Ale bude to jen rámec. Koneckonců můžu si psát, o čem chci, co mě napadne. Jako autor mám takovou moc. To se ví, že ji budu držet na uzdě. Tak o největších bolestech světa? Hladomor? Globální oteplování? Ponožky v sandálech? O horku a suchu a že nerostou houby a není nic v televizi a jak jsou všichni povrchní a tak. Nebo sdělit něco tak strašně důležitého a závažného a naléhavého a lomcujícího a dechberoucího, z čeho půjde mráz po zádech. (To existuje. Jednou mě vezl pan docent R. ve svém novém fordu, a jak jsme najeli na okruh a on sešlápl plyn k podlaze, cítil jsem, jak mi stoupá ledový proud od toho spodního žlábku po páteři nahoru až k šíji, asi jsem i zbledl. „Jiříku, ty se bojíš? To já si jen tak hraju.“ Rychlost snesu, ale nemiluju; je v ní i něco zlého a pokušivého.) Třeba by mě aspoň jeden čtenář chtěl poznat, nebo dva, tedy ne jako hned po přečtení za mnou okamžitě přijet, to by mi trochu vlezlo do soukromí, to by se muselo připravit, ona příležitost se vždycky najde, prostě tak výhledově… Ale jdi ty, vždyť je to tak naivní a pošetilé, představ si, kdybys dostal minutu na oslovení světa. Co bys tak ze sebe asi dostal? Háj, píís… jako ti bambulové na těch internetech… Ale přece jen – odhalit ten Mariánský příkop nitra, tu hloubku všech hloubek, psát jako anděl i démon zároveň, a stát přitom na hraně, na té jediné hraně, na níž se lze udržet! Život je stavba z karet, které přece tak nádherně a pevně drží! Jenže když se člověk trefí a vpravdě se ponoří do hlubin, čtenář si leda pomyslí: Má nás všechny za blbce. A v hlubinách plují ryby, stříbrné ryby, zlaté ryby, modré ryby a moudré ryby, které mají tolik co říct.
Čas se jen zasekl (Bůh čas ještě neprodal) a instalatér je na dovolené ve vzdálené galaxii. Lidstvo se nechá dějinami vodit na obojku, občas zaštěká, pak zase zaleze poslušně do boudy. Za kus flákoty se nechá poštvat na cokoli s duší, rvi a trhej! A kde je vznos, který nás vytáhne vzhůru, za nos, aha? Mystika není pitomost, vážení, mystika je základ všeho. Budoucnost bude buď mystická, nebo nebude vůbec, zní epochální pravda. Ale mystika v horku, to je někde chyba, duch je u ledu a led je ve sklenici. A svět pořád na té hraně.
Každý je někdy na hraně. Jednou v Pirinu, Bulgaria, hora Kamenica či Kremenica, už nevím, třítisícovka. Přišli jsme nahoru, a ono ouha, jen turistický vrchol. Ten pravý je támhle, takový kousíček! Tož se tam vydáme, dívky pohlídají batožinu. Leč zrada – optický klam, ba soustava klamů, za každým vrcholem vždy zas další se ukáže – jakási metafora bytí. Tak se šlo, pak už se šplhalo a lezlo, a náhle… Pode mnou propast nedozírná, nade mnou deset metrů kolmá stěna. Pohleděl jsem dolů na tu vzdálenou hradbu ostrých výčnělků a změnil se v panáka z hadrů, ruce a nohy guma, celé tělo trnulo a brnělo, dech smrti byl vedle, funěl mi do tváře. Ještě jeden pohled pod sebe a umřu. K repete však nedošlo, instinkt života je silný… Škrábu se vzhůru, kamarád Milde, jediný to mezi námi horolezec, který již horu dávno dobyl, na mě dolů volá: „Jirko, vole, jak to lezeš? Kde máš tři pevný body?“ To já neměl nikdy v životě. „Ne, ne, ne, tak ne! Budu ti říkat. Vlevo je důlek, zahákni se nohou. Výstupek vpravo, chytni se! A teď…“ Jo, vyšlo to, přehoupl jsem se. Ti další též. Večer jsme se opili. Konec dobrý, všechno dobré. Z dalšího maléru o pár let později už jsem se nedostal tak hladce. Tam byly ztráty, ale zůstal jsem živ. Smrt je vždy na talíři pěkně připravená, jen ten servis se liší dle cenové skupiny.
Jeden ale nemůže být zároveň mystik i básník, potom se někdy látka rozpadá či trhá. Snad i to se dá někdy překonat. „Myslete na morál, malověrní,“ jak říká trenér Franta Straka. A potom ten sen, co jsem si někde zaznamenal, jistěže na papír… Mám tolik papírů, všude se hromadí a vrší, kácejí se a padají, sypou se a létají, jsem z jiných století, jsem člověk papírový, jsem celý z papíru. Jdu tedy městem a nesu své tašky s papírem a bojím se, že se mi nějaká ztratí. V podchodu vyhledám WC, kde inzerují erotický salon „Džataky“. V kabinách se něco děje, buď drogy, nebo sex. Přistoupí ke mně starý Vietnamec, jehož jsem viděl v seriálu Pěstírna, a ptá se mě, co chci. Utíkám. Jsem na mostě, asi je to Karlův most, potřebuji se dostat na druhou stranu. Náhle zjistím, že most buď končí v polovině, nebo se prodloužil do nekonečna. Nejsem si tím jistý, ale v zásadě je výsledek stejný. Musím se vrátit. Když tu náhle vidím, jak ke mně přistupují Hrad a Svatovítský chrám a další budovy, nebo spíš já předstupuji před ně, ale jsou zvětšeny do neskutečně ohromné velikosti jako nějaké vesmírné monumenty. Otáčím se, jenže tam se děje to samé, domy se neúprosně zvětšují a působí přísně a neochvějně a mám dojem, že to celé už je Apokalypsa a nastává Poslední soud. Ony nás budou soudit, ne někdo jiný. Řekni mi, ó řekni, co se tady stalo! Prvotní polévka ze žhavého magmatu a nějaké ty páry a smršť reakcí a teď já a ty, a tohle všechno, jen na chvilku chviličku, navěky.
Že je všechno jen biomatrix, elektrické impulsy v mozku? S tím nepočítejte. Až se to vyjasní, bude pozdě. A nůžky se rozevírají. Kámen, nůžky, papír. – Ale prosím vás, to jsme z toho celí zmatení. Jak tedy s tím létem, ty houby a borůvky a koupání a vysilující lenošení a… To taky není špatné téma. Tak zas někdy příště.
Autor je literární historik.