Na předloňský červen asi Marijus Adomaitis do smrti nezapomene. Do té doby platil litevský umělec za jednu z největších nadějí taneční elektronické hudby. K mezinárodnímu úspěchu jeho skladby Walking with Elephants, kterou vydal pod pseudonymem Ten Walls, mu gratulovala samotná litevská prezidentka. O pár měsíců později cítila tatáž prezidentka potřebu ostře se vůči Adomaitisovi vymezit. Příčinou byly homofobní výroky, které producent ventiloval na svém facebookovém profilu.
Dalia Grybauskaitė nebyla zdaleka jediná, koho tato tiráda namíchla. Téměř jednomyslně se od Adomaitise odvrátila celá taneční komunita, která ho dříve vynášela do nebes. Vlivný server Resident Advisor o něm třeba napsal, že jeho hudba dosahuje kompoziční hloubky, o jakou se většina producentů taneční elektroniky ani nepokouší. Najednou ale bylo všechno jinak a stačil k tomu jediný text, ve kterém Adomaitis srovnává homosexuály s pedofily a mluví o nich jako o „jiné rase“.
Následoval vyhazov z bookingové agentury a vlna rušení už domluvených vystoupení. Adomaitis se za své výroky omluvil, dočasně se stáhl z veřejného života a vrátil se teprve loni. Na jaře absolvoval rozsáhlé turné, v jehož rámci vystoupil i v Praze. Na podzim měla ve Vilniusu premiéra modernizované verze Bizetovy Carmen s Adomaitisovou hudbou. Letos v březnu pak comeback završilo vydání debutového alba Ten Walls s lehce provokativním názvem Queen.
Rozsáhlá, čtyřiadvacetiskladbová deska představuje pozoruhodnou syntézu taneční elektronické hudby a orchestrace vypůjčené z klasické hudby. Za normálních okolností by na ni weby jako zmíněný Resident Advisor pěly zasloužené ódy, místo toho se však recenze omezily na pár okrajových webů. Loni v říjnu zakončil novinář serveru XLR8R svůj ojedinělý rozhovor s Adomaitisem úvahou, že teprve čas ukáže, zda taneční komunita bude schopna svému padlému hrdinovi odpustit. Současné ticho po pěšině spíše napovídá, že některé hříchy zkrátka nelze tak jednoduše smazat.
Adomaitis přitom není jediný, proti němuž se obrátil hněv taneční scény. Před pár týdny stihla podobná klatba zástupce labelu bbbbbb, který patří islandskému producentovi jménem Bjarki. Jeho spolupracovník zveřejnil jménem vydavatelství nevybíravý komentář k videu na instagramovém účtu umělkyně Octo Octa. Komentář se přitom netýkal jejích hudebních kvalit, ale faktu, že je producentka otevřeně transgender. Ještě čerstvější je kauza, v níž figuruje skotský DJ a producent Funk D’Void. Ten se měl pro změnu provinit tím, že ve svém e-shopu nabízel tričko s emblémem krajně pravicové organizace Proud Boys.
Právě Funk D’Void (vlastním jménem Lars Sandberg) označil na Twitteru podobné očerňování za hon na čarodějnice. Celá věc má ale hlubší podtext. Kořeny dnešní taneční scény spadají do sedmdesátých a osmdesátých let minulého století a jsou pevně spojeny s dějinami boje za práva sexuálních a jiných menšin. Teprve následující dekády udělaly z tanečních klubů především centra hédonistické zábavy a obchodní stránka nezřídka převálcovala všechny ostatní hodnoty, včetně těch hudebních.
Ve svém původním smyslu však kluby představovaly „safe space“, bezpečný prostor pro všechny, kdo se cítili společensky marginalizovaní. To, co Sandberg a jiní vnímají jako hon na čarodějnice, je ve skutečnosti potřeba brát jako snahu taneční komunity chránit za každou cenu hodnoty, na nichž vyrostla do dnešní podoby. Metody, které k tomu používá, mohou občas působit přepjatě, jsou to ale jediné zbraně, jež má k dispozici.
Jak jinak dát těm, kteří se v současnosti cítí být na okraji společnosti, najevo, že jsou v klubech vítáni, než když se v nich nebudou objevovat lidé spojení se skandály, jako byl ten Adomaitisův? Není ostatně náhoda, že se loňské comebackové turné Ten Walls vyhnulo zemím, které jsou považovány za centra taneční scény a zároveň mají rozvinutou lidskoprávní kulturu. Místo Velké Británie či Německa zahrnovalo zastávky například v Itálii, Srbsku, Maďarsku, Rumunsku nebo Spojených arabských emirátech. A ano, jak už bylo řečeno, také v České republice…
Autor je kurátor hudebních podcastů XPLAYMIX.