klimatická změna
#15/2017

Poslední z Bonapartů

Emmanuel Macron jako reakce na krizi

Francouzské parlamentní volby skončily podle předpokladu úspěchem hnutí nového prezidenta, také ovšem mimořádnou voličskou neúčastí. Co to říká o Macronově postavení ve francouzské politice? A proč nese jeho úspěch charakteristické rysy bonapartismu?

Druhé kolo voleb do francouzského Národního shromáždění skončilo očekávaným úspěchem uskupení La République en marche (Republika na pochodu, LRM) prezidenta Emmanuela Macrona. LRM získala 306 mandátů, a má tak v dolní sněmovně většinu i bez svých centristických koaličních partnerů z hnutí Modem, které dostalo dalších 42 mandátů.

 

Stávka voličů

Konečný výsledek vládnoucí koalice je nicméně nižší, než se očekávalo. Celý týden mezi prvním a druhým kolem média a výzkumy hovořily o možnosti získat více než 400 z 577 mandátů ve Shromáždění. Klíčovým údajem je ale patrně volební neúčast, která dosáhla šedesáti procent, což je nejvyšší hodnota za období Páté republiky. „V těchto volbách náš lid vstoupil do jakési občanské generální stávky,“ řekl v neděli večer lídr levicového hnutí La France Insoumise Jean-Luc Mélenchon, který získal v Marseille poslanecký mandát. Dle Mélenchona dokonce vládní většina a úřadující prezident nemají dostatečnou legitimitu k prosazení svého programu.

To je ale poněkud tendenční interpretace neúčasti. Macronův volební blok se dokázal efektivně zmobilizovat a dát svému prezidentovi parlamentní většinu. Opozici se naopak nepodařilo disciplinovat své voličstvo a udělat z parlamentních voleb jakési třetí kolo voleb prezidentských. Trojlístek největších nevládních stran vykrvácel. Mezi prvním kolem prezidentských a prvním kolem parlamentních voleb Národní fronta ztratila 4,6 milionu hlasů, pravicoví republikáni tři miliony hlasů a samotný Mélenchon 4,5 milionu hlasů. Naopak koalice socialistů a zelených o další hlasy nepřišla a dosáhla na 29 mandátů. I přes to se ale pro socialisty jedná o historický debakl, protože mandát ztratilo mnoho jejich předáků.

Parlamentní volby ukázaly, že po zvolení Macrona do Elysejského paláce zachvátil tradiční strany organizační i morální kolaps. Mezi republikány a socialisty se objevil velký počet kandidátů, kteří slibovali konstruktivní opozici a pomocnou ruku v případě, že by se snad prezident dostal do obtíží. Samotný prezident však svými spojenci ze staré politiky spíše pohrdá: vliv hnutí Modem, které mu výrazně pomohlo v prezidentské kampani, se snaží co nejvíce redukovat a vděku se nedostalo ani klíčovým přeběhlíkům, například bývalému socialistickému premiérovi Vallsovi. Ovšem ani tvrdá opozice nezafungovala. Na rozdíl od Národní fronty, která dostala do parlamentu pouhých osm poslanců, La France Insoumise bude mít se ziskem 17 mandátů vlastní klub. Celkově má nicméně levice, od socialistů až po komunisty, jen zhruba šedesát mandátů.

Volby ukázaly, že Macronovo voličstvo se stabilizovalo a není ochotné vrátit se ke starým stranám. K úspěchu Macronovi pomohla také taktika rozdělení úkolů mezi ním a vládou. Prezident se během měsíce mezi prezidentskými a parlamentními volbami angažoval především v zahraniční politice, kde se snažil svým občanům dokázat, že Francie má znovu silného prezidenta. Macron zaujal dosti vyhraněný tón vůči Putinovi a Trumpovi a německé kancléřce sdělil, že chce znovu paritní vztah mezi oběma zeměmi (zatím se ale jedná spíše o marketing než politiku: jak ukazují vyjednávání z minulého týdne o další finanční injekci Řecku, v eurozóně stále velí Německo a jeho striktní rozpočtová politika). Na vládu pak padla nevděčná témata domácí politiky. Za první měsíc svého působení kabinet premiéra Édouarda Phillipa ale stihl celou řadu menších skandálů. U několika členů vlády vzniklo podezření, že zpronevěřovali své poslanecké náhrady. Na veřejnost z ministerstev proniklo i několik návrhů reforem, a to včetně tvrdé verze reformy Zákoníku práce či „normalizace“ mnoha institutů a pravidel mimořádného stavu. Macron práci vlády sice pečlivě kontroluje, ale zatím nechává umírat na barikádách slíbené změny své ministry.

 

Vzpoura bez rizika

Jak se Macronovi podařilo během pouhého roku uchvátit moc ve Francii? Odpověď na tuto otázku nelze redukovat jen na dobře provedenou kampaň a na miliony eur, které dostal od bohatých sponzorů. Macron v první řadě přesvědčil velkou část francouzské buržoazie, státní elity a většinu mainstreamových médií, že může nahradit stávající vládnoucí strany neschopné čelit protisystémovým silám a „reformovat“ Francii. LRM je politickou jednotou mainstreamu, který z obav z nájezdů populistických barbarů rezignoval na jakoukoliv dialektiku mezi stranami. Střídaní u moci systémových levicových a pravicových koalicí, které je typické pro evropské demokracie po pádu berlínské zdi, přestalo fungovat a vytvořila se velká koalice. Na rozdíl od Německa má ale ve Francii jen jednu stranu.

Pro nemalou část francouzské společnosti Macron a jeho antipolitická rétorika představují snahu o změnu stávajícího systému, avšak bez rizika, která nesou radikální opatření. Macron oslovil i tu část společnosti, jejíž společenské postavení stagnuje, ale stále má dost majetku a privilegií, o která by mohla přijít. Právě tato změna bez rizik je jednou z charakteristik bonapartismu, který se občas ve francouzské politice objevuje. Bonapartistický politik se zjeví, když je politický systém v krizi. Jeho úspěch pak záleží na schopnosti přesvědčit podstatnou část obyvatelstva, že představuje změnu vůči zavedenému systému, byť býval jeho součástí. Bonapartismus je reakcí na stav krize, kdy vedoucí společenské síly podniknou převrat samy proti sobě, aby mohly nadále vést společenskou transformaci.

Po nedělních volbách se zdá pozice stávajícího prezidenta neotřesitelná, ale je otázkou, jak dlouho mu to vydrží. Některá opatření zajisté vyvolají silná sociální pnutí a nezdá se, že by Macron měl účinné recepty na řešení problému mladých a předměstí, na ráznější oživení francouzského hospodářství či na rozjetí zablokovaného sociálního výtahu. Samotné hnutí La République en marche mohou postihnout problémy spojené s překotným růstem. Pro Macrona bude také důležité, aby nevznikl projekt, který by ohrozil monopol jeho hnutí. V tom mu ovšem vydatně pomůže stav pokročilého rozkladu, v němž se nacházejí tradiční francouzské partaje.

Autor je dopisovatel deníku Il Manifesto.