Levicový teror po česku

Dvě soudní rozhodnutí z poslední doby, která se týkají (post)autonomní levice, stojí za pozornost, i když jen jedno z nich lze vítat. Městský soud v Praze v pátek 22. září vynesl po dvou a půl letech zatím nepravomocný osvobozující rozsudek, podle nějž se nepodařilo prokázat vinu třem lidem obžalovaným z přípravy teroristického útoku na vlak, jedné obžalované z toho, že věci nezabránila, a další z údajné přípravy útoku na veřejného činitele. Státní zástupce se odvolal, ale snad lze předpokládat, že případ Fénix – jenž stojí a padá s nevyjasněnou rolí policejních agentů a v němž hrozily až dvanáctileté tresty, přičemž zpočátku se mluvilo dokonce o doživotí – zůstane jen odstrašujícím mementem tristního postupu policie i státního zástupce a podobná kauza se v budoucnu už nebude opakovat. Připomeňme, že dva z obžalovaných strávili dlouhou dobu ve vazbě, v případě Martina Ignačáka šlo dokonce o šestnáct měsíců. Na českou verzi RAF (Frakce Rudé armády) si tedy natěšení policisté budou muset zřejmě ještě počkat. Veganští anarchopacifisté, kteří se zapletli do zmatečné hry na kočku a myš s policejními agenty, se totiž Andreasi Baaderovi s jeho výmluvnými hesly „Bouchačka mluví“ nebo „Střílení je jako šukání“ nepodobají ani v nejmenším.

Druhý rozsudek Městského soudu o neprodloužení smlouvy autonomnímu sociálnímu centru Klinika pravomocný je, a pokud bude potvrzen činy, lze očekávat tradiční vývoj, na jehož konci bude s největší pravděpodobností pasivní odpor kolektivu Kliniky a nepoměrně aktivnější policejní zákrok, jenž povede k vyklizení budovy. Bude se tak opakovat situace po vyklizení vily Milada v roce 2009 a Praha přijde o jediný squat a zároveň významné nezávislé centrum alternativní kultury, které už skoro tři roky úspěšně funguje.

Za ty tři roky se toho kolem Kliniky dost událo a občas to dokonce vypadalo, že by se Praha mohla po vzoru jiných velkoměst s místní (post)autonomní enklávou docela pohodlně sžít. Ukázalo se například, že o budovu Kliniky lze přijít, pak si ji symbolickým znovuobsazením zase na chvíli vzít zpět a nakonec ji na rok získat v regulérním výběrovém řízení. Viděli jsme vůbec věci jinak nevídané, třeba na místní poměry širokou podporu veřejnosti, o níž mohla squatterská scéna v době vyklízení Ladronky a později i Milady jenom snít. Druhou stranou téže mince byli squatteři, kteří se nebáli vyjednávat s politiky, a pokud to jen trochu šlo, hledali veskrze legální cesty, jak dosíci svého. Snaha to byla sice pochopitelná, ale také občas možná až moc urputná – hlavně ve fázi počáteční důvěřivosti. Postupně se totiž ukázalo nejen to, že se rozhodně nedá věřit Andreji Babišovi a jeho chvilkovému záchvatu nonkonformity, ale tak úplně ani předsedovi Zelených Matěji Stropnickému, jenž s budoucností žižkovského centra nejdříve svázal svůj exekutivní politický osud, ale s blížícími se volbami seznal, že i když squatting možná díky Klinice na chvíli rezonoval mezi pražskými liberály, pro většinu voličů to není zásadní téma a že z hlediska případného úspěchu ve volbách může být dokonce nebezpečné.

Hlavně jsme ale nahlédli do místa, které možná nebylo tradiční squatterskou komunitní laboratoří obrácenou dovnitř, ale o to více se dokázalo otevírat navenek. Solidární a samosprávná praxe se tu ustavičně kloubila s teorií, takže se například pomáhalo uprchlíkům v míře, jakou by Klinikářům mohla závidět nejedna neziskovka, vedle toho se pořádaly přednášky na úrovni, jež by slušela leckteré fakultě, a cizí jazyky se zde vyučovaly pomalu jako na jazykové škole. Anarchistický punkový náboj, který si většinou spojujeme se squaty z pražské minulosti, jako by vědomě ustoupil občas až liberální umírněnosti. Vedlo to třeba i k tomu, že se na Klinice přestal pít tvrdý alkohol a následně se po vzoru vyspělého světa uvnitř zakázalo kouřit, a to s předstihem před zákonem, jenž nařídil to samé i pro hospody nebo kavárny. Balancovalo se zkrátka někde na pomezí squatu a skautské klubovny a zdálo se, že by to mohlo zabrat. Nikoliv ovšem na soudní senát, který nepřihlédl k nepřeberným souvislostem, jež dokazují, že v případě roky opuštěné budovy nikdy nehrálo roli, že by ji potřeboval vlastník, nýbrž hlavně politická snaha, aby zmizelo svobodné centrum, které svou filosofií nezapadá do kapitalistického světa, v němž vlastnictví stojí vysoko nad morálkou. Pokud se naplní nejčernější scénář a kolektiv Kliniky bude vyhozen ještě dříve, než se jeho odvolání dostane k Nejvyššímu soudu nebo bude zamítnuto, opět se ocitneme v situaci, kdy se české squatter­ství smrskne na symbolické a mediálně vděčné jednodenní obsazovačky nevyužívaných budov. Tyto akce sice poukazují na nesmysl­nost systému, jenž nechává chátrat prázdné domy, ale těžko mohou nahradit kontinuálně fungující autonomní centrum.

Asi není náhoda, že Klinika byla často účelově spojována s kauzou Fénix, aby to vypadalo, že jde o doupě levicových extremistů, kteří nemají daleko k terorismu. Když jsme nyní přišli o první porevoluční levicové „teroristy“, které přivedly na svět elitní bezpečnostní složky státu, zbývá už jen parta idealistů, kteří chtějí hlavně pomáhat a tvořit, spíše než revolučně bořit zavedené pořádky. Zanedlouho možná zmizí z našeho zorného úhlu i oni. Tolik k českému levicovému terorismu.