Nezanedbatelný podíl diseminace vizuálního umění umožňují různá média sloužící k utloukání času. Zadejte do vyhledávače obrázků na Google „true“, „real“ nebo „best art critic“ a zjistíte, jak ikonický status si alespoň v prostředí internetu vydobylo zvracení z dvanáct let staré akce Art Forum Accident Kristofera Pateaua. Na web 9GAG.com, ale i na stránku se „slovanskými memy“ se zase dostal mladý český umělec Tomáš Moravec, a to s gifem zachycujícím jízdu po kolejích na europaletě. Jde o sampl z jeho videa Paleta (2008). Ze staršího umění se dostalo například i na obraz Na Dušičky (1888) od Jakuba Schikanedera, který si tak pravděpodobně získal největší mezinárodní pozornost ve své dosavadní historii: malba doplněná o fiktivní dialog Úzkosti a Stařeny se ocitla na – už poněkud otravně všudypřítomné – facebookové stránce Classical Art Memes. Splynutí duší (1896) od Maxe Švabinského tamtéž neuniklo komentáři o nechtěném těhotenství. Na stránce Discarding Images se pak zvlášť oblíbenými staly iluminace z Jenského kodexu. Suverénním vítězem, pokud jde o oblibu na 9GAGu, je ovšem – jak jinak – David Černý.
Očekávatelně se na jeden z největších světových serverů s memy dostala práce k takovémuto šíření zvlášť náchylná – How to Work Better (1991) od Petera Fischliho a Davida Weisse. Skutečnost, že tento obří nápis na fasádě domu je apropriovaným seznamem pracovních zásad z thajské keramičky, během šíření po webu kamsi zapadla ve prospěch mentorského vyznění textu. Není to ostatně jediná práce této umělecké dvojice, která poněkud doplatila na svoji vtipnost a byla zcizena původnímu kontextu. Také cesta některých sloganů Jenny Holzer – od tetování po hrnečky s nápisem „Protect Me from What I Want“ – by stála za pozornost, ale to už je trochu jiný příběh.
Ze všeho nejhůř to ale zaručeně vždy odskáče umění přehlédnutelné, zametené či uklizené a pochopitelně abstrakce. Nic neukojí návštěvníka zmíněných kratochvilných webů tolik jako odhalení domnělého intelektuálního snobismu návštěvníků výstavy, kteří neprokoukli, že rukavice nebo brýle nastražené na zemi nejsou ve skutečnosti umění.
A jde to i opačnou cestou – inscenovat cíleně expozici tak, aby byla fotografována a její dokumentace se pak virálně šířila. Možná nezáměrně tuto strategii uplatnil Maxim Velčovský, když nově instaloval část stálé expozice moderního umění Moravské galerie v Brně. Po boku sošky legionáře od Otty Gutfreunda tu postavil Storm Troopery ze Star Wars nebo doplnil sochu myjící se ženy sprchovým gelem. Artfór. Hlad po takovém humoru naznačil kdosi vloni ve Veletržním paláci doplněním pětikoruny k soše Země (1925), stařeně sklánějící se k zemi, od Karla Pokorného.
Šprýmování o umění má u nás nepochybně tradici – znovuobjevovaný ilustrátor Miroslav Šašek si dokreslováním nepatřičných situací k antickým sochám v dětské knížce Toto není kámen (1961) s výše zmíněnými vtipy nezadal. A netřeba snad připomínat osvědčené tvůrce dětských knížek a koutků Jiřího Frantu s Davidem Böhmem.
Sestřelit umění z piedestalu možná není špatný způsob, jak zaujmout nebo se zbavit paralyzující posvátné bázně. Taková blasfemie má jistě osvobozující potenciál, byť by vtip, působící leckdy jako od zkouřených středoškoláků, asi neměl převážit nad poctivou, procítěnou a vznešenou nudou, kterou považuji za důležitý iniciační zážitek každého milovníka výtvarného umění. Možná by ale přece jen mohly být snapchatové tvůrčí dílničky novým formátem muzejní animace.
Autor je historik umění a nádeník kulturního provozu.