Kniha kosmických rozměrů

Kvalitní sci­-fi nikdy nevyprávělo jen o mimozemských invazích krvelačných zelených mimozemšťanů či boji hrdinných obyvatel planety Země, ale spíše tematizovalo střet s jinakostí a reakci lidstva tváří v tvář nepoznanému. Kniha zvláštních nových věcí (The Book of Strange New Things, 2014; česky 2016) se v tomto ohledu neliší, a jak už je u Michela Fabera zvykem, zasazení příběhu do mimozemské kolonie zvané Oáza nezaručuje čistě žánr sci­-fi. Například v románu Pod kůží (2000, česky 2002) se skotským venkovem potloukala Isserley, příslušnice mimozemské civilizace, a lákala silné muže bez rodiny do auta, aby je posléze doručila do obludného masokombinátu. Ale i zde byla její povaha rozporuplná, nebyla ani člověkem, ani klasickým záporákem, neboť i ona ztratila svou původní podobu. Faber zde rozebíral, co skutečně tvoří duši, co definuje člověka či mimozemšťana.

Jak podotýká s odkazem na Samuela Johnsona recenzentka deníku The Guardian Anita Sethiová, Faber vždy dokáže „zvláštní věci ukázat jako známé a ty známé jako překvapivě zvláštní“. Vesmírné prostředí v Knize zvláštních nových věcí tak není jediným zdrojem napětí a strachu, v románu se prolínají motivy typické pro utopii, apokalyptická díla, cestopis, spirituální román, epistolární román, ale i román milostný. Žánrovou rozmanitost reflektují i možné intertextuální vztahy – cesta misionáře Petera za obyvateli Oázy upomíná na Conradův opus Srdce temnoty (1902, česky 1980) a jeho korespondence s manželkou Beatricí na osud Dantův (byť v době, kdy román vznikal, Danta nečetl a překvapilo ho, když na onu souvislost kdosi upozornil – viz rozhovor v A2 č. 26/2014).

Průrva mezi

Když Peter absolvuje Skok ze Země na Oázu, uplyne měsíc našeho času. Nejde však jen o mistrovský výdobytek techniky, posun má především metaforický smysl. Klíčovým motivem celého románu je průrva – mezi Zemí a Oázou, Peterem a Beatricí a světy jejich lásky, řečí lidí a Oázanů, jimž má Peter přinést evangelium Bible – Knihy zvláštních nových věcí. V angličtině lze tento mnohoznačný význam vyjádřit slovem alienation, které značí odcizení, rozluku, vzdálenost i podivnost, přičemž zároveň substantivum an ­alien znamená mimozemšťan. Peter je vzdálen v časoprostoru a postupně se odcizuje své ženě, mlží se mu vzpomínky, vytrácejí jména známých i samotná slova, přestává rozumět lidem z korporace USIC, jež jeho pouť zajišťuje, a nakonec pochybuje i o znalosti sebe sama.

Román je krom Peterovy a Beiny korespondence vyprávěn er­formou, ale přesto je nesmírně intimní. Peter se nekonfrontuje s nepřátelskými mimozemšťany – ti jej naopak vítají s respektem a otevřenou náručí –, ale musí se potýkat s vlastní povahou a jejími tajemstvími, o nichž neměl zatím ani ponětí. „Oáza byla vůbec první místo, k němuž si povolil utvořit vztah. První místo, které kdy miloval.“ Oáza poskytuje Peterovi příležitost začít doslova znovu a zbavit se mnohdy ostudné minulosti. S tím, jak sílí jeho dojmy a emoce na Oáze, slábne jeho pouto k Zemi. Ta se v Beiných dopisech rýsuje jako místo řítící se nezadržitelně do záhuby – pád nadnárodních korporací tu provází rozklad sousedských i obecně lidských vztahů.

Otec stvořitel

Ve výše zmíněném rozhovoru Michel Faber řekl, že zásadním tématem jeho děl jsou dysfunkční rodiny. V Knize zvláštních nových věcí prostupuje motiv dítěte a rodiče hned několik významových rovin. Když se Peter poprvé setká s Oázany, pomyslí si, že jejich tváře připomínají dvě embrya obrácená k sobě, a jejich úcta k němu, strach z ostrých předmětů i nevinnost v něm probouzejí až ochranitelské sklony. Během stavby kostela a poznávání farníků je Peter pokládán za hlavu celého společenství, demiurga duchovního života všech Milovníků Ježíše, jak se obyvatelé, kteří nemají jména, označují.

V porovnání s pozorností věnovanou Oázanům překvapí, jak málo se Peter zabývá vlastním dítětem, jež Bea čeká. Zmiňuje­li jej občas v dopisech, pak v jeho myšlenkách se neobjeví vůbec. Zdá se, jako by se nevědomky odpoutával od svého života na Zemi a přidával se na stranu ostatních lidských členů kolonie. Ti se totiž vyznačují nedostatkem rodinného zázemí a funkčních vztahů, všichni jsou nekonfliktní, zábavní a oddaní misi, leč jejich citová vlažnost kontrastuje s horlivostí Oázanů. Jde o „rozhašené pohodáře s uříznutýma koulema“, jak je charakterizuje Peterova kolegyně Graingerová, jež v průběhu románu prochází podstatnou charakterovou proměnou. Jedna z mnoha otázek, kterou Faberův text klade, je, nakolik si ceníme lidskosti – dráždivé emocionality, rozumu a vazeb k druhým – a nakolik si ji chceme a dokážeme udržet v případě, kdy nám začne být na obtíž.

Na počátku i konci je slovo

Oázané mluví anglicky, ale některé hlásky nedokážou vyslovit a zní to, „jako když se zralé ovoce rozmáčkne na dvě půlky“. Peter se jim snaží vykládat Písmo, byť obě strany vědí, že „Kniha zvláštních nových věcí je nepřeložitelná. V cizích obratech číhá exotická moc.“ Jazyk Oázanů, jehož abeceda má dle recenzenta The New York Times Marcela Therouxe reálně základ v thajštině, je pro Petera shlukem sykavek, avšak jeho limity a zacílení ukazují, co je pro Oázany podstatné. Zájmena neexistují a pro každou věc existuje jen jedno slovo, avšak to může označovat věc, příbuznou činnost a čas, kdy se ona činnost odehrává. Také Oázané jen stěží chápou abstraktní koncepty, zejména spojené s emocemi. Hledání klíče k parafrázi Bible je v románu spjato s pátráním po překladateli Tartaglionem, který ještě před Peterovým příchodem na Oázu záhadně zmizel.

V románu je skrze motiv jazyka budována i opozice mezi Peterem a Beatricí. Jakou roli mají jejich dopisy a komu jsou určeny? Průrva mezi manželi se rozšiřuje natolik, že ji lze jen těžko překlenout slovy. Dopis se totiž postupně mění v prázdnou formu, která obsahuje zprávy, ale neposiluje vztah mezi odesílatelem a adresátem. Faber vytvořil svět, který popisuje pomocí nesmírně působivých metafor, jež spojují poetičnost a přesnost. Zároveň jeho souvětí plynou v pomalém tempu a rostou do šíře, jako by se snažila obsáhnout celý neprobádaný prostor Oázy. Síla jeho stylu čiší i z překladu Viktora Janiše: „Šlo skutečně o deště, množné číslo. Tři kolosální sítě vody postupovaly nezávisle na sobě, oddělené značnými mezerami čistého vzduchu. Každá síť měla svou vnitřní logiku, znovu a znovu replikovala a skládala své třpytivé vzory, pomalu a složitě se posouvala jako složitá počítačová grafika, která vzbuzuje zdání, že ukazuje město či pavučinu ve třech rozměrech ze všech úhlů. Až na to, že tady byla obrazovkou obloha a zobrazoval se tu působivý výhled srovnatelný s polární září nebo jaderným hřibem.“

Peterovy zprávy adresované jeho ženě se v porovnání s takovými pasážemi jeví až žalostně střídmé či mentorské, což jejich autor s lítostí přiznává, a navíc je komplikuje částečná cenzura. Peter si přeje, aby Bea byla po jeho boku a sdílela s ním jeho prožitky, ale nedaří se mu je předat. Vedle toho si přes veškerou snahu neumí představit, nakolik se mění Země, a nedokáže být Bee oporou. Jak líčit milovanému člověku opojné zážitky ve chvíli, kdy on píše o vyrabovaných regálech obchodů a statisících mrtvých po přírodních katastrofách? Snažíme se ho ušetřit, nebo zrazujeme to nejdůvěrnější pouto, které máme? 

Lásku slovy nezachráníš

Kniha zvláštních nových věcí je ohromný, truchlivý román o odchodu starého světa, zrodu nového a bázni, jež hrdiny na této hranici zachvátí. Země se hroutí a Oáza vzkvétá. Peter ztrácí svou minulost a může se stát otcem oddané a zbožné farnosti. Bible může být převedena do mimozemského jazyka. A zároveň Peter přichází o svou ženu a v sázce je i jeho víra ve vlastní sílu. Opus Michela Fabera Kniha zvláštních nových věcí, jeho údajně poslední román, končí symbolicky nedůvěrou v moc slova. V Srdci temnoty pátrá vypravěč Charles Marlow v neprostupné džungli po tajemném Kurtzovi a odhaluje zákoutí šílenství, víry i lidské nadřazenosti. Peter Leigh se na Oáze se svým předchůdcem Martym Kurtzbergerem nikdy nesetká, jeho střet s překladatelem Tartaglionem je snově absurdní, ale ne děsivý. Hrůza, kterou Peter v závěru zakouší, neplyne z nebezpečí na cizí planetě, ale z mizení lásky. Jeho skutečná cesta do srdce temnoty začíná rozhodnutím vrátit se domů, na Zem. Na to, co z ní zbylo.

Autorka je anglistka.