Divadlo Járy Cimrmana slaví letos padesát let od svého vzniku. Zatím bez mediálního humbuku. Jako by ta dlouhá doba existence učinila z divadla muzeální exponát, který se pěkně dochoval (jako třeba velrybí kostra v Národním muzeu), ale zároveň se už neměnil, nevytvářel události, jen naplňoval příjemnou charakteristiku „laskavého inteligentního humoru“. V takové charakteristice se ovšem rádi zhlížíme, protože stvrzuje naši kolektivní identitu, vyznačující se laskavostí a inteligencí. Do takového zrcadla se prostě kouká příjemněji než do toho, které nastavují diskutující ze stránek Parlamentních listů.
Rozčeřit klidné vody se nicméně už na Nový rok pokusil Josef Káninský, který na stránkách Lidových novin otiskl rozsáhlou úvahu odhalující odvrácenou tvář „fenoménu Cimrman“. Na základě ankety o nejoblíbenějších hláškách, v níž první místo obsadil ředitelův diagnostický popis žáků z Vyšetřování ztráty třídní knihy („Debil, blbeček, debil, blbeček…“) a druhé místo toužebné přání lékárníka z Dobytí severního pólu („Do Prahy! Do Podolí! Do lékárny! Do prdele, to je mi smutno!“), vyvodil, že se do výběru promítá temná stránka naší národní duše, bažící po sprosťárnách, urážení druhých a voyeurském pohledu na sexuální perverznosti. Shrnuto a podtrženo: „Ty příběhy jsou prodchnuty morbidními motivy, zalidněné postavami s asociálním až schizoidním jednáním a v každé hře se objevuje sexuální motiv, často obsažený v netradičních praktikách či deviantních sklonech. Odkrývá se temná duše Járy Cimrmana, servírovaná ovšem na růžovém porcelánu, obložená komickými prvky, s legrací jako přílohou.“
Vydá-li se sportovní redaktor na pole kultury, nelze se divit, že se mu freudovsko-jungovská představa o tom, jak se národ nechtěně projektuje, čímž se vlastně demaskuje, na výlet hodí. Tvrzení, že za to, že se vám líbí perverzity, může vaše temná duše, je stejně mechanicky obhroublé jako nářky, že střílení v počítačových hrách vede ke střílení v reálném světě. Nebylo by přirozenější a nosnější vysvětlovat si oblibu cimrmanovských her tím, že jsme schopni v nich i po letech nacházet témata či motivy, jež se ukazují jako relevantní? Namítáte-li, že takovému vysvětlování chybí břitkost skandálního odhalení, odpovím, že jen zdánlivě. A sportovní redaktor dokonce mohl zůstat u svého kopyta.
V Dobytí severního pólu je hláška, která na první příčky obliby nedosáhla: „Sníme psy.“ Pražští otužilci vezmou s sebou na výpravu Varla Frištenského, jemuž byla absence intelektu nahrazena svalovou hmotou. Protože je však dobývání pólu pouhým driftováním, kdy se jen čeká, až se k pólu dojede, ukáže se tento člen výpravy jako zbytečný. Zbylí tři intelektuálové jej hodlají obětovat a sníst, když dojdou zásoby, a ke kanibalismu nedojde jen shodou okolností. Když to nebožák po čase pochopí, ještě se omlouvá, že má takové nepěkné podezření, že jej zamýšleli jíst – rozumu příliš nepobral, ale lidskost i v krutých podmínkách reprezentuje právě on.
Nedávno spáchal v Turecku sebevraždu bývalý fotbalový reprezentant František Rajtoral. Člověka trpícího depresemi tak zjevnými, že musely být opakovaně maskovány jako únavový syndrom, kvůli němuž přerušoval kariéru, se jeho „mateřský“ klub FC Plzeň zbavil v rámci potřeby okysličit výsledkově skomírající kádr. Agent zinkasoval provizi za přestup a Rajtorala, který se už jednou narychlo vrátil z angažmá v Německu, poslali do tureckého klubu na syrských hranicích, kde ho nechali napospas osudu. „Seriózní“ média přinesla zprávu, bulvár získal týdenní potravu ve žvanci spekulací, zda trpěl gamblerstvím, jestli měl dluhy a proč ho opustila partnerka. Ani náznak reflexe zrůdnosti celého systému současného profesionálního fotbalu, který na krátký čas nebohé majitele svalové hmoty, pěstované od dětství na úkor intelektu, zahltí penězi, doprovázenými ovšem hned i nepsaným manuálem, který velí je rychle utratit: zakoupit nejnovější model Bentley a vybrat si z katalogu zlatokopek celebritu, která se mihla v televizi. Sportovních ředitelů mají kluby nepočítaně, ale na sociálního pracovníka či psychologa prostor a peníze nejsou. Přežije-li jedinec závratnou jízdu kariérou, ocitne se po třicítce bez peněz a bezradný, protože pojem společnosti mu zůstal zredukován jen na tu dámskou.
Že takto „žerou psy“ ti, kdo si pořídili ligové kluby, nepřekvapuje. Aby mohli provozovat podnik, který si na sebe v našich podmínkách nemůže ekonomicky vydělat, musí občas do lidského masa i kousnout. Ovšem skutečnost, že tento experiment podporuje bez mrknutí oka i ministerstvo školství, které do fotbalu každoročně pumpuje dosti podstatnou část z tří a půl miliardy korun na podporu sportu, působí jak z cimrmanovských mystifikací. Zvlášť když soudní přelíčení s drogovým dealerem tentýž týden odhalí, jak běžné je pro fotbalisty drogy kupovat či dealerům výhodně půjčovat, zatímco jiné přelíčení rozplétá chapadla sázkařské mafie, platící fotbalistům za domluvený výsledek.
Frištenského v Dobytí severního pólu nakonec nesnědí ne proto, že by převážil pocit humanity, ale proto, že narazí na dobře zachovalou zmrzlou mumii poručíka Berana. A řekne-li se „jíst berana“, zní to civilizovaněji než jíst člověka či psy. Kromě toho je beran větší než pes. Vezmeme-li v potaz příjmení ministryně školství i fakt, že ji na rozdíl od Berana není třeba rozmrazovat rožněním, o to víc udiví bohorovnost, s níž chodí na tenký led.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.