Světoznámé odborové hnutí Solidarita, jehož činnost významně přispěla k pádu komunismu v Polsku, bývá většinou představováno jako spolek hrdinů. Dokumentaristka a spisovatelka Marta Dzido si ve své knize klade otázku, kde zůstaly hrdinky.
K čemu vám to je? O Solidaritě se už psalo snad tisíckrát. Všichni ten příběh znají. Nemyslíte si, že to lidem bude připadat nudné? Kolikrát se dá něco vyprávět pořád dokola? To ještě opravdu někoho zajímá?
A cože to má být za téma? Ženy? V Solidaritě? A jak jste na to přišla? Zaručuju vám, že jen tohle heslo někdo uslyší, usne nudou. Vždyť tyhle vyčpělé veteránské historky už nejsou vůbec v módě. Jak dlouho se ještě můžeme hrabat v minulosti? Minulost je minulost. Musíte se dívat dopředu.
Jistě, máte pravdu, že jsme trochu zapomenuté, opomíjené. Ale není trochu ponižující se něčeho domáhat? Doprošovat se? Že si něco zasloužíme, jako bychom byly postižené, nesvéprávné. A přitom polské ženy byly vždycky schopné a statečné, v rozděleném Polsku i během povstání. Takže tu netvořme nějaké umělé problémy. Buď se ženy na dobré místo vypracují, nebo ne, to není otázka nějakých kvót.
Uvědomte si, prosím vás, že v době, kdy Polky už mohly spoustu let volit, Francouzky ještě musely své muže žádat o souhlas se založením bankovního účtu. A to bylo v šedesátých letech! Umíte si to představit? Takže o čem se tu vůbec bavíme? Feministky by se od nás mohly učit.
Vím, co jsem tehdy dělala, a nikomu nebudu násilím vnucovat své zásluhy. Nedělala jsem to proto, aby mě někdo pochválil, a teď si nebudu hrát na celebritu.
Nechápu tohleto dělení na muže a ženy. Všichni jsme lidi a tenkrát to nikdo nedělil. Nikdo v Solidaritě nemluvil o paritě. Tohle slovo ani neexistovalo.
A přemýšlela jste taky o tom, kolik je zapomenutých mužů? Proč se nezajímáte o jejich osudy? O nich také historie mlčí. Mnoho mých kamarádů z disentu má příjmy nižší než životní minimum. Jsou nemocní, nemají důchod, protože čas, který strávili v odboji, jim přece nikdo nezapočítá. Dám vám na ně kontakt. O nich byste měla vyprávět.
Víte co – jeden příběh neexistuje. Je tolik příběhů, kolik je lidí, každý si pamatuje něco jiného. Radši se věnujte dějinám starověkého Egypta. Alespoň máte jistotu, že už nežijí žádní svědci.
Nemám, co bych řekla. Dělala jsem tenkrát prostě to, co bylo nutné, nepřemýšlela jsem o tom. Nechci za to žádné metály. Říkáte, že o nás lidé nevědí, že si na nás nepamatují. Je mi to vlastně jedno. A nechci se k těm dobám vracet.
Ne, žádné fotografie ani dokumenty nemám. Občanku jsme měla na falešné údaje a fotit jsem se nenechala. Vždyť to byla konspirace. Když někdo byl v odboji, fotit se nenechal.
Vy jste ještě mladá, možná to jednou pochopíte. Šlo mi o spravedlnost, o demokracii, a ne o to, abych byla v učebnicích.
Promluvte si s ostatními, o nich se ví mnohem méně. A nevede se jim vůbec dobře. Dám vám seznam jmen.
Nevím, jakou máte motivaci, ale pokud to má být z feministického pohledu, tak…
To je teď taková móda. Solidarita je žena. Válka je žena. Koperník byl žena. Hloupost! Jsem především člověk.
Ale co vám mám zrovna já vyprávět? Seděla jsem ve vězení, zatýkali mě, to je pravda, tehdy ale zatýkali kdekoho.
To nebylo nic velkého…
Tak dobře, setkám se s vámi.
***
Všechny mají doma spousty knih.
Většinou jsou skromné, některé působí nesměle. Občas se zdá, jako by svůj příběh vyprávěly poprvé. Sem tam se jim v očích objeví jiskra a v tu chvíli v nich vidím ty mladé holky.
Někdy mám pocit, že mluvím s lidmi, kteří zapomněli, kým tenkrát byli i jak důležitou roli sehráli. Prokousáváme se k tomu dlouho. Musím vyvolávat vzpomínky. A přesvědčovat.
Většinou mluví hlavně o jiných. O mužích, protože to oni přece byli hrdinové. O dětech, protože právě ty zaplatily nejvyšší cenu. O kamarádkách v disentu, které riskovaly víc, víc udělaly, byly odvážnější, statečnější, moudřejší.
Čím banálnější otázky jim pokládám, tím více se diví. Diví se, že se já divím. Ptají se: K čemu to všechno je? Nebyly jsme přece žádné hrdinky. Nezáleží nám na tom.
Odpovídám jim: Mně na tom záleží.
***
Fotka je naštěstí barevná. Kdyby totiž nebyla, růžový žaket by v té tmavošedé hmotě pánských sak zanikl. Záběr shora. Stůl je kulatý a uprostřed stojí velká červeno-bílá kytice. Vyskakuje na nás na mnoha internetových stránkách s různými komentáři od prohlášení „zrod III. Rzeczpospolité a 25 let svobodného Polska“ až po „dohoda Židů s komunisty“. Od vítězství po zradu. Nikoho ta růžová tečka neudivuje. Neobjevují se žádné interpretace a otázky. Nikoho nezajímá ta žena mezi vousáči. Známe samozřejmě její jméno. Je to Grażyna Staniszewska – jediná žena na straně Solidarity během jednání u kulatého stolu v roce 1989. Ale proč nikoho nenapadlo, aby se zeptal, proč je tam jen ona jediná? A kde je zbytek? (…)
Nikoho v té době neudivovalo, že mezi osmapadesáti účastníky jednání a mezi devětadvaceti zástupci Solidarity je jen jedna žena. Vypadalo to na spravedlivý poměr. Vždyť na vládní straně je také jen jedna žena, Anna Przecławska, která byla jako patnáctiletá ošetřovatelkou a spojkou Zemské armády ve Varšavském povstání.
Nikdo se neptá, proč jsou mezi přítomnými tři zástupci katolické církve, když ženy zastupují dvě osoby. Nikdo o tom nepřemýšlí, ani o tom, proč na neformálních jednáních v konferenčním středisku Magdalenka je počet žen roven nule.
Fotka je naštěstí barevná a růžový bod je začátek příběhu.
***
Moc se o tom nemluví, ale víte, že kdyby nebylo žen, nikdy by nedošlo ke slavným dohodám v takzvaném Srpnu 1980 a ke vzniku Solidarity? Právě „ženské“ totiž zastavily gdaňskou loděnici. Wałęsa chtěl, aby stávka skončila už za tři dny, když se dohodl na zvýšení mezd. Ale ony mu to nedovolily. Zavřely brány a křičely: „Musíme v našem protestu pokračovat! Solidárně, stávkují také jiné podniky!“
Bez žen by nebyla opozice. Když muže po zavedení výjimečného stavu pozavírali, ženy se skvěle zorganizovaly. Vydávaly tiskoviny, nahrávaly rozhlasové zprávy. Říkalo se jim Dámská operační skupina.
K nejvyššímu trestu byla za výjimečného stavu také odsouzena žena. Na deset let. Za co? Za leták. Vyslýchali ji na tvrdé podlaze s hlavní přitisknutou ke spánku. Zavřeli jí syna a zavraždili bratra. Emigrovala do Francie a dodnes se nedočkala spravedlnosti.
A víte, kdo byl nejdéle v utajení, hledán zatykačem? Také žena. Nikdy ji nechytili. Používala pseudonymy, různě se stylizovala a měla falešné dokumenty. Dnes, po třech infarktech, žije ve Slezsku a vychovává adoptované syny, ale když je potřeba, sedne do auta, přijede k parlamentu a křičí do megafonu, co si o tom všem myslí.
Kdo si dnes pamatuje jejich jména?
Alina Pieńkowska, Ewa Ossowska, Jadwiga Chmielowska, Ewa Kubasiewicz…
Víte, jak nazvali Annu Walentynowicz po smolenské katastrofě? Byla jednou z pasažérek letadla, které vezlo vládní delegaci na pietní akci spojenou se sedmdesátým výročím Katyně.
Celé dopoledne jsem seděla u televize, dole běžely zleva doprava informace o obětech. Jméno, příjmení, funkce. Lech Kaczyński – prezident, Maria Kaczyńska – žena prezidenta, Ryszard Kaczorowski – poslední prezident exilové vlády. A když se objevilo jméno Anny Walentynowicz, víte, co tam bylo napsáno? „Doprovod.“ Ani slovo o tom, že spoluzakládala Solidaritu. Nic. Jenže tehdy šlo právě o ni. Ona byla záminkou srpnových událostí roku 1980. Za ni se postavili stávkující. Za kolegyni, kterou nespravedlivě propustili z práce. (…)
***
Přemýšlím o tom, co by se stalo dnes, kdyby se ženy staly tak důležitou součástí nějakého převratu, který by změnil dějiny. Zůstaly by moje vrstevnice také ve stínu a byly zapomenuty? Také by s elegantní skromností bagatelizovaly své činy? Taky by říkaly, že jim na tom nezáleží?
Z polského originálu Kobiety Solidarności (Ženy Solidarity, 2016) vybrala a přeložila Lucie Zakopalová.