Byla to anomálie

1. Které hudební žánry a kteří tvůrci či hudební skupiny a projekty pro vás byli v devadesátých letech zásadní?

2. Které hudební akce nebo kluby jste navštěvoval a které časopisy a rozhlasové či televizní pořady jste sledoval? Jakých aktivit jste se sám účastnil?

3. Co pro vás při zpětném pohledu reprezentuje tehdejší hudbu?

4. Napadá vás něco, co dnešní hudební scéně oproti devadesátým létům chybí?

Aran Epochal

hudebník, pořadatel koncertů a spoluzakladatel vydavatelství Silver Rocket

1. Důležité pro mě byly všechny mutující obdoby garážové muziky – noise, post­punk a tak dále. Ale také elektronická hudba a hip hop. Zásadní domácí skupinou pro mě v té době byli Mad­House Chicago I.R.A. (ve všech jejich odnožích) a nejvíc jsem se v té době naučil od Ondřeje Ježka a od Tschepitze ze skupiny Lvmen.

2. Zásadní byl tehdy Klub U Zoufalců a samozřejmě strahovský Klub 007. Vynikající koncerty ale byly i v Roxy a Bunkru, kde hráli třeba Unsane, Today Is The Day, Ed Hall, Choke­bore, Pitchshifter a další. Četl jsem Rock & Pop, punkové fanziny a Vokno. Ano, dnes tahle kombinace působí minimálně podezřele… V televizi jsem žral 120 minutes na MTV a Headbanger’s Ball tamtéž. Pomalu jsme se taky odvažovali sami pořádat koncerty a v roce 1997 vznikl náš label Silver Rocket.

3. Radio 1 a pražská klubová scéna napříč žánry.

4. Akcentovaný individualismus dnešní hudby brání lidem stát se součástí hudebních komunit – labelů, scén, fanklubů. Každý vidí jako svou největší přednost jet jen sám na sebe. Mizí radost ze společného díla.

Raveboy

hudební aktivista a DJ

1. Devadesátky pro mě začaly neuvěřitelnou kombinací kapel: Orlíkem a Oceánem. Na Orlíku mě bavila bigbítová přímočarost a také antikomunismus a anticiganismus – bylo mi jedenáct a bydlel jsem na Jižáku. Oceáni zase byli čeští Depešáci a jako první u nás začali pořádně používat synťáky. Mezitím brácha dotáhnul na kazetách první house a eurodance, takže opojení z militantnosti Orlíku jsem definitivně vyměnil za „Peace, Love, Unity, Respect“ taneční scény. Následovali The KLF, dodnes moje číslo jedna, pak The Shamen, něco z oldschool hip hopu a pak už jenom techno a rave. Ze začátku hlavně Techno Trax a Prodigy, později trance a gabba. Souběžně jsem na sídláku sjížděl diskošky, takže v polovině devadesátých let jsem nejvíc poslouchal eurodance, kolem roku 1996 jsem ale konečně zaregistroval, že techno neskončilo, pak jsem objevil jungle a drum’n’bass a v roce 1998 pak freetekno soundsystemy. V Česku mě až do hiphopové East Side Unie nezajímalo vlastně nic.

2. Odkojilo mě Rádio Golem, kde hrál Viktořík z J.A.R. černou muziku, house a techno, potom eurodanceová Zlatá Praha, pak už jsem objevil Radio 1. V televizi jsem sledoval Paskvil a pak jsem začal chodit do Roxy, Punta a XT3. Nejzásadnější ale pro mě byl rok 1998: Jelení příkop, Global Street Party a Teknival ve Staré Huti.

3. Alternativní rock, hip hop, techno, hardcore punk.

4. Scény nebyly rozdrobené a všechno bylo bez mobilů a internetu, takže jsi musel udržovat osobní kontakty, a tím pádem se nevyplatilo chovat se jako píča.

Josef Sedloň

DJ, moderátor Radia 1 a ČRo Vltava, promotér

1. Na počátku dekády mě zajímala především elektronika: EBM (Skinny Puppy, Front 242, Front Line Assembly, Leæther Strip), crossover (Ministry, Nine Inch Nails, Lard, Revolting Cocks) či rave a house (Underworld, Orbital, Prodigy, Leftfield, Chemical Brothers). Rád jsem měl i indie kytarovou scénu (Sonic Youth, Cranes, Siouxsie, The Cure), grunge (Nirvana a kapely z labelu Sub Pop), shoegaze (My ­Bloody Valentine, Slowdive, Boo Radleys, Chapterhouse) a vydavatelství 4AD (Dead Can Dance, Cocteau Twins, Pixies, The Wolfgang Press, GusGus). Zajímala mě i ambientní a experimentální tvorba (Brian Eno, Mathias Grassow, Alio Die a label Cold Meat Industry), industrial (Laibach, Test Dept., Einstürzende Neubauten) či hnutí Rock in Opposition (Art Zoyd, Univers Zero, Art Bears) a zapomenout nesmím ani na trip hop z druhé poloviny dekády (Massive Attack, Portishead, Fila Brazillia a label Pork Recordings). Z české scény začátku devadesátých let musím zmínit kapely Ecstasy of St. Theresa, Vanessa, Toyen, Naked Souls, Gun Dreams či Sebastians. Později se objevili Liquid Harmony, Öggg, Floex nebo ZKA4T.

2. Pokud jde o kluby, musím zmínit 007, kde jsem i hrál, Bunkr, Klub U Zoufalců, Radost FX a Roxy. Četl jsem hlavně zahraniční časopisy jako New Musical Express, Melody Maker, Muzik, Mixmag nebo DJ Mag; z českých Rock & Pop a později Tripmag. Poslouchal jsem John Peel Sessions na BBC a sledoval jsem pořad 120 minut na MTV.

3. Fenoménem doby pro mě byla taneční hudba.

4. Lidé tenkrát hudbu prožívali víc do hloubky, žili jí na sociální rovině. Dnes je tu díky internetu obrovská záplava hudby a většina se v tom neorientuje. Kromě toho mi nyní na trhu čím dál víc chybí formát CD.

Josef Jindrák

hudebník, knihkupec a zakladatel vydavatelství Polí5

1. Žánry mě nezajímají dnes a nezajímaly mě ani tehdy. Zaměřím­li se na českou scénu, v první polovině devadesátých let mě oslovovali Psí vojáci, Už jsme doma, Dunaj, Michael’s Uncle, Ženy a MCH Band. V druhé polovině se to hodně změnilo: jmenované kapely se buď vyčerpaly, nebo přestaly existovat a mě začala víc zajímat okrajovější hudba – Čočka, DPVJU, Jiří Konvrzek a podobně.

2. Z klubů bych uvedl Stalin, Deltu, částečně i Újezd. V Bunkru jsem kupodivu nebyl ani jednou! Z časopisů jsem sledoval Vokno, UNI, zpočátku Rock & Pop. V televizi mě spíš zajímaly retrospektivy Buñuela, Felliniho, Allena nebo Česká soda, ale z hudebních pořadů jsem vlastně sjížděl všechno od trapných hitparád po Bago a podobně. Sám jsem nic nepodnikal, spíš jsem nadšeně konzumoval a rozhlížel se. Potom jsem založil domácí Bytovou galerii a neosamizdatové vydavatelství Manuzio, hrál v bezvýznamných kapelách a teprve těsně před rokem 2000 jsem začal směřovat k tomu, co dělám doteď – začal jsem pracovat v Black Pointu a založil jsem Skrytý půvab byrokracie.

3. Mě tehdy zajímal mix všeho možného, takže nevím, co vyzvednout jako reprezentativní. Na světové scéně asi grunge a pak elektronická hudba. A víc v mainstreamu? U nás vládla Lucie, Tichá dohoda. Ale co bylo vyloženě v takovém tom sračkovitém popu, to netuším – nesledoval jsem ho a leccos jsem asi v rámci zachování duševní hygieny také úspěšně zapomněl.

4. Raná devadesátá léta, to byla anomálie. Alternativní kapely prodávaly desky v nákladech, o kterých se dnes nesní ani hvězdám, do klubů se chodilo ve velkém, a to i na kapely, které člověk předtím vůbec neznal. Rádia většinou hrála relativně kvalitní hudbu – do doby, než Michal David přivítal vítězné hokejisty, by nikoho nenapadlo ho zahrát. Ale to nebylo normální, takže nemá smysl říkat, že to teď chybí.

Petr Vrba

hudebník, organizátor koncertů a DJ na Radiu 1

1. Poslouchal jsem kytarovou hudbu, indus­trial, temnou romantiku, postupně hnutí Rock in Opposition, power free jazz a současnou vážnou hudbu. Z konkrétních jmen to byli Swans, Tuxedomoon, Legendary Pink Dots, Nick Cave and The Bad Seeds, Einstürzende Neubauten a The Residents. Ty všechny jsem tehdy viděl i naživo. Dále Joy Division, Current 93, My ­Bloody Valentine, Coil, Death in June a Psychic TV. Pak Arvo Pärt, Volapük, Art Zoyd, Art Bears a postupně newyorský downtown, věci kolem Johna Zorna a podobně. Z domácí scény to byli hlavně Dunaj, E, Metamorphosis, Janota 1935, Ženy a Žabí hlen.

2. Důležité kluby byly Borát, Bunkr, U Zoufalců, Futurum, Petynka, Malostranská beseda, Rotunda… Z větších koncertů nikdy nezapomenu na Swans v Edenu, z domácích věcí pak na E s Kokoliou poskakujícím po nášlapných bicích na festivalu v Boskovicích. Pravidelně jsem navštěvoval poslechové pořady Hudba hlubin, které v Arše pořádal David Lochschmidt. Tam jsem objevil kapely jako Zoviet France, ale taky třeba Luigiho Nona. Sám jsem dělal DJe u Zábranských v Karlíně a od roku 1994 jsem vysílal na Radiu 1. Taky jsem tři roky hrál v nočním vysílání rádia Classic. A s Kamilem Rychnavským, s kterým jsme na Radiu 1 začínali společně, jsme dělali nepravidelné industriální party.

3. Pro mě devadesátá léta znamenala společné objevování. Kopírování kazet při neplánovaných setkáních či mejdanech. Nebo domácí poslechovky, které často vznikaly náhodně. Prostě jste šli třeba Nerudovkou, potkali kámoše, který měl jiného kámoše někde poblíž, a u toho zrovna bylo na návštěvě několik dalších lidí, co poslouchali třeba Neubauteny, anebo hráli scrabble, a v průběhu noci z toho vznikl výlet do Berlína. Nic z toho se nedomlouvalo dopředu.

4. Co chybí? Možná větší spontánnost a nadšení.

Připravili Jan Klamm a Ondřej Klimeš.