Venuše ve Švehlovce, Praha, premiéra 27. 9. 2017
„Šumava umírající a romantická – Josef Váchal. Psi, bludičky, ženy, divočina, tabák, život, smrt a sny…“ vysvětluje anotace k inscenaci Chemického divadla, ale přesnější charakteristika by mohla znít zhruba takto: „Šumava láska je ten typ představení, před nímž byste si rozhodně neměli dávat víc než jedno pivo.“ Já vypil tři, a proto bude tahle recenze opravdu přísná a pokusím se v ní evokovat utrpení člověka trýzněného divadlem a plným močovým měchýřem. Kumšt, jak známo, neexistuje ve vzduchoprázdnu… Začátek: dlouhé minuty chrchlání. Fanoušci recitace Jiřího Vimmra se tetelí blahem, ale mně se brzy bude chtít zase na záchod, nemohlo by se už konečně začít něco dít…? Jak poznáte alternativní divadlo? Podle toho, že je v něm víc zcizujících efektů než diváků v sále a vždycky se někdo svlékne do naha… Lidi se mění ve zvířata, zvířata zase v rádia – začíná se mi stýskat po časech, kdy kupka sena byla kupkou sena… V hledišti začne hrát písnička Leonarda Cohena – další postmoderní prvek představení, anebo se jen někdo přehmátl, když na telefonu kontroloval čas…? Kdyby se estetická hodnota měřila mírou nepořádku na jevišti, málokteré představení by se mohlo s inscenací Chemického divadla poměřovat… Kolik asi musí mít děkovačka kol, aby všichni ze sálu odešli uspokojeni…? Ve frontě na záchod: Kéž by se ten zatracenej Váchal nikdy nenarodil…! Úleva po vyčurání. Nakonec to vlastně bylo docela tradiční představení: mělo začátek, konec a cosi mezi tím…