Nevím, jak jsem se sem dostal

Moderní doba

 

Prožíváme katastrofální časy

nejde mluvit a nespáchat zároveň protimluv

nejde mlčet a nestát se komplicem Pentagonu.

Naprosto přesně se ví, že alternativa existuje

všechny cesty vedou na Kubu

jenže vzduch je špinavý

a dýchat je marná snaha.

Nepřítel říká:

za všechno může země

jako by země a lidi bylo totéž.

Zpropadené mraky se motají kolem

zpropadených sopek

zpropadené lodě vyrážejí na zpropadené

výpravy

zpropadené stromy se tříští na zpropadené

ptáky:

všechno je už dopředu zamořené.

 

 

 

Pomoc!

 

Nevím, jak jsem se sem dostal:

 

běhal jsem šťastně a spokojeně

s kloboukem v pravé ruce

za mihotavým motýlem

z kterého jsem šílel radostí

 

když najednou bác škobrtnutí

a nevím, co se stalo se zahradou

panorama se úplně změnilo:

krvácím z pusy i z nosu.

 

Opravdu nevím, co se stalo

tak už mě konečně zachraňte

nebo mi vpalte kulku do šíje.

 

 

 

Výčepy

 

Využívám hodiny na oběd,

abych zpytoval svoje svědomí.

Kolik náručí mám ještě otevřít?

Kolik černých lístečků pozavírat?

Možná jsem ten, který přežil!

 

Přijímač rozhlasu mi připomíná

mé povinnosti, hodiny, básně,

hlasem, který jako by vycházel

z toho nejhlubšího dna hrobky.

 

Srdce netuší, co si má myslet.

 

Předstírám, že zírám do zrcadel,

jeden klient kýchá na svou ženu,

další si zapaluje cigaretu,

další si čte Poslední zprávy.

 

Co naděláme, strome bez listí?

Snad jen vrhnout poslední pohled

směrem ke ztracenému ráji!

 

Odpověz, temné slunce,

zasviť na okamžik,

i kdybys pak mělo zhasnout navždy.

Mouchy v hovnech

 

Tady pána – turisty – revolucionáře

bych se rád zeptal na jedinou věc:

viděli jste někdy flotilu much

poletující kolem kaše z hoven

přistávající a pracující v hovnech?

viděli jste někdy mouchy v hovnech?

 

protože já se narodil a vyrostl u much

v domě obklopeném hovny.

 

 

 

Hlavolam

 

Nikomu nedávám právo.

Uctívám jakýsi kus hadru.

Nosím hroby z místa na místo.

 

Nosím hroby z místa na místo.

Nikomu nedávám právo.

Jsem směšný typ

pod paprsky slunce

pohroma výčepů.

Umírám vzteky.

 

Není mi pomoci.

Vlastní vlasy mě obviňují

na oltáři z druhé ruky

stroje neodpouštějí.

 

Směju se za nějakou židlí

na tváři mám nános much.

Neumím se pořádně vyjádřit

vyjádřit s ohledem na co.

 

Zakoktávám se

nohou se dotýkám číhosi plodu.

 

K čemu jsou tyhle žaludky?

Kdo stvořil tenhle mišmaš?

 

Nejlepší je dělat pitomce.

Říkám to a myslím ono.

 

 

 

Krajina

 

Vidíte tu lidskou nohu visící z měsíce

jako strom rostoucí směrem dolů

tu hrůznou nohu vlající do prázdna

sotva ozářenou paprskem

měsíce a vzduchem zapomnění!

 

 

Vzpomínky z mládí

 

Pravda je, že jsem se potácel sem a tam,

občas jsem narážel na stromy,

narážel na žebráky,

prodíral jsem se lesem židlí a stolů,

s duší na vlásku jsem viděl padat velké listí.

Ale všechno bylo zbytečné,

pořád víc a víc jsem se utápěl v jakési břečce;

lidi se smáli mým záchvatům,

jedinci se zmítali v křeslech jak chaluhy

ve vlnách

a ženy na mě vrhaly pohledy plné zášti,

nutily mě stoupat, nutily mě klesat,

nutily mě plakat a smát se proti mé vůli.

Z toho všeho vzešel pocit zhnusení,

vzešla bouře nesouvislých frází,

výhrůžek, urážek, přísah mimo mísu,

vzešly vyčerpávající pohyby boků,

ty pohřební tance,

které mi braly dech

a bránily zvednout hlavu na dlouhé dny,

na dlouhé noci.

 

Potácel jsem se sem a tam, pravda,

má duše proplouvala ulicemi

a prosila o pomoc, prosila o trochu něhy;

s tužkou a listem papíru jsem chodil

na hřbitovy,

připraven nenechat se klamat.

Motal jsem se pořád kolem jednoho a téhož,

pozoroval jsem věci zblízka

nebo jsem si v záchvatu vzteku rval vlasy.

 

Takhle jsem debutoval i ve školních učebnách,

jak raněný kulkou jsem se plazil posluchárnami,

překročil práh soukromých domů.

Břjitem jazyka jsem se pokusil domluvit

s diváky:

oni si četli noviny

nebo mizeli za nějakým taxíkem.

 

Kam tedy jít?

Touhle dobou byl obchod zavřený;

myslel jsem na kus cibule zahlédnutý u večeře

a na propast, která nás dělí od ostatních

propastí.

 

 

Dělal jsem všechno

 

dokonce mrtvýho

jednou mi řekli, támhle si lehni

poslech jsem, už jsem takovej

přikryli mě novinama

a začali natáčet scénu

do nějakýho filmu

 

Jindy

v jednom bordelu v San Antoniu

mě donutili

lízat kozy nějaký starý bábě

pod hrozbou smrti

 

Co vám k tomu mám říct

 

 

Být či nebýt

 

říkávala nám Clara Sandovalová

a pak přišla nakládačka na zadek

 

 

Ze španělských originálů přeložil Petr Zavadil.