V češtině nedávno vyšla kniha Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka. Celá tato literárně-filosofická burleska, obratně kombinující fakta a fikci, se točí kolem otázky, kdo zabil Rolanda Barthesa. Důvodem je jistý text Romana Jakobsona, věnovaný sedmé funkci jazyka (kromě těch šesti, které Jakobson popsal), jež umožňuje kohokoli o čemkoli přesvědčit. Není divu, že o takový text je celkem zájem, a tak se do celé aféry zaplétají snad všechny významnější postavy, které v té době (přelom sedmdesátých a osmdesátých let) ve Francii působily. Derrida z toho kupodivu vyjde docela dobře – Binet jako by zapomněl na onen mnohomluvný narcismus, jemuž zakladatel dekonstrukce pravidelně popouští uzdu ve svých pozdějších textech. Foucault z toho kupodivu vyjde jako blbec – jako by Binet zapomněl na jeho úžasné semináře na Collège de France (ale budiž, spisovatel má nakonec právo psát, co chce). Louis Althusser v knize skutečně v návalu zuřivosti zabije svou manželku, ale z poněkud jiného důvodu než ve skutečnosti: manželka mu omylem vyhodí onen Jakobsonův text, domnívajíc se, že jde o nějakou zbytečnou reklamu. Lacan z toho vyjde zhruba tak, jak si zaslouží. Ale zřejmě nejroztomilejší postavou v Binetově knize je – ostatně dosud žijící – Philippe Sollers, tedy autor, kterého český čtenář dosud neměl možnost v nějaké ucelenější podobě poznat, což pro něho může knize ubírat na půvabu. Sollers je zde, vzato kolem a kolem, zkarikován jen trošku; bláboly, které od začátku do konce pronáší, nejsou nijak vzdáleny tomu, s čím se skutečně můžeme setkat v jeho spisech; kdo nevěří a není frankofonní, ať si otevře vynikající slovenský překlad jeho románu Ženy (1983, slovensky 2007). Sollers ze všech těchto postav dopadne způsobem bezpochyby nejvíce ponižujícím: po jistém rétorickém souboji, o jehož povaze, stejně jako o tom, kdo v něm byl Sollersův soupeř, zde pomlčím, abych přece jen nespoileroval, je vykastrován, svoje varlata pohřbí v Benátkách a má v úmyslu za nimi dvakrát ročně jezdit na návštěvu (pokaždé za jiným). Mimochodem skutečného Sollerse Binetova kniha podle všeho dost vytočila, jak o tom svědčí některé rozhovory dohledatelné na internetu. Ono není divu: když vyjde kniha, ve které jste popsán jako naprostý idiot a na konci vám ještě k tomu, hm, s prominutím uříznou koule, těžko si asi zachovat chladnou hlavu, o smyslu pro humor nemluvě.
Nepřímo však Binetova kniha umožňuje nastolit nikoli nezajímavou otázku: Co z toho heroismu, charakterizujícího dotyčné období, vlastně zbylo? Některé věci, podíváme-li se zpátky, působí skutečně jako z jiného světa nebo z nějaké grotesky. Stačí se na YouTube podívat třeba na záznam Lacanovy přednášky z Lovaně na začátku sedmdesátých let: celé dlouhé minuty, kde Lacan nic, ale dočista nic neříká, zatímco posluchači nejenže poslouchají, ale navíc si něco z nepochopitelného důvodu neustále zapisují do sešitků. Dobře známým vrcholem tohoto vystoupení je moment, kdy je Lacan uprostřed přednášky fyzicky napaden jakýmsi uhrovitým debordovským aktivistou, jehož slovní projev ostatně taky nepatří k nejinteligentnějším (ten člověk mě vždycky fascinoval: žije ještě?). Někdy ovšem na samotné protagonisty tohoto období doléhaly určité pochybnosti: Alain Robbe-Grillet vzpomíná, že Roland Barthes – když už je o něm řeč – byl ke konci života posedlý myšlenkou, že je vlastně podvodník, že je schopen mluvit o čemkoli, aniž vlastně cokoli o čemkoli ví, zatímco někde existují skuteční sémiologové a skuteční literární teoretici. Nu, už jen skutečnost, že si byl schopen něco takového připustit, svědčí o tom, že to s ním nebylo tak zlé.
Ale asi je to celé složitější. Ten „francouzský“ způsob psaní a mluvení, který leckoho může iritovat a který leckomu může připadat užvaněný a záměrně temný, ve skutečnosti opravdu záměrně temný je, a to z jednoho velmi prostého důvodu. Vztah pisatele a čtenáře byl v té době velmi odlišný od toho, na který jsme zvyklí my. Čtenář v dobové Francii přímo vyžadoval, aby mu byly předkládány složité a těžko srozumitelné texty, neboť to v něm vyvolávalo dojem, že participuje na nějakém vznešeném tajemství, kterého se musí ztěžka dobírat. My jsme na tom dnes opačně: chceme, aby zde byl autor pro nás, aby se k nám laskavě ráčil snížit a bral v potaz naše čtenářské kompetence (proto ten nekonečný počet „úvodů“ a všelijakých „slovníků“, jimiž česká vědecká produkce doslova oplývá: je to důsledek moru zvaného „vstřícnost ke čtenáři“).
Co je lepší? Nevím. On totiž ten „náš“ přístup má jednu velkou nevýhodu, a tou je lenost a dogmatismus. Kolikrát jen autor přítomného textu četl v českém tisku recenze na výše uvedené postavy (a mnohé další), v nichž se pro změnu do omrzení kňourá, že jim není rozumět, že jsou temné nebo že se dopouštějí nějakých logických chyb či bůhvíčeho. Stále tytéž nudné, otravné námitky – a co je horší, často pod rouškou jakési přiblblé blahosklonnosti. A tak se místo nějaké „volby“ mezi oběma přístupy vrátím k Robbe-Grilletovým vzpomínkám na Barthesa: „Co na tom obdivujete? Vždyť od začátku do konce nic neřekl!“ rozčilovala se jistá dívka, když Robbe-Grillet vyjádřil své nadšení z Barthesovy inaugurační řeči na Collège de France. Robbe-Grillet píše: „Řekla to naprosto přesně; neustále mluvil, ale vyhýbal se tomu, aby tato řeč ztuhla do podoby ‚něčeho‘ (…) Na tomto hlase, který nás udržoval v napětí celé dvě hodiny, jsem obdivoval právě to, že ponechával mou svobodu netknutou, anebo lépe, že jí s každou větou dával nové síly.“ Někdy by možná neškodilo se z toho poučit.
Autor je filosof a překladatel.