Květnové výročí konce druhé světové války je jedním z nejdůležitějších ruských svátků ještě ze sovětských dob. Trochu zarážející je, že nikdo vlastně přesně nikdy nevěděl, kolik lidí během Velké vlastenecké války, jak je ruská část druhé světové války v letech 1941–1945 označována, zahynulo. Krátce po válce hovořil Josif Stalin o sedmi milionech obětí a následně číslo jen rostlo. V březnu letošního roku na parlamentním slyšení o patriotické výchově byla oznámena nová cifra: 42 milionů lidí. Historik Boris Sokolov, který se dlouhodobě zabývá sovětskými ztrátami, vysvětluje v rozhovoru pro list Novaja gazeta ze 7. května, jak se došlo k takovému číslu: „Stalin vůbec neznal skutečné ztráty, sedm milionů si prostě vymyslel. Další číslo, o kterém mluvil Nikita Chruščov, bylo dvacet milionů. To jsou ale německé odhady. Pak bylo 27 milionů za Borise Jelcina, ale to byla cifra na základě projekce sčítání lidu před válkou a po ní. Oficiálně se mluvilo v roce 1993 o 8,6 milionu padlých vojáků a 26,6 milionu civilistů. Mluvil jsem s historiky, ale oni sami přiznávali, že na ně byl vyvíjen velký tlak, aby snížili vojenské ztráty kvůli vlastenecké výchově mládeže.“ Podle něj zahynulo 26,9 milionu sovětských vojáků, včetně zajatců, partyzánů nebo těch, kteří přešli na německou stranu. Celkové ztráty včetně civilistů Sokolov odhaduje na 40,1 až 40,9 milionu lidí. Lépe se to údajně odhadnout nedá. Jedinou variantou by bylo prozkoumat deníky pluků, ale těch se dochovala sotva polovina. Podle dokumentů byly ztráty sovětských a německých vojáků zhruba deset ku jedné. „Stalin se vždycky bál profesionální armády, protože ta mohla zrodit Bonaparta, což bylo to jediné, z čeho měl strach. Na druhou stranu cena lidského života v sovětském systému byla nízká. Třeba v britské armádě si mohl voják myslet, že když bude cvičit, jeho šance na přežití vzrostou. Sovětský voják si zase mohl být jist, že záchrana jeho života bude to poslední, o čem bude jeho velitel přemýšlet,“ říká Sokolov. Zastává názor, že konec války by měl být primárně připomínkou padlých. „Je to obrovská tragédie. Sovětský svaz ztratil pětinu populace, víc než všichni Spojenci dohromady,“ připomíná ruský historik.
Připomínka války je stále živá. Kromě jiného ji používají zastánci současného režimu. Na základě historické zkušenosti Ruska dvacátého století se všichni obávají dalších historických otřesů. Na serveru Republic.ru
se k tomuto tématu 9. května vyjádřil Oleg Kašin. „Někdo ještě za Jelcina vymyslel mantru, že Rusko vyčerpalo svůj limit revolucí. Každý, kdo by k ní vyzýval, se ocitne mimo rámec, který společnost přijímá. Stanete se outsiderem, extremistou, který zůstane sám proti represivním mechanismům státu,“ píše Kašin, jenž rozhodně není žádný radikál. I z tohoto důvodu nikdo kromě komunistů vážně nezvažuje nacionalizaci majetků. „A to je zvláštní, protože jednou z nejdůležitějších vlastností stávajícího systému je schopnost konvertovat moc ve vlastnictví,“ tvrdí Kašin. Naráží tím na to, že drtivá většina manželek nebo matek vysokých státních činitelů si nejspíše nevydělala na miliardové majetky, které deklarují ve svých majetkových přiznáních. Antirevoluční konsenzus je podle něj jedním z pilířů současné kremelské politiky. „Zatím není společenská objednávka pro takový zlom a současně nikdo není takový hlupák, aby se svého majetku a moci dobrovolně vzdal. Takže Rusko po Putinovi bude vypadat stejně, jen se vymění někteří lidé a budou jisté nezbytné ztráty,“ předvídá Oleg Kašin.
Potvrzením známého výroku někdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina („Chtěli jsme to udělat co nejlíp, a dopadlo to jako vždycky.“) může být historie výstavby petrohradského fotbalového stadionu Zenit Arena. Obří stadion byl stavěn nejen pro domácí klub, ale také kvůli červnovému Konfederačnímu poháru FIFA a mistrovství světa ve fotbale v roce 2018. Stadion má vyjížděcí trávník a zavírací střechu. Problém je, že trávník nemá kam vyjet, protože ho blokuje tiskové středisko, a střecha je sice nejnovější technický výdobytek, leč v petrohradských podmínkách se z nějakého důvodu nechce otevřít. Kvalita travnaté plochy těmito problémy trpí. List RBK se 14. května snažil zjistit, co s tím: „Po návštěvě inspektorů FIFA bylo řečeno, že stadion je v pořádku a že Zenit na něm nemusí hrát poslední zápas ruské ligy.“ Toto poněkud kryptické prohlášení znamená, že do Konfederačního poháru se na stadionu hrát nebude. Původní podmínkou FIFA přitom bylo, že zde Zenit musí odehrát alespoň tři soutěžní utkání. Již první zápas se sverdlovským klubem Ural se neobešel bez problémů. Vydupaná místa kolem rohových praporků ještě těsně před utkáním organizátoři sprejovali na zeleno. Domácí Zenit nakonec zvítězil poté, co rozhodčí vyloučili tři hráče Uralu. Pomyslný fotbalový bůh zasáhl při dalším zápase s Těrekem Groznyj, kdy Zenit prohrál bizarním gólem, který způsobila právě špatná kvalita hřiště. Trávník bude s největší pravděpodobností vyměněn a všichni zainteresovaní se nejspíše budou modlit, aby to tentokrát dopadlo lépe. Nic jiného jim ani nezbude.