Ať žije literární „revizionismus“. Autoři a díla dostanou svá místa v kánonu, časem se více méně ustálí jejich obecné vnímání – a najednou se vynoří detail, dopis, vztah, škrt v rukopisu, přijde kritik s novým úhlem pohledu a všechno je jinak, je tu docela jiné čtení autora i díla. Rád čtu Máchův Máj „revizionistickým“ prizmatem jeho deníků. Ostatně líbezná subverzivní dikce Máje jako by si o nějaké čtení naruby (či „na rubu“) vyloženě říkala. Zvláštní román J. M. Coetzeeho Foe podivuhodně reviduje Robinsona Crusoe. Vypráví Robinsonovu story očima ženy, jež na jeho ostrově ztroskotá, a ve fantaskním závěru dokonce Coetzee symbolicky předá slovo Pátkovi, otroku, jehož hlas je v Defoeově původním románu potlačen žárlivým Jahvem-Robinsonem. Mám rád „revizi“ Eliotovy Pusté země, kdy si do básně začneme zkusmo vracet pasáže, jež z ní vyškrtal Ezra Pound. Začne se vtírat otázka: dotáhl Pound svou famózní textovou vivisekcí báseň do tvaru stěžejního díla moderny, anebo ji zbavil jisté postmoderní rozvolněnosti, již bychom dnes ocenili?
Báseň Roberta Frosta The Road Not Taken (v překladu Hany Žantovské Nezvolená cesta) je pravděpodobně nejpopulárnější americkou básní. Ale paradoxně – či zákonitě – i básní obtíženou největším neporozuměním. Básník dojde na rozcestí, zvolí si méně prošlapanou cestu – a rozhodnutí následně určí celý jeho život… Báseň je obecně brána za oslavu nonkonformní volby, je vyzdvihován individualistický étos, schopný i nejednoduchou volbu odvážně vstřebat do lidského osudu. Populární interpretace Frostovy básně nemusí být naveskrz nelegitimní; leckoho zamrazí snad i při novozélandském reklamním spotu automobilky Ford, v němž recitaci básně klipovitě doprovází alternativní osud chlapíka, jenž si na rozcestí zvolil svou cestu. (Tvrdý direkt na bradu, jejž nám i básni uštědří závěrečné komerční logo, si ovšem musíme odmyslet.)
Uvnitř básně však běží ještě jiná báseň, za níž stojí podivuhodné konkrétní momenty, jež posunují čtení jinam. Frost svou báseň (pod titulem Dvě cesty) nejprve poslal příteli básníku Edwardu Thomasovi do Anglie – jako přátelský žert. Při společných procházkách anglickým venkovem totiž přírodovědný nadšenec Thomas v roli průvodce proslul svou nerozhodností. Kdykoli chtěl ukázat přírodní zvláštnost či úžasný výhled, nakonec vždy romanticky litoval, že nešli jinudy, a přišli tak o onačejší zážitky. Thomas však Frostův jemný žert neodhalil. Naopak ocenil existenciální rovinu básně, lidskou vydanost riskantní a uhrančivé osobní volbě, z níž není úniku. Robustní Američan Frost musel svému depresivnímu anglickému příteli ironickou intenci básně sám vyjevit. Thomas vzal jeho výklad na vědomí, ale neztotožnil se s ním. A ani sám Frost, autor proslulý víceznačností a skrytě temnými odstíny, později báseň neprezentoval jako ironickou skrývačku, jen neurčitě zdůrazňoval, že báseň zdaleka není jen tím, čím se být zdá.
Jenže Thomasova křehká váhavost měla i hlubší rovinu. Frostovi životopisci tradují pověstnou lapálii s lesním správcem, jenž při jednom z básnických výšlapů poety neurvale vykázal z pozemku. A zatímco výbojný Američan Frost šel do střetu, Thomas se stáhl. Později došlo k další konfrontaci a hulvát s kulovnicí opět zatlačil nebohého Thomase do pasivní pozice. Básník se před americkým přítelem svou „zbabělostí“ trápil, přičemž banální historka měla vražedný kontext: psal se rok 1915, na francouzské frontě se bojovalo, německé zeppeliny shazovaly bomby přímo na ostrovní říši. Apolitického pacifistu Thomase mučilo dilema: odjet do Ameriky za Frostem a věnovat se poezii, anebo narukovat?
Život samozřejmě neutváří jen jedna báseň-žert či polízanice s lesníkem. Nicméně ze zmínek v korespondenci obou básníků i odjinud lze vyčíst, že Frost mohl svou básní vskutku zapůsobit jako katalyzátor. Sám si to později vyčítal. Thomas narukoval – a na frontě nepřežil ani čtvrt roku. Smrtelně zasažen o Velikonocích 1917 zahynul v zákopech u Arrasu, stár třicet devět let. Thomas měl spoustu dalších důvodů odejít do války, přesto Frostova báseň, vůbec vliv jeho osobnosti, tvoří k Thomasovu osudu přízračnou paralelu. Původně snad žert, jenž však byl správně pochopen jako existenciální výzva, možná rovnou skrytý milostný vzkaz, plný nevědomých homoerotických náznaků – i tak lze báseň číst. Faktem je, že se cesty obou básníků definitivně rozešly. A zatímco Frost zpět v Americe před svými kolegy hlučně (a planě) hrozil, že už má všeho dost a půjde válčit, ztrápený Thomas do armády idealisticky nastoupil a zaplatil životem.
„Přiznám se, že jsem chtěl, abys stál tváří v tvář možnosti smrti,“ neodpustil si Frost v jednom dopise již odvedenému Thomasovi poznámku, z níž mrazí. I ji lze nakonec číst jako podivný alternativní „verš“ Frostovy básně, jež dobyla svět. Robert Frost přežil přítele skoro o půl století.
Autor je hudebník, básník a literární kritik.