Hlavně žádnou kritiku!

Jak se v Česku píše o klubové elektronické hudbě

Taneční elektronická scéna u nás v současné době nabízí množství akcí různé velikosti i zaměření, v klubech i na odlehlých místech. S rozmanitostí nabídky ovšem kontrastuje jednotvárný způsob recepce na hudebních serverech, založený na nekritickém, fanouškovském přístupu.

V polovině letošního dubna proběhl v pražském Lucerna Music Baru koncert, na kterém oslavila dvacet let existence skupina The Tchendos. Zdánlivě nenápadné výročí je zatížené symbolikou, kterou stojí za to připomenout. V roce 1997 totiž The Tchendos vydali vinyl Ajtakrajta, který byl jedním z prvních singlů na poli tuzemské klubové elektronické hudby. Výročí skupiny je tak zároveň výročím celé zdejší taneční scény. Tu kromě The Tchendos pomáhali nastartovat například Ohm Square, kteří své dvacetiletí oslavili už loni.

Taneční elektronice se u nás momentálně daří jako snad nikdy předtím. Generační výměna přivedla na scénu agilní promotéry, díky kterým se Česko stává čím dál častěji jednou ze zastávek na turné renomovaných DJů. Nabídka přitom sahá od komerčněji orien­tovaných akcí v prostorech typu Roxy přes warehouse parties na různých místech republiky až po malé undergroundové akce plnící každý víkend desítky českých klubů. Praha pochopitelně hraje prim, pozadu ale nezůstávají ani Brno, Plzeň či Liberec. Paralelně s touto, řekněme, pasivní stránkou současného boomu na taneční scéně probíhají zajímavé věci i v její aktivní, producentské části. Specifikem tuzemské elektroniky je slabší sepětí tvůrců hudby s klubovým prostředím. Na rozdíl třeba od Rumunska nebo Bulharska nemáme moc producentů, kteří by skládali hudbu určenou pro DJe. Týká se to zejména houseu; techno a drum’n’bass jsou na tom o něco lépe. Mnohem bohatší je nabídka poslechové nebo rovnou experimentální elektroniky.

 

Udělejme si to hezké

Trvalou bolestí je ovšem úroveň textů, které u nás o klubové hudbě vycházejí. Existuje sice několik serverů, které se dění na této scéně věnují, kritické psaní byste na nich ale hledali marně. Ke svému předmětu přistupují zdejší autoři z fanouškovských pozic, což se projevuje jak výběrem témat, tak i zpravidla nekonfrontačním vyzněním článků. Uplatňuje se tu stále stejný étos, jaký charakterizoval rané články o domácí elektronické hudbě – všichni jsme přece součástí jedné scény, tak si to tu pojďme udělat hezké a moc se nerýpejme v tom, co se nedaří.

Člověk sledující třeba články na serveru Techno.cz tak musí nabýt dojmu, že u nás probíhají samé nezapomenutelné parties, zdejší DJové jsou vesměs skvělí a producenti dělají úžasnou hudbu, která je ve světě neprávem opomíjená. Fanzinovému stylu psaní jsou podřízeny i rozhovory, které bývají plné žoviálního plácání po ramenou a nostalgického vzpomínání na společné zážitky (mějte na paměti, že i novináři píšící o elektronické hudbě byli tradičně vnímáni jako součást taneční scény).

Těžištěm publicistiky na Techno.cz jsou recenze proběhlých parties, výjimečně i koncertů. Měsíčně jich tu vyjde kolem pěti. Mezi autory jsou i aktivní DJové – kromě šéfredaktora serveru Michala Poncara (Myclick) jsou to například Jan Novák (AhZ) nebo Martin Šenfeld (Da Moon). Všechny články na Techno.cz jsou podepsány pouze přezdívkami, což je rovněž jeden z průvodních znaků fanzinovitosti. K ručení vlastními jmény za obsah článků musí tuzemské psaní o taneční hudbě teprve dospět.

 

Šlehačka na dortu

Samostatnou kapitolou jsou texty, které na Techno.cz píše autor s přezdívkou Čéša. Dýchne z nich na vás duch školních časopisů s jejich neobratnou stylistikou, klišé i neschopností opustit vyhraněně osobní pohled. Autorovou specialitou jsou recenze parties, v nichž se čtenář dočte i takové věci, jako co a jak často pisatel v průběhu noci pije nebo jak chodí na akce oblečen. V každém druhém článku je pak zmíněn Čéšův vřelý vztah k pražskému klubu Roxy a každý text bez výjimky končí autorovým poděkováním organizátorům.

Když Čéša popisuje výhled z ochozů pražské O2 Areny během party Transmission, píše o tom, že na ploše se „mihotalo tisíce těl jak malí mravenečci v obřím mraveništi“. Závěrečné vystoupení na téže akci pak hodnotí slovy: „Jako kdybych pomalu celou noc uždiboval z dobrého dortu a na závěr si do pusy vystříkal celou šlehačku z rukou sličné dívky.“ Čtení podobných textů sice může fungovat jako skvělý zážitek z ranku „guilty pleasures“, dění na místní taneční scéně by si ale zasloužilo fundovanější a novinářsky kvalitnější reflexi.

Autor je kurátor hudebních podcastů XPLAYMIX.