klimatická změna
#15/2017

Vítěz ve znamení antipolitiky

Novým francouzským prezidentem bude Emmanuel Macron

Stalo se to, co se stát mělo. V druhém kole francouzských prezidentských voleb Emmanuel Macron zvítězil s přehledem nad Marine Le Penovou. Růst volební neúčasti a také rekordní počet neplatných a nevyjádřených hlasů (přes čtyři miliony) nicméně ukazuje, že francouzští voliči nedali Macronovi zelenou. Rozhodující budou červnové volby.

Před volbami i po nich se ve Francii mnozí lidé ptali, jaká je politická krevní skupina Emmanuela Macrona. Svým poselstvím, které nezní ani pravicově ani levicově, a vymezením se vůči tradiční politice, se Macron zařadil do zástupu antipolitických politiků, kteří v posledních desetiletí slaví v Evropě i jinde politické úspěchy. Dalo by se namítnout, že nečitelného kandidáta podpořilo mnoho politických dinosaurů v čele s bývalým premiérem Manuelem Vallsem, ale Macron si je vždy držel patřičně od těla. Jedinou přímou politickou podporu obdržel od středového hnutí Modem, jež se však také stylizuje do role outsiderů Páté republiky. „Budeme potřebovat poslance, kteří budou vědět, jak funguje Národní shromáždění,“ zdůvodnil Macron, proč bude polovina kandidátů do nadcházejících parlamentních voleb rekrutovat z řad bývalých politiků. V jeho očích tudíž ani tak nejde o ideje, kterých jsou tito kandidáti nositeli, nýbrž o to, že jsou schopnými technology moci. Dalším výrazným antipolitickým rysem je Macronovo faktické opovrhování parlamentem. I z toho důvodu chce prosadit své zásadní reformy prezidentskými dekrety. V praxi to funguje tak, že Národní shromáždění vyjádří preventivně vládě souhlas, aby přijala v jisté oblasti zákon, aniž by poslanci pak mohli dále zasahovat do textu. Zákonodárná moc vydává bianko šek moci exekutivní, aby za ni vykonávala zákonodárnou iniciativu. Veškerá debata o podobě legislativního textu se tak přesouvá z veřejné arény parlamentu do útrob ministerstev a kabinetů.

 

Systémoví outsideři na vzestupu

Kampaň, ve které hrají prim marketing a velké peníze, optimismus a odpor vůči staré politice, to jsou ingredience Macronova úspěchu, jež měly v podobě hnutí ANO možnost okusit i čeští voliči. Dalo by se namítnout, že Macron nemá – na rozdíl od Babiše – tak obrovský střet zájmů. V obou případech se však ekonomičtí aktéři přímo dostávají do řídících pozic státu. Až na pár výjimek ve Francii dosud platilo, že politici nejsou byznysmeny a naopak. To samozřejmě nezaručovalo plnou autonomii politiky, vzhledem k tomu, že světy vysoké politiky a vysokého byznysu se protínají. Miliardáři, ať již majetkem či mentalitou, však dávají čím dál více najevo, že toto staré rozdělení jim nevyhovuje. Politické strany a představitele považují za obtíž v prosazení toho správného světa s jejich pravidly. Antipolitika tohoto ražení většinou generuje kandidáty, kteří se stylizují jako outsideři, ačkoli jsou plně integrováni do systému. Tento trik ostatně pochopily i miliony levicových voličů, kteří si odmítli vybrat mezi antipolitikou velkého kapitálu a antipolitikou fašismu.

Hlavním bezprostředním cílem nového francouzského prezidenta bude stvrdit svou převahu v červnových parlamentních volbách. Již před druhým kolem vyšly první odhady, které tvrdily, že vlna z prezidentských voleb dovede prezidentské hnutí Kupředu! (En Marche!) v Národním shromáždění na dosah většiny – 289 mandátů. Jedná se ale o velice optimistické odhady, protože hnutí dosud oznámilo jen čtrnáct z 577 kandidátů.

Hlavním problémem hnutí Kupředu! je paradoxně vítězství jeho stvořitele. Macron jej založil jako své osobní hnutí a start-up francouzské politiky. Výkony podobných organizací ale často stojí na přímé účasti tváře, s níž jsou ztotožňovány. V režimu Páté republiky je prezident stranický vládce, ale je nemyslitelné, aby se přímo zapojil do volební kampaně. Tentokrát si kandidáti budou muset v terénu vystačit sami, ačkoli prezident bude plédovat pro to, aby měl parlamentní většinu. Kandidáti se nebudou moci spolehnout ani na to, že se bude opakovat výhodná konstelace Kupředu! proti Národní frontě. Do druhého kola totiž postupují nejen první dvě strany, ale také ty, jejichž preference dosáhnou alespoň 12,5 procenta zapsaných voličů (17–20 procent vyjádřených preferencí při obvyklé míře neúčasti). V prvním kole prezidentských voleb čtyři nejsilnější kandidáti dosáhli preferencí v rozsahu 18 až 25 procent. Zde by do druhého kola mohli nakonec nastoupit tři až čtyři kandidáti, což povede k roztříštěnosti voličského bloku, který donesl Macrona do Elysejského paláce. Je tak velmi pravděpodobné, že v červnu nevznikne v Národním shromáždění jasná většina. Macron se však bude moci nejspíše spolehnout na socialistické poslance, kteří volební klání přežijí, i na podporu části pravice, jež stále sní o tom, že by dokázala v parlamentních volbách získat nejvyšší počet mandátů a sestavit vládu navzdory prezidentovi.

 

Vlastenci proto globalizaci

Nervozita panuje v Národní frontě, pro níž je výsledek úspěchem i neúspěchem. Strana poprvé pokořila hranici deseti milionů hlasů, ale mnozí funkcionáři ještě před volbami prohlašovali, že úspěchem bude, když Le Penové dostane přes čtyřicet procent hlasů. Je patrné, že stranu čeká vyrovnávání účtů mezi stoupenci a odpůrci prezidentské kandidátky. I z tohoto důvodu ve svém povolebním prohlášení Marine Le Penová uvedla, že chce upevnit koalici, která ji podpořila v druhém kole. Le Penová má nejspíše chuť postavit své vlastní osobní „vlastenecké a protiglobalizační hnutí“, které by za sebou nechalo definitivně historii Národní fronty a umožnilo by jí plně využít rozvolnění hranice mezi radikální a gaullistickou pravicí. S tím však nesouhlasí podstatná část historických kádrů, kteří stále tvoří kostru Národní fronty.

I na levici to ale vře. Volební lídr socialistů a premiér Bernard Cazeneuve již prohlásil, že socialisté budou vůči Macronovi vstřícní. Na vlastní pěst bude táhnout do voleb i odtržené sociálně liberální křídlo pod vedením bývalého premiéra Vallse. Hnutí Nepoddajná Francie (France Insoumise) prezidentského kandidáta Jeana-Luka Mélenchona tak má otevřené dveře k tomu, aby se stalo hlavní opoziční silou na levici. Toho si je hnutí dobře vědomé, a proto ani nezačalo jednat s dalšími menšími levicovými subjekty na kandidátkách. Kromě pár desítek obvodů, budou postaveni výhradně vlastní kandidáti. „Nechceme zabřednout do vyjednávání mezi aparáty,“ uvedl ke kroku ředitel kampaně Daniel Bompard. Tento postup je částečně dán časovou tísní (kandidátky musí být přihlášeny do 19. května) a částečně vůlí vymazat další subjekty z klání. Účelem, který světí prostředky, je sestavení silného poslaneckého klubu, jež bude hlavní opozicí vůči macronovské koalici. Zda to opravdu pomůže k regeneraci francouzské levice, jež je hlavním poraženým těchto voleb, se teprve uvidí.

Autor je dopisovatel deníku Il Manifesto.