Zmiňuje-li se genius loci literárních měst, nejčastěji narazíme na Prahu, případně Brno či Ostravu. Ačkoli východní Čechy patřily v minulých stoletích ke klíčovým intelektuálním centrům, dnes se jedná spíše o literární periferii. Je literární procházka Hradcem Králové pouze steskem po starých časech?
Když letos představil emeritní ředitel hradecké knihovny Jan Pěta svého Literárního průvodce Hradcem Králové (2016), překvapilo mě, že značná část zde žijících spisovatelů strávila v mém rodišti pouze studentská léta. Jaký vztah k minulosti zaujímali klasici školních čítanek, když ještě nebyli klasiky? Jak se sami stavěli ke školním čítankám? Proti čemu se bouřili, čeho se báli, v jakých žili podmínkách? Představte si namátkou Aloise Jiráska v podobě chlapce z maloměsta, jak svou první hradeckou noc trávil v koňské maštali, než byl vůbec přijat ke studiu. A jak pak seděl v lavici s Bohdanem Jelínkem, který byl začínající básnickou hvězdou, již vychvaloval sám Vrchlický, chodil na důvěrné procházky s učiteli a ještě měl holku. To závistivý Jirásek si troufl leda tak vyhledat na jedné venkovské nádražní stanici bratra zesnulého Karla Hynka Máchy. A když ho konečně objevil „přisnědlého a prokvetlé brady“, rozklepala se mu trémou kolena, takže si od něj leda koupil jízdenku zpátky do Hradce… Jelínek předčasně zahynul, Jirásek se stal klasikem.
Romance za hradbami
Věnné město českých královen bylo pro Jiráska v druhé půli 19. století baštou kněží, vojáků, studentstva a osvícených profesorů. Ne náhodou nese jedna publikace o duchu tehdejšího školství název Hradecký stříbrný vítr (2008). Nadstandardní vztah učitelů a jejich žáků nejznáměji ilustruje poměr mezi Václavem Klimentem Klicperou a z Prahy pocházejícím Josefem Kajetánem Tylem. Otec českého divadla ubytovával svého oblíbeného žáka u sebe doma a navíc mu platil za různé domácí práce. Důvěrné vztahy přežívaly i na sklonku Rakouska-Uherska, kdy někteří učitelé podporovali studenty například v budování ilegální knihovny.
Tehdejší slavné gymnázium vyrostlo v prostorách jezuitských kolejí, kde se kdysi narodil největší obránce českého jazyka v dobách rané germanizace Bohuslav Balbín. Jiný místní jezuita Josef Liboslav Ziegler (sám pečující o svého osleplého učitele Vydru) zase prosadil tradici zavádění druhých křestních slovanských jmen. Jezuité tak nehráli pouze roli „českých knížek hubitelů“, jak je haní známý Havlíčkův epigram, ale lze je vnímat i jako předchůdce obrozenců, etablujících český jazyk a literaturu do gymnaziálního rozvrhu. Nebýt výuky češtiny, možná by žák Karel Jaromír nesepsal Kytici, nýbrž Blumenstrauß. Vedle gymnázia učinila Hradec střediskem národního obrození také divadelní scéna a proslulé Pospíšilovo nakladatelství, jež vydalo v součtu přes devět set českých titulů. Původně chudý písař Pospíšil se namanul k tiskárně díky blahovůli svého tchána, aby ten se za něj už nemusel stydět, když se mu ho nepodařilo odloudit.
Vývoj města byl za Josefa II. pozdržen kvůli císařovu úmyslu vybudovat z Hradce vojenskou pevnost. Jeho idea zkrachovala zvláště při fiasku rakousko-saské armády roku 1866 za jedné z největších evropských bitev století, kdy byl Hradec bez průtahů obsazen. Hradby však poutaly město ještě dalších třicet let a mentálně takřka až do založení republiky, jako by nebyl český literární kvas myslitelný bez vědomí své menšinové pozice v rámci cizí utlačovatelské kultury. Vzpomeňme případ Pospíšilova tiskaře Šmelhause, který byl osudně zlynčován vojáky jen proto, že jednomu z nich šlápl při divadelním představení omylem na nohu.
Kánony a spolky
Za Jiráskova mládí si přistěhovalí studenti vybírali mezi levným, leč přísně církevním ústavem Borromeum a postelí v některém ze studentských pokojíků, poskytovaných mnoha řemeslnickými domácnostmi. Jejich vysoká koncentrace na malém prostoru vybízela k zakládání studentských spolků. Takzvaný Patočkův tábor, navštěvovaný právě Jiráskem, se oddával nejradši hudbě a divadlu. Literárnímu vkusu studentů vévodil z českých básníků Vítězslav Hálek, jinak vládlo hlavně slovanské nadšení, prodchnuté romantickým srdcebolem. Četl se Slowacki, Mickiewicz, Puškin, Lermontov, Gogol, ale i Heine, Byron, Dickens či Walter Scott (jemuž se historickými prózami zkoušel vyrovnat Klicpera). Z klasiků stále provokoval Homér a Ovidius.
Vrcholu došel tento lokální kvas na sklonku monarchie, a to ve studentském sebevzdělávacím spolku Mansarda. Jeho nejznámějšími členy byli Karel Čapek, budoucí legionář Rudolf Medek nebo Jiří Červený, který odkaz spolku přetavil do založení slavného pražského kabaretu Červená sedma (červená podle Červeného a sedma, protože jeho členů bylo šest; „vždyť Tři mušketýři byli vlastně také čtyři“). Méně známým členem byl třeba i Ortenův strýček a básnický vzor Josef Rosenzweig-Moir, jenž zemřel v Osvětimi.
Spolek se věnoval pořádání společenských akcí, od přednášek, recitací a divadelních výstupů přes výlety až po recesistické intervence, často tedy míchal vážné s komickým na hranici ilegality. Jeho odnož Mrvolna se zaměřovala na šokování měšťáků, jeden z výletů končil například v zahradě vyzdobené v japonském duchu.
Z programů si Mansarda sponzorovala vlastní knihovnu, ovlivněnou zvláště duchem moderny. Hromadila tak knížky školou ignorované, ba zakazované, ať už z edic manželů Neumannových, z Hilarovy Moderní bibliotéky či z edice Volné myšlenky. Proti tomu Jirásek, Erben či Němcová se mezitím stávali povinnou četbou. Žijícím vzorem mládeže byl básník Josef Svatopluk Machar, za jehož propagaci si jeden ze studentů vysloužil dokonce úřední dohled.
Ani ne šestnáctiletý Karel Čapek poučoval svou dětskou lásku Anielku: „Neučte se poezii a kráse tak, jak jsou formulky v proklatých školních knížkách: tyto formulky jsou příliš úzké. (…) Hledejte tyto pojmy v životě a přírodě a duši lidské. Čím méně po spisovatelsku budete psát, tím výše dojdete. Ty všecky tropy a figury a ostatní ta paráda jsou už stanoviskem více méně přežitým – a tož bych vám radil jediné: neučit se kráse a poezii, ale cítit ji a hledět jí porozumět.“ A jakmile wertherovsky přepjatý nápadník u Anielky neuspěje, nakonec ji ponouká, aby se dala do služeb ženského emancipačního hnutí.
Teskné osvobození
Na přání rodičů přestoupil Čapek nenadále z Hradce do Brna (ačkoli on sám tvrdí, že to bylo kvůli jeho anarchistickým názorům). A Mansarda zanikla spolu se svou knihovnou, když její poslední knihovník z řad studentů skočil po Vánocích roku 1913 do bouřícího Labe. Úřady zneužily sebevraždu jako argument o jejím neblahém vlivu. A zabavením knih se Mansarda stala vzpomínkou.
Následný prvorepublikový Hradec byl sice spojen s érou starosty Františka Ulricha, který jej ve spolupráci s moderními architekty učinil takzvaným salonem republiky. Ztrátou hradeb jako by ale zároveň město ztratilo něco ze své pověstné sevřenosti. „Slyšeli jste už někdy v historii, že by nějaký potrhlý básník mohl být starostou?“ píše se v Šamanově románu Bílá věž. „Byl snad Goethe starostou, nebo dokonce Schiller? Tak viděj… A tenhle pitomý Hradec, tenhle malý kopeček a několik baráčků si chce zvolit básníka… Rozbourají hradby. No dobře, ale co potom?“
Básník Zbyněk Hejda vzpomíná, jak se na protektorátním gymnáziu hajlovalo, a postkomunistický Hradec mého mládí se stal co do literárních aktivit provinčním. Snad jen jeho knihovny jsou světové. Spisovatelé z Hradce, kteří dnes překonají hranici regionu, figurují na úrovni nesmiřitelných jednotlivců. Město se jim stane spíše jednou z životních zastávek nežli domovem. Například loni vyhrála Cenu Jiřího Ortena za knihu Spoušť Sára Vybíralová, věnující závěrečnou povídku Pevnost své hradecké epizodě.
Historických vzpomínek nabízí Hradec habaděj. Znejme je, ale nenechme si jimi ukrást vlastní budoucnost. Bez hradeb to máme těžší.
Autor je komparatista.