Roztržený Arnie

V záplavě pestrého prázdninového čtení si člověk rád na chvíli „odpočine“ u obyčejného zpravodajského magazínu. Rakouský Profil čtený s výhledem na Alpy potěší rozborem čerstvého sedmdesátníka Arnolda Schwarzeneggera, který v rakouské společnosti plní roli identifikační národní superstar, v Česku jen velmi nepřesně srovnatelnou s Jaromírem Jágrem. Arnie – ten dobrý i ten špatný – podle Profilu přesně charakterizuje svět, ve kterém žijeme. Svět médií a mediálních shows, díky nimž se Schwarzenegger dostal až na post guvernéra Kalifornie, a v jistém smyslu tak prokopal cestu svému příteli, dnes už americkému prezidentu Donaldu Trumpovi (kdyby se Arnie narodil v USA, a tedy mohl kandidovat, byl by dnes asi už prezidentem). Umět upoutat pozornost, to je hlavní úkol herce, podnikatele ve výstavbě svalové hmoty, ale nyní i politika – co konkrétně se nabízí, je úplně jedno, protože to podstatné je Arnie!

V Profilu se téma osobnosti v politice a její prolínání se zábavním průmyslem objeví ještě několikrát. Politický veterán Peter Pilz například říká, že „program jsem Já – jeden každý z nás“, kdežto Sigrid Maurerová, poslankyně za Zelené, které Pilz také kdysi reprezentoval, zase tvrdí, že její strana není žádné hnutí, že ji černobílá one man show politiků­-bavičů nudí, považuje ji za nebezpečnou, a právě proto se rakouští Zelení zcela proti své nesystémové tradici dnes identifikují se systémem a brání starou dobrou demokracii.

Jak patrno z letmé prázdninové četby, politik­-bavič je fenoménem doby. Fenoménem, který přitom není nový, protože tak či onak souvisí s padesát let starým textem Guye Deborda Společnost spektáklu (1967, česky 2007), který přestal být jen zajímavou teorií a stal se žitou praxí. Bavit lidi a přitom si vzít jejich hlas, to je program moderní politiky, v níž se také jednou můžeme ubavit k smrti, mám­-li parafrázovat název jiné slavné knihy. Nový tedy není fenomén politického bavičství, nová je masovost tohoto jevu, která připomíná globální epidemii, kopírujíc přitom planetární mor takzvaných nových technologií. Individualizace komunikačních prostředků je většinou označována za demokratizaci a ta by měla umožňovat decentralizaci moci, tedy každému odpovědné rozhodnutí. Ve skutečnosti jde i o prostředky rozmlžování, protože jen zlomek lidí má čas a trpělivost na to, aby inflaci informací dokázali pečlivě filtrovat, třídit a hodnotit. Centrem světa se stala ambivalence, dvojznačnost – přesně tak, jak to Profil vyjádřil na rozpůleném titulu svého posledního červencového čísla: Guter Arnie / Böser Arnie.

Čtení Profilu v oddechovém čase před další alpskou túrou se vyplatilo hned několikanásobně. Nejen kvůli nenápadné a velmi přesvědčivé analýze dnešního světa, který se rozpadá vedví a je prakticky ve všem ambivalentní a velmi často polyvalentní. Vyplatilo se i kvůli cestě, kterou Profil ukazuje právě ve svém titulním článku o Terminátorovi. Ambivalence (polyvalence) se nelze zbavit tak, že jednu, zlou část odhodíme a ke druhé, dobré se jako spravedliví přimkneme. To bychom přišli skoro o polovinu světa. Profil nabízí společné čtení a současné a neustálé rozhodování o tom, jak se linie ambivalence bude ohýbat a zakrucovat. To ovšem předpokládá kritického čtenáře, někoho, kdo technologie bere jako nástroj, který může sloužit i ubližovat a ničit.

I při čtení ambivalentních linií v Profilu člověku dojde, že pořád ještě platí slavná věta Marshalla McLuhana: „poselstvím je médium“, v jehož lesku se koupou nejenom politici­-baviči, nýbrž i jejich publikum, jež touží po mediální slávě, byť jen prostřednictvím vítězství svého hrdiny. S masovostí a individualizací nových informačních technologií se ale i tento výrok stává ambivalentním. Médiem, oním poselstvím, se totiž stává publikum baviče, které je pro něho médiem sebeprezentace a manipulace zároveň. „Poselstvím je publikum“ – dalo by se s velkou nadsázkou posunout McLuhanovu věčnou sentenci. Zprávou není Arnie, ale my všichni, kteří Terminátora milujeme a nechceme a nebudeme to nikdy zpochybňovat!

Už to tak vypadá, že svět se musel nejprve individualizovat a fragmentarizovat, aby se znovu sestavil a spojil. Média jakožto lidská extenze člověka rozebrala, aby ho mohla znovu skládat. V extenzi hledáme novou intenzi, které bychom mohli říkat – my.

Máme­-li tomuto zvláštnímu slepenci říkat neosféra, bude důležité, abychom jej scelovali jinými způsoby než dříve. Vždy ale s ohledem na osudové spojení našeho vnějšku a vnitřku. Politici­-baviči přehlížejí mnohosti i dvojznačnosti, proto také nejsou a nebudou cestou do nového světa. Budoucnost neovládne Arnie coby mediálně hladká ikona, nýbrž Arnie spojený s oním příznačným a osudovým trhnutím na titulní straně Profilu. My, kdo se nebojíme za sebe dostatečně hlasitě zvolat: „Hasta la vista, baby!“

Autor je šéfredaktor stanice Českého rozhlasu Vltava.