obsese minulostí
#13/2017

Deníček asociální matky

Snímek Nenarozená pomsta prostřednictvím příběhu o těhotné vražedkyni rozkrývá role, které společnost přisuzuje ženám v jiném stavu.

Britská herečka Alice Loweová se autorsky prosadila v buranské road movie Bena Whea­­tleyho Dovolenkáři (Sightseers, 2012). Kromě hlavní role se spolu se svým hereckým kolegou Stevem Oramem podílela na scénáři, v němž se komediální talent ústřední dvojice přirozeně propojil se sociálně kritickým hororem. Na průzkum spodních proudů navenek spořádané střední třídy se Loweová soustředí i ve svém režijním debutu Nenarozená pomsta, kde ztvárnila roli mladé vdovy mstící se za smrt manžela. Subžánr filmů o pomstě je zde ozvláštněn těhotenstvím hlavní hrdinky Ruth, k níž její nenarozený potomek promlouvá a podněcuje ji k vraždění.

 

Vetřelec uvnitř

Nenarozené pomstě nejde o monstrózní dětské vrahy coby brutální a nevyzpytatelné bytosti jako ve snímku Děti (The Children, 2008) ani o mateřské blues jako ve filmu Babadook (2014). Nejedná se ani o typický body horor, kde se zdrojem znepokojení stává fascinace tělesnou dezintegrací a kde zrození představuje bránu do neznámé dimenze plné krve a utrpení. Porod samotný je zde naopak vyobrazen jako čistý a rychlý úkon, neboť Ruth své dítě přivede na svět císařským řezem. Loweová se spíše zaměřuje na širší kontext toho, co vlastně těhotenství pro současnou ženu znamená. Uplatňuje přitom svůj pozorovatelský talent i cit pro zdánlivě nevýznamné detaily. Skrze pečlivé ohledávání společenských konvencí a banálních jevů se jí ovšem daří proniknout k čemusi hlubšímu.

Stěžejní je pro ni rozkrytí praktik, jejichž prostřednictvím společnost ­přistupuje k těhotné ženě a vnucuje jí role dané patriar­chálními představami o tom, jak by se měla nastávající matka chovat. Měla by být zadaná, neměla by se příliš bavit ani pracovat a je nanejvýš žádoucí, aby sledovala pouze zájmy svého dítěte. Vše, co se těmto schématům vymyká, je klasifikováno jako nerozum a sobectví – jako by se nepočítalo s ženinou svobodnou vůlí. Mateřství a „dobro dítěte“ pak slouží jako prostředky uplatňování moci a jako účinná páka, s jejíž pomocí lze ženu ovládat a manipulovat s ní. Výsledkem je znepokojivý kontrast mezi vnitřním a vnějším, kdy tenzi nezpůsobuje „vetřelec“ uvnitř, ale soustavný tlak okolního prostředí.

Za této situace se pro Ruth těhotenství stává nepřetržitým terorem a noční můrou. Je zdrojem omezení a příčinou sociální izolace, jež ji odděluje od ještě nedávno zcela běžných požitků a odsuzuje ji k ubíjející samotě. Příznačný je stísněný a neosobní prostor hotelového pokoje, kde hrdinka přebývá. Tenká stěna, která ji odděluje od anonymního věčně souložícího páru, umocňuje dojem života v bublině permanentního provizoria. Samota a nemožnost sdílení pocitů jsou příčinou paranoie. Jejím ztělesněním je postava bizarní porodní asistentky, která Ruth nikdy nezapomene připomenout „zázrak“ samovolné laktace ani to, že kontrolu nad jejím tělem i myslí definitivně převzalo dítě, které „ví přece všechno nejlíp“.

 

Máma má nůž

Loweová vyvrací klišé o „nejkrásnějším období v životě ženy“ a zesměšňuje infantilní představy o síle mateřských pudů a bezpodmínečné lásce, které ovšem bývají spojeny s požadavkem striktně racionálního jednání. Sama Ruth na své cestě pomsty střídá množství identit, jejichž prostřednictvím ve svých obětech vzbuzuje očekávání, která ovšem zůstanou nenaplněna, protože většina setkání končí smrtícím řezem. Jednotlivé akty pomsty by přitom mohly existovat i jako samostatné mikropovídky, v jejichž pointách vyplouvají na povrch drobné i větší poklesky protagonistů. Ruth, jež se setkává s bezcitnou manažerkou, zkrachovalým dýdžejem či úchylným prodavačem ve zverimexu, působí uvěřitelně. Zásluhu na tom má civilní a přirozené herectví Loweové, v němž fungují drobná gesta a mimika, ale i excentrické gagy, například když hrdinka v pokročilém stadiu těhotenství prchá z domu své oběti miniaturními dvířky pro psa.

Loweová je zatím nejvýraznější z mladých režisérek, jež se v nedávné době začaly věnovat hororu. Její debut, v němž se jí podařilo zachytit konfrontaci jedince se společenskými mechanismy, na něž sám nestačí a které jej hrozí semlít, vyniká precizním scénářem, suverénním hereckým projevem i režijní jistotou. Svým nekompromisním autorským hlasem a sociálně kritickým tónem přivádí horor do vskutku „jiného stavu“, který se vyplatí dále sledovat.

Autorka je filmová publicistka.

Nenarozená pomsta (Prevenge). Velká Británie, 2016, 88 minut. Režie a scénář Alice Loweová, kamera Ryan Eddleston, střih Matteo Bini, hudba Toydrum, hrají Alice Loweová, Gemma Whelanová, Kate Dickieová, Jo Hartleyová ad.