Třeboňský festival Anifilm přinesl i v letošním roce kolekci celovečerních animovaných filmů z celého světa. Jde zpravidla o díla, která se vymykají standardnímu mainstreamovému stylu, zároveň jsou ale divácky vděčná.
Letošní třeboňská přehlídka animované tvorby Anifilm nepřinesla žádný žhavě aktuální cyklus, jakým byly třeba loňské „migrační filmy“, přesto se blýskla mnoha pozoruhodnými, pro angažovaného diváka možná poněkud únikovými tituly. Z nich nejsilněji vyzněly ty, které se nepokoušely ohromit přemírou experimentátorství, ale naopak silným příběhem a neokázalým, a přitom nápaditým pojetím.
Plastelínová Cuketa v dětském domově
Vítězem v kategorii nejlepší celovečerní film pro dospělé se stal autorský projekt veterána francouzské animace Jeana-Françoise Laguioniea Louisa na pobřeží (Louise en hiver, 2016). Jde o nenápadný příběh důchodkyně, jež se vlivem okolností ocitne v osamělém pobřežním letovisku a rozhodne se zde strávit podzim života spolu s potulným psem. Tato zdánlivě otřepaná fabule (ne náhodou v mnohém připomínající Smrt v Benátkách, Morte a Venezia, 1971) je často nabourávána nepřikrášleně expresivními vizuálními flashbacky z Louisina života. Nepůsobí však nijak násilně a snímek se vyvíjí na velmi poklidné rovině, k čemuž přispívá nostalgický jazzový doprovod i kultivovaný melancholický herecký přednes Louisiny dabérky.
Za formálního i obsahového blížence Louisy na pobřeží lze pokládat Ethel a Ernesta (2016). Režisér Roger Mainwood adaptoval komiks Raimonda Briggse, zachycující život autorových rodičů, obyčejných Londýňanů z proletářských vrstev. Jejich osudy se odehrávají na pozadí událostmi nabitého 20. století – i proto je můžeme sledovat během neustálých konfrontací politických názorů (otec je zarytý labourista, matka zase umírněná stoupenkyně toryů, zvláště pak Churchilla). Jak uměřeně realistická kreslená animace, tak samotné vyprávění jsou velice jednoduché, ovšem slouží jako důkaz, že v jednoduchosti se může skrývat obrovská síla. Mainwoodovo dílo navzdory své až konzervativní věcnosti ani chvíli nenudí, je napěchováno místy okouzlujícím suchým britským humorem a v závěru dokáže dojmout bez přílišného citového vydírání.
Trochu překvapí, že v kategorii nejlepší celovečerní film pro děti zvítězil oproti předešlým titulům zpracováním mnohem drsnější a syrovější projekt režiséra Clauda Barrase Můj život Cukety (Ma vie de courgette, 2016), využívající jednoduchou, leč brilantní animaci plastelínových loutek. Osud devítiletého chlapce přezdívaného Cuketa, jenž se ocitl v dětském domově, Barras sleduje s humorně-poetickým nadhledem a bez zbytečného sentimentu. Nevyhýbá se ani motivům, jež jsou pro tradiční dětský animák dost odvážné, například projevům erotického zrání, aniž by děj klesal na úroveň primitivních teenagerských komedií.
Zombie bezdomovci
Zdařilou variací na žánr zombie hororu je jihokorejská Stanice Soul (Seoulyeok, 2016) Sang-Ho Yeona. Ten se ostatně do tohoto žánru úspěšně pustil už ve svém hraném filmu Vlak do Pusanu (Boosanhaeng, 2016), kreslená animace mu však evidentně svědčí ještě víc, neboť mu umožnila obejít, nebo naopak úmyslně zesměšnit všechny banality a klišé, jež k zombie hororu náleží. Film přináší drásající napínavou podívanou, obohacenou osvobozujícím černým humorem, parodickými prvky i sociálně kritickým ostřím (původcem zombie nákazy jsou soulští bezdomovci a celý děj se koneckonců odehrává ve zdejším podsvětí).
Že i klasická pohádka může děsit a lze tomu plně přizpůsobit i formální stránku, zdařile dokázala Dívka bez rukou (La jeune fille sans mains, 2016) Sébastiena Laudenbacha. Režisér si pro tento účel vybral ideální předlohu – poněkud drsnou pohádku bratří Grimmů, založenou na věčně živé alegorii obchodu s ďáblem. V tomto případě však víc než samotný děj zaujme sugestivní animátorská technologie, vyžívající se v záměrné náznakovosti postav i prostředí, což dokonale zachycuje celkovou magičnost a symboličnost příběhu.
Autor je filmový publicista.