Mluviti stříbro, mlčeti zlato

V roce 2011 se stalo představení Sutra (2008) belgického choreografa s marockými kořeny Sidi Larbi Cherkaouiho, v němž účinkovali šaolinští mniši, symbolem tehdejšího ročníku festivalu Tanec Praha a zároveň i hlavní taneční událostí roku. Letos byly na festivalu uvedeny rovnou tři jeho inscenace – Faun (2009), Fractus V (2015) a premiéra Nomád, která vznikla ve spolupráci s českým souborem 420PEOPLE. Všechny spojuje výrazné zaujetí tělem, jeho proměnami a možnostmi. Jde o výpravy za poznáním pohybu a jeho hranic. Obsahují velmi dynamické a na pohled příjemné pohybové sekvence, které mají schopnost zasáhnout široký okruh diváků bez ohledu na jejich předcházející zkušenosti se současným tancem. Vedle toho je jim společná absence výraznější dějové linky a vysoké fyzické nároky na tanečníky.

Reflexe informačního přetlaku

Festival Tanec Praha ve své současné podobě deklaruje důraznější a kritičtější reflexi světa a společnosti. Představení, jež se stalo symbolickým startovním výstřelem letošního ročníku, muselo tedy už z principu být maximálně otevřené a srozumitelné, formou i obsahem. Cherkaouiho dílo Fractus V obojí beze zbytku splňuje: věnuje se velmi aktuálnímu tématu – vztahu jednotlivce vůči (post)informační a postfaktické společnosti, v níž žije. Činí tak velmi půvabně a lidsky, navzdory zjevné absolutní kontrole nad vlastním průběhem choreografie. Srozumitelnost dále zvyšuje i přítomnost mluveného slova, v němž Cherkaoui čerpá zejména z esejů populárního levicového intelektuála Noama Chomského.

Zvolené téma však zároveň představuje i hlavní negativum inscenace. Tvůrce tu upozorňuje na problém informačního přetlaku – komunikačního smogu, jehož filtrování vyžaduje od člověka často obrovské úsilí. Tato skutečnost je ale spíše jen konstatována, přičemž diváci současného tance budou s největší pravděpodobností bez výjimky patřit k lidem, kteří jsou si těchto rizik vědomi. Navíc autor sám využívá prostředky, které kritizuje: další slova, další text. Informační přetlak, poskytující tlumič stále nesmyslnější brutalitě systému a lidí, kteří jsou jeho součástí, tu však tvoří pouze velmi zběžný rámec, z něhož inscenace neustále odbíhá a žije si vlastním životem. V rychlém sledu je zde spojeno vysoké i nízké, umělecké i přízemní, často s ironickou nadsázkou, zdůrazňující bezobsažnost velké části sdělení, která se na člověka hrnou a jimiž je potřeba se probírat. Přesycuje diváka obrazy, manipuluje s ním podobně, jako s ním manipulují „fakta“ bez ohledu na pravdivost. Navzdory poutavému hudebnímu doprovodu pestré směsice muzikantů a velmi silné pohybové složce působí inscenace ve výsledku plytce a povrchně. Přes všechno pomyslné „zlato“, kterým je ověšen, Fractus V na půdě Fora Karlín spíše probleskoval, než zářil. Na druhou stranu tyto nedostatky vyvážila zmíněná otevřenost a schopnost oslovit široký okruh diváků.

Strach ze smrti

Mnohem intenzivněji, a možná to bylo zčásti způsobeno komorností prostoru, vyzněla inscenace Nomád, která vznikla v široké koprodukci souboru 420PEOPLE a Cherkaouiho skupiny Eastman, festivalu Tanec Praha a divadla Jatka78, kde se také premiéra odehrála. Nomád staví na boji se strachem ze smrti na pozadí vysušené pouštní krajiny. Je kontemplací nad místem jednotlivce v jednolitém a neměnném prostoru, jenž nenabízí žádná vřelá uvítání ani vlídné slovo, ale přesto je jediným vesmírem, v kterém pro člověka existuje láska i svoboda. Vesmírem, v němž však také není nikdy daleko k selhání s nenávratnými důsledky a k obavám z toho, že k němu dojde.

Na hraně mezi rozpornými pocity se pohybuje skupina tanečníků, mezi nimiž tentokrát nechyběli ani dva čeští zástupci – Vojtěch Rak (Pražský komorní balet) a Filip Staněk (Národní divadlo moravskoslezské), kvalitativně prakticky nerozeznatelní od členů souboru Eastman. I tato inscenace postupně trochu ztrácí dech, opakuje se a posouvá jen částečně, v jádru jde nicméně o silný zážitek, který si bez problémů vychutná téměř každý.

Tanec fauna s nymfou

Nejslabším článkem z celé trojice tak zůstává jinak poetický Faun. Choreografie jako výstup z malířského plátna zachycujícího výsek ze života Fauna a jeho vztahu s Nymfou v sobě mísí současný tanec s baletními prvky a každá drobnost či pochybení se tak projevuje velmi výrazně a rozbíjí tím celistvost představení. Choreografie je založena na přesnosti a preciznosti pohybů, které na tanečníky kladou obrovské nároky. Bylo bohužel znát, že jim Václav Kuneš ze souboru 420PEOPLE v roli Fauna a částečně i Nicola Leahey coby Nymfa nejsou s to úplně vždy dostát. Ve výsledku se proto zdálo, jako by byl Faun primárně určen pro jiné obsazení, a trochu chybělo i větší pocitové spojení mezi oběma tanečníky. Na první pohled šlo o vcelku okouzlující inscenaci, ale kazily ji nepřesnosti a nedotaženost.

Sidi Larbi Cherkaoui i letos na Tanci Praha představil silné a přitom srozumitelné choreografie s širokým tematickým rozpětím. Jeho fyzický jazyk je dynamický, dobře stravitelný a dokáže nadchnout či vyrazit dech. Bohužel ne vždy se však daří toto okouzlení a napětí udržet. Touha po další taneční sekvenci či nápadu s postupem představení slábla. Někdy také není potřeba doříct celé souvětí, a místo toho nechat diváka, aby tak učinil sám. Jak se říká, mluviti stříbro, mlčeti zlato.

Autor je buněčný biolog.