. Pokud tedy vůbec dojde k zařazení bodu do programu.

 

Klacek extremismu

Na celé kauze stojí za pozornost několik věcí. Ačkoli se navenek argumentuje po úřednické a právní linii, zdá se, že Klinika se příčí především ideologickému vidění světa některých komunálních politiků z radnice Prahy 3, tamnímu stavebního úřadu, úředníkům z ÚZSVM a nově například prezidentu republiky Miloši Zemanovi.

Začít je třeba u výroku starostky Prahy 3 Vladislavy Hujové, která po útoku neonacistů na Kliniku uvedla, že na Žižkově nechce „kolbiště extremistů“, čímž jednoznačně naznačila, že za nebezpečné živly považuje jak násilnické slávistické ultras, tak aktivisty z Kliniky, kteří se přitom ocitli v roli obětí. Aby nedošlo k mýlce, o něco později upřesnila, že by byla „velmi nerada, aby se pouliční střety levicového a pravicového extremismu odehrávaly zde a docházelo tak k ohrožení občanů Prahy 3“. Radní Alexander Bellu zase podotkl, že Autonomní sociální centrum nemá potřebné osvědčení pro provozování workshopů a služeb, které jsou na Klinice volně přístupné. Zkrátka mu uniklo, že dobrovolná a nezisková činnost žádnými pravidly trhu svázána není a ani být nemůže. Korunu všemu nasadil prezident Zeman ve své děkovací řeči k policistům sloužícím v ulicích Prahy v době návštěvy čínského prezidenta, když aktivisty z Kliniky nepřímo označil za psychicky choré a navíc je obvinil, že stojí za zapalováním aut, k němuž se v posledních letech hlásí Síť revolučních buněk.

Poukazování na příbuznost, nebo dokonce ztotožňování kolektivu Kliniky se žhářskými útoky na policejní auta a vozidla pražské restaurace Řízkárna se ozývá stále častěji, a to zrovna v době, kdy bylo ukončeno policejní vyšetřování kauzy Fénix návrhem na obžalobu tří lidí, jimž hrozí dvanáct až dvacet let vězení za údajnou přípravu teroristického útoku na vlak, k němuž nikdy nedošlo. Když pomineme dosud neobjasněnou roli dvou policejních provokatérů, kteří byli podle obviněných hlavními inspirátory nerealizovaného útoku, zůstává záhadou, odkud podobné informace pocházejí. Ostatně byla to právě policie z Prahy 3, která přišla s vyjádřením, že „Klinika nepředstavuje žádné bezpečnostní riziko pro Českou republiku“. Je tudíž pravděpodobné, že máme co do činění s mediální mlhou vypouštěnou protiextremistickým oddělením, kterému se přes veškerou snahu nepodařilo prokázat, že by zapálená auta měla cokoli společného s podezřelými z kauzy Fénix a nyní je pro změnu spojuje s kolektivem Kliniky. Ideál­ní by dle tohoto mustru samozřejmě bylo, kdyby šly všechny kauzy nějak svázat dohromady, ale právě to se daří zatím jen v mediální rovině a ještě jen stěží.

 

Když jsou dveře zavřené

Věc je o to složitější, když si uvědomíme, že aktivisté z Kliniky od samého počátku zvolili strategii, která byla do té doby v autonomním hnutí poměrně nevídaná a předem nezavrhovala ani možnost kompromisů a vyjednávání s jinak nenáviděným státem. Nešlo přitom o pouhé mimikry, ale o autentickou snahu vybudovat prostor, který bude sice legální, ale přesto si zachová vlastní autonomii a neabdikuje na původní ideály. Příznivcem Kliniky se tak mohl stát nejen anarchista či radikální levičák, ale v podstatě kdokoli, kdo si uvědomil, že stovky tun shromážděného ­oblečení pro válečné uprchlíky, jazykové kursy nebo rodičovský klub Mamatata opravdu nepředstavují revoluci, které je třeba se obávat. Otevřenost Kliniky naopak vzbudila nedůvěru v některých ortodoxních aktivistech, jakkoli o žádném zaprodání kapitálu nebo politické straně nemohla být vůbec řeč. V jistém slova smyslu už přes rok od lidí z Kliniky dostáváme lekci z toho, jak se také dá uplatňovat radikální, přitom nikoli extremistická politika. A když to nezabírá, tak se pořád lze vrátit k občanské neposlušnosti.

Při bližším pohledu to vypadá, že v České republice má squatting dveře zavřené a je koneckonců jedno, zda jste čirou náhodou držitelem Ceny Františka Kriegla, nebo punkerem, který se zuby nehty drží hesel „no future“, „proti státu a kapitalismu“ a jakékoli vyjednávání považuje za ústupek. Stejně tak je podružná otázka, zda je budova v symbolickém pronájmu, nebo je okupovaná. Ani cesta postupně legalizovaných squatů ­(nejrůznější hausprojekty v Německu nebo sociální centra v Itálii) u nás zatím zřejmě nepřichází v úvahu. Všichni bez výjimky posléze končí na střechách budov, které oživili.

Co se s těmi domy zpravidla děje po jejich evikci, už víme také. Zajeďte se někdy podívat do Holešovic k vile Milada, která od roku 2009 opět chátrá, ačkoli měla být převedena do vlastnictví Univerzity Karlovy, nebo se stavte na usedlosti Cibulka, kterou squatteři museli opustit kvůli její údajné rekonstrukci, ale její faktický stav je zase o něco horší, než byl v době vyklizení. Jak bude asi za rok vypadat žižkovská Klinika?

Autor je občasný extremista.