klimatická změna
#15/2017

Ženská solidarita na vysoké noze

Násilí, emoce a patriarchát v seriálu Sedmilhářky

Minisérie Sedmilhářky z produkce americké televizní stanice HBO získala divácké i kritické uznání jako jeden z neoddiskutovatelných vrcholů letošní seriálové sezóny. Místy manýristická režie a snaha o matoucí a rafinované vyprávění ustupuje do pozadí před originálním uchopením závažných témat.

„Jen zavolej mé jméno/ a já budu hned po tvém boku,“ zpívá během nácviku pěveckého vystoupení na závěrečnou slavnost IT expert Ed své manželce Madeline, jedné z hlavních postav minisérie Sedmilhářky (Big Little Lies). Nepřímo tak před diváky staví jeden z klíčových motivů seriálu, totiž blízkost. Její absence, vynucování, hledání, proměna i vytváření se řeší různými způsoby. V Sedmilhářkách se prostřednictvím tří protagonistek vypravujeme do světa, v němž je ženská solidarita spíš než svobodným rozhodnutím obranou před nepřátelským okolím nebo cestou, jak posílit vlastní společenský status. Opulentně režírovaný vhled do vyšší třídy kalifornského přímořského městečka Monterey, rámovaný detektivní zápletkou, představuje jeden z vrcholů letošní seriálové sezóny. Režie se zhostil Jean­-Marc Vallée, oscarový tvůrce původem z Kanady, a hlavní role si zahrály hollywoodské star Nicole Kidmanová a Reese Whiterspoonová.

 

Děti jako rukojmí

Sedmidílná minisérie, ve které se v retrospektivě rozehrává příběh „krásných a bohatých“ lidí, začíná vraždou, jejíž oběť ani pachatele neznáme. Skrze vyšetřování se noříme do labyrintu vztahů, v němž ústřední roli hrají matky. Právě jejich snaha zajistit svým dětem nejlepší možný život a uchránit je před jakýmkoli nebezpečím stojí v popředí většiny sporů. Bývalá právnička Celeste (Kidmanová), toho času v domácnosti, energická Madeline (Witherspoonová) a nově příchozí samoživitelka Jane (Shailene Woodleyová), pronásledovaná traumatem z minulosti, čelí těžkostem různého rozsahu, vyvěrajícím z jejich společenského postavení, povah i rodinného zázemí. Permanentní snaha balancovat rodičovskou, společenskou a pracovní roli, udržet si nejen zdánlivě, ale i skutečně kvalitní vztah s partnerem, a přitom vytvářet ten nejlepší obraz sebe samé a neprojevit slabost představuje únavnou každodennost jejich životů. Katalyzátorem dění se stává šikana šestileté Annabel, dcery úspěšné podnikatelky Renaty (Laura Dernová), během prvního školního dne a označení nováčka Ziggyho, Janina syna, za původce této šikany. Traumatizující zážitek otevře prostor pro vyvření dlouhotrvajících animozit mezi obyvatelkami a obyvateli města a spustí řetězec obviňování a intrik, které dalece přerostou problémy související se školní šikanou. Děti se stanou rukojmími vlastních rodičů, kteří to s nimi samozřejmě myslí za každých okolností dobře.

„Není to fér vůči Chloe,“ oponuje ­Madeline možná jediný sympatický muž seriálu Ed (Adam Scott), když zjistí, že se jeho manželka rozhodla zkazit oslavu narozenin dcery své úhlavní rivalky tím, že na ni nepustila jejich populární dceru Chloe, což vysvětluje solidaritou s ostrakizovanou Jane a jejím synem, údajným školním násilníkem. Místy až parodicky ztvárněná podnikatelka Renata zase nechápe povahu problému své šikanované dcery a namísto empatie, respektujícího přístupu a vytvoření bezpečného prostoru přichází s tvrdostí, protože to je zbraň, která jí pomáhá uspět v džungli kapitalismu. Traumatizovaná Jane zase v klíčových momentech pochybuje o svém synovi i o sobě samotné. Vzhledem ke své minulosti se bojí, že navzdory její výchově by malý Ziggy opravdu mohl být násilník, protože jím byl jeho otec.

 

Za hranice násilí

„Máme to malé ošklivé tajemství,“ říká se slzami v očích Celeste na prvním sezení u své terapeutky, které se společně s manželem svěřují, že jejich vztah prostupuje násilí. Právě příběh jejího manželství s Perrym patří k nejsilnějším linkám minisérie. Prostřednictvím hrdinky v podání plakátově dokonalé Nicole Kidmanové se diváci postupně noří hlouběji a hlouběji do útrob patologického vztahu. V něm se z neméně perfektního Alexandera Skarsgårda stává monstrum tyranizující svou ženu na všech možných úrovních a nezdravě agresivní sexualita dvojice prozrazuje nerovnou mocenskou hru. Zpočátku zdánlivě vyrovnaný vztah se zvrhává ve spirálu domácího násilí, v níž se Celeste a Perry nacházejí pravděpodobně už dlouhou dobu. Seriál ale v jejím demaskování postupuje spolu s týranou Celeste, která si svou komplikovanou situaci zprvu odmítá přiznat. Čím více ji ale verbalizuje, tím jasněji se do příběhu vrývá.

Pod povrchem na první pohled ­ideálního páru se skrývá tvrdě patriarchální ­rodinné uspořádání. „On má prostě rád, když jsem doma,“ vysvětluje při jednom ze sezení se zdánlivou samozřejmostí Celeste, která nakonec začne mluvit o vlastních traumatech a potřebách. Je to Perryho touha ovládat svou ženu a strach, že vymaní­-li se z krunýře matky v domácnosti, odejde za lepším, co stojí na počátku problému. Sama Celeste si po dlouhou dobu namlouvá, že na situaci nese spoluvinu, ale konfrontace s roky nevykonávanou prací právničky, proměna jazyka terapeutky a zjištění, kdo šikanuje malou Annabel, jí nakonec umožní vidět svého manžela takového, jaký je: manipulativní, uzurpátorský a násilný. Teprve až poté je schopná jej opustit. Celestina perspektiva dokáže příběh ženy uvězněné v násilném vztahu odvyprávět bez zbytečné návodnosti a schematičnosti. Třeba už jen proto, že obsazení Nicole Kidmanové do role týrané manželky nabourává běžnou představu o tom, jak vůbec „takové“ ženy vypadají nebo vystupují. Seriál tím oprávněně upozorňuje, že stačí málo a podobná situace se může stát každé z nás, a že domácí násilí je stigma, které je už z definice tohoto pojmu těžké vynést před vlastní práh.

V kontrastu ke kamarádkám Jane a Celeste zdánlivě nejmenší potíže řeší Madeline. Reese Whiterspoonová jí ale dokáže vtisknout celou škálu výrazů: zpočátku nesnesitelná blondýna se stává spojovacím bodem celého příběhu, a to nejen díky své zarputilé a osobitě pojaté loajalitě, ale i komediálností a civilností, která její postavu provází. Obyčejnost jejího života, tvořená neustálou konfrontací s vlastní morálkou, hodným a milujícím manželem, žárlením na současnou „dokonalou“ ezo přítelkyni svého bývalého muže i odcizení starší dcery, představuje model, se kterým je možné se lehce identifikovat. I když se Madeline někdy chová jako ukázková kráva, nejde ji paušálně odsoudit. Už jen proto, že mít takovou kamarádku je i štěstí.

 

Naším alibi je solidarita

Manýristicky vedená režie kombinuje různé způsoby narace, staví na poutavé, ale i repetitivní montáži, a tříští tak každý díl do řady fragmentů. Rytmus retrospektivního vyprávění určuje rovina policejních výslechů a v nich zaznívajících sousedských drbů, které zároveň přibližují jednotlivé postavy a záměrně znesnadňují orientaci v detektivní linii. Režisér se vedle toho pokouší přijít i s imaginativními a metaforickými obrazy a zcizujícími momenty, jež rozvíjejí obavy hrdinek. Místy to ovšem z diváckého hlediska znamená pád do rádoby umělecké nudy. Například motiv očistného oceánu a pláže, po které Jane běhá, se rychle vyčerpá a její postavu i bolestnou minulost to po zbytek seriálu zbytečně zplošťuje.

Umělecky pojatý závěr, odehrávající se na pozadí charitativní akce s tématem Audrey Hepburnové a Elvise Presleyho akcentuje odtrženost postav od reálného světa. V maskách inspirovaných Snídaní u Tiffanyho (Break­­fast at Tiffany’s, 1961) nebo vizáží z éry Elvisovy největší slávy se všichni stávají metahrdinkami a metahrdiny. Půdorys seriálu se klaustrofobně zužuje do jediného prostoru. Soutěž o nejlépe zazpívanou píseň večera je přehlídkou nevyřčených emocí, mezi nimiž svým smutkem vyniká Edovo vyznání lásky Madeline pomocí písně Wonder of You, kterou si ona pod tíhou vlastního svědomí (manžela totiž podváděla) ani neposlechne.

Zatímco sledujeme drobné i větší problémy každé z postav, jejich postupné prolínání a prohlubování, vytváří se během večírku mezi hrdinkami specifické pouto. Rapidmontáž, zohledňující všechny vystupující, umožňuje akceleraci příběhu a jeho vyústění v dramatické finále. V něm se všechny ženy spojí proti Zlu, kanalizovanému do jedné postavy. Právě to ale zanechává nad celým seriálem velký otazník a odvádí jeho vyznění do hyperindividualizované roviny. V kontrastu k ní stojí sdílená zkušenost hrdinek, kterou si s vědomím vlastního ohrožení odnáší každá z nich do nejisté budoucnosti. Sedmilhářky jsou bezesporu příběhem ženské solidarity, k dokonalosti jim ale chybí takový společenský rámec, ve kterém by tato energie znamenala něco víc než jen možná morálně ospravedlnitelné, ale pořád falešné kolektivní alibi.

Autorka je dokumentaristka a redaktorka A2larmu.

Big Little Lies. HBO, USA, 2017. Režie Jean­-Marc Vallée, scénář David E. Kelley, Liane Moriarty, kamera Yves Bélanger, hrají Reese Whiterspoonová, Nicole Kidmanová, Shailene Woodleyová, Alexander Skarsgård, Laura Dernová, Adam Scott ad.