Pokud nehodláme považovat národ buď za přirozenou identitu, anebo za nic, ale víme, že je to vlivný a komplexní, emocionální a politický konstrukt, nebudeme považovat péči o konstitutivní místa jeho paměti za nevýznamnou banalitu. Moderní českojazyčný národ sám sebe „vymyslel“ a ustanovil v druhé třetině 19. století a není žádnou banalitou už proto, že dnešní Česko je jeho prvním samostatným státem. Jedním ze symbolických dovršení sebekonstrukce Čechů jakožto českojazyčné komunity bylo vytvoření zpola posvátného a zpola sekulárního chrámu národa, Pantheonu v Národním muzeu. Budova byla postavena a vyzdobena ve stylu novorenesance, reprezentující gründerský kapitalismus, a to jako levnější varianta dvorských muzeí ve Vídni. Mozek Františka Palackého, vložený do schrány ve zdi, byl pravou tělesnou relikvií, sakrální charakter ale Pantheonu dodala především vizuální umělecká díla velmi konvenční podoby. Bronzové sochy velkých mužů a nástěnné malby výjevů z českých dějin společně tvoří kultovní místo, kde se národ mysticky udržuje a je formován kontinuitou mezi minulostí a budoucností. Je samozřejmě otázkou, jak dnes na omezeném prostoru muzejního Pantheonu pokračovat v takovém národním kultu dál.
Ve chvílích historických událostí se lidé scházejí u sochy svatého Václava před muzeem a místem, kam jsou stále znovu přiváděny generace dětí, aby se staly Čechy, je sál s kostrou velryby. Pantheon zajímá jen hrstku vyhraněných vlastenců, stejně jako Národní památník na Vítkově, který se po vzniku Československa měl stát novým, republikánským chrámem „státního národa“. Znevážit důstojnost Pantheonu tak musel rovnou sám ředitel Národního muzea, když vypustil údajně „historický chyták“ o tom, které sochy by měly být z Pantheonu v jubilejním roce 2018 vyřazeny a které sem naopak vráceny. Nebyly-li přesné a podrobné informace o vybavení Pantheonu a zbytku muzejní budovy v té chvíli běžně dostupné, nešlo o povedený vtip a popíchnutí veřejnosti, ale o arogantní gesto.
Následně Národní muzeum zveřejnilo na svém webu několik vysvětlujících videí a začátkem prázdnin i přehled sochařské obsazenosti. Jsou tu argumenty pro dvě odlišné koncepce uvedení do údajně původního stavu: buď se má stát Pantheon muzeem muzea, připomínat hlavně ty, kdo se o stavbu budovy zasloužili, a vzdát se tedy specifické národní sakrality, anebo má být jeho symbolická role ztělesnění „vzmachu českého národa“ sice uznána, ale zafixována k roku 1948.
Původní stav je nesmyslnou fikcí vzhledem k tomu, že Pantheon samou svou povahou byl koncipován a dlouhodobě provozován právě jako živé kultovní místo české historické paměti. Byli a jsou zde politici, historici, vědci a umělci. Mezi šedesát mužů se v patriarchálním režimu dostaly jen tři ženy: císařovna Sissi (do roku 1919) a spisovatelky Božena Němcová (od roku 1924) a Eliška Krásnohorská (od roku 1968). Habsburský císař s chotí byli odstraněni po vzniku republiky, protikatolický kacíř Jan Hus dostal v roce 1939 místo busty velkou sochu. Válečný mučedník Julius Fučík a historik a politik Zdeněk Nejedlý byli přidáni a zase odebráni, stejně jako v různých dobách sochy dalších politiků i vědců, nemluvě o portrétech umělců, kteří byli roku 1951 v podezření, že jejich původ není dostatečně česky čistý – česko-německý zemský charakter muzea se totiž definitivně rušil až po vysídlení českých Němců. TGM byl zařazen ještě za života, odmontován v roce 1951 a vrácen roku 1968, zatímco dnes tak oslavovaný Karel IV. tu nebyl nikdy.
Odvolávání se na fikci „původního stavu“ je zmatečné. Pokud by jí měl být třeba stav sboru národních výtečníků za první republiky, nebylo by možné vracet císařský pár a musel by se vyřadit Jan Hus. Nesmyslné je tvrzení představitelů Národního muzea, že politickou věcí se obsazení Pantheonu stalo až po zavedení diktatury komunistické strany v roce 1948: bylo jí vždycky a je jí právem i dnes. S výjimkou Fučíka, Nejedlého a S. K. Neumanna tu nikdy nebyly portréty vyloženě komunistických osobností (Neumann ale nevadil a směl zůstat i po roce 1991). Příznačné je označení proměn do roku 1948 jako „přirozeného vývoje“. Jsme svědky jedné z možných interpretací českých dějin, a to té konzervativní, někdo by řekl přímo klerikálně reakční. Dvě třetiny celkového trvání Československa jsou v této koncepci škrtnutými ne-dějinami. Legitimním představitelem českého národa smí být podle ní monarcha, který se odmítl dát korunovat za českého krále, ale nesmí jím být odbojář umučený nacisty a nepatří sem až na maličkou výjimku ani žádné ženy, protože přece nic skutečně velkého nevykonaly.
Taková interpretace je samozřejmě legitimní jako jeden z možných konceptů českých dějin. Její zastánci mají stejné právo ji prosazovat a propagovat jako zastánci koncepcí jiných, například republikánské, rodově spravedlivé, sekulárně pokrokářské nebo marxistické. Nemají ovšem právo podle svých ideologických preferencí měnit materiální podobu důležitého místa společné paměti jen proto, že ministr kultury a vedení muzea jsou zrovna náhodou kulturními a politickými konzervativci, a ještě přitom zakrývat svou volbu slovy o odbornosti. Proč nenechat Pantheon ve stavu, do něhož nyní dospěl, a doplnit jej dokumentací předchozích proměn? Pokud má konstrukt českého národa vůbec nějaký smysl, pak jako rozměr sebereflexe politického společenství lidí žijících v této zemi.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.