Román Stvoření Eugena Lišky se pohybuje na hranici hororu a iniciačního románu. Jeho hlavním hrdinou je desetiletý kluk, potýkající se s apokalyptickými vizemi světa, v němž je Stvořitel na cestě, „přichází s armádou vesmírných atomovek a černých děr a pěkně si nás podá“.
Katolický spisovatel Eugen Liška starší debutoval v šedesátých letech prózou Chléb, který jíte (1962) a přátelil se například s Janem Čepem, Jakubem Demlem nebo Josefem Suchým. Ani jeho vnuk stejného jména křesťanské vlivy nezapře, jak ukázal ve své knižní prvotině Stvoření (2017). Liška dosud platil za poměrně úspěšného scenáristu, stojícího za televizními filmy jako Daleko do Nashvillu, Herbert v ringu nebo Nevinné lži: Hra. Ale protože je „každý scenárista z povahy své práce vždy rozkročený mezi filmem a literaturou“, jak autor sám podotýká, pustil se i do činnosti čistě literární.
Uvnitř panelákového mikrosvěta
Román Stvoření sleduje odvážnou cestu desetiletého, výtvarně nadaného Daniela – jemuž nikdo včetně vypravěče neřekne jinak než Čmelák –, za vymýcením zla ve světě. Nebo aspoň v jeho okolí. Tedy minimálně tam, kam ho jeho matka pustí – to znamená na sídlišti. Sídlištní panelákový mikrosvět s cikány, respektive cikáňaty, fatálními holkami, jež jsou už ve třinácti tak depresivní, že smíření nabízí jen žiletka, s magory, alkoholiky a drbnami. Sídliště jako odvrácená strana nerudovského světa figurek. Ale panoptikum postaviček se jeví jaksi opravdovější a není to jen časovou distancí. Život na bezejmenném sídlišti bezejmenného města podle Eugena Lišky je každodenním bojem o přízeň, holý život i budoucnost. A země šedivého betonu je ohraničená zemí červů. Světem, kam se obyvatelé sídliště moc neženou. Tedy až na jednoho – Magora. Magor je o něco starší než Čmelák, je postižený, okolí ho považuje za zvíře, ale „Magor věděl, že je člověk, a chtěl takovým být i v očích lidí“. Magor miluje zemi červů a nesnáší psy, což je jeden z klíčových katalyzátorů děje. Čmelák totiž psy miluje a jednoho se mu také nakonec podaří svým způsobem získat. Ovšem Magor se k němu nechová pěkně, a tak je potřeba jej potrestat.
Čmelákovo okolí naplňuje autor důsledně pouze postavami, které mají nebo brzy budou mít velký vliv na jeho uvažování, rozvoj a v posledku i na tragické události, jež nevyhnutelně musí přijít. Zprvu se zdá, že Stvoření bude něco jako Obecná škola 21. století. Třídním ve čtvrté třídě základní školy, kterou Čmelák navštěvuje, je učitel, jemuž žáci přezdívají Kruťas. Je to typický sportovní, „spartánský“ typ. „Já jsem stará škola,“ říká s oblibou. Člověk vyžadující, podobně jako Igor Hnízdo z Obecné školy, bezmeznou píli a soustředění, pořádek a disciplínu. Když někdo pravidla poruší, vyřídí si to s ním chlapsky. To znamená, že ho odvede na záchodky, kde mu prostě jednu vrazí. Oproti svěrákovskému vůdci je však Kruťas „příliš krutý na to, aby bylo možné k němu cítit obdiv“. Čmelákovo rodinné zázemí si obdiv rovněž nezaslouží: jeho starší sestra kdysi utekla z domova s „komedianty“, otec, pracovník v tiskárně, si bere výhradně noční směny, více méně pořád mlčí a opravuje staré nástěnné hodiny a matka, provozní místního koloniálu a mediátorka sídlištních drbů, nemá daleko k psychickému zhroucení. Obdiv vlastně nezaslouží žádná z postav. Jsou to „děti sídliště“, „děti paneláků“, betonu, neproniknutelného světa, kam, zdá se, ani Bůh nevkročí.
Horor jako alegorie světa
Autor u konfliktu dítě–škola–rodina příliš dlouho nesetrvá; ten je jen náčrtem k dalekosáhlejším problémům. Čmelákovi postaví do cesty dva přisluhovače boží. To, co způsobí nezvratitelné změny v protagonistově životě, vloží poťouchle do rukou nejspíš jehovistů, ale klidně by to mohli být i jiní náboženští fanatici, kteří věří především v apokalypsu: „Každého, kdo přehlíží mravní měřítka, postihnou katastrofální následky,“ říká jeden Čmelákovi, když se spolu zaseknou ve výtahu jeho paneláku. O něco později nechá autor Čmeláka setkat se venku u hřiště s Jindřichem, „vytáhlým, bledým klukem (…) zkrouceným nemocí do paragrafu“. Jindřich je zabiják upírů. Všech těch zlých, špatných, kteří dokonce nahradili už i jeho rodiče. A ti ho vozí do nemocnice a sají z něj krev a život. A pak je tu tlustá paní Bláhová a její pes, na něhož pořád volá „Pocem“. A tenhle Pocem se stane Čmelákovým kumpánem v plánu, jak zabránit apokalypse, kterou hodlá Stvořitel uskutečnit, aby svět zbavil všech zlých a špatných. Udělá to za něj totiž Čmelák. A Pocem mu s tím pomůže.
Na jemně mystickém pozadí, jemuž vévodí tajuplný svět panelákového sklepa, ve kterém chlapec a jeho lidožravý pes pomalu čistí své okolí od nežádoucích živlů a který téměř nabývá hrozivých rozměrů vězení Helgy z Klímova Utrpení knížete Sternenhocha (1928), předkládá Liška podvratnou alegorii současného světa. Za svého beránka si zvolil malého chlapce, podobně jako Bianca Bellová ve svém oceňovaném Jezeře (2016). Dětská perspektiva je samozřejmě dávno objevená literární technika, Eugen Liška však zvolil dosud málo rozpracovanou variantu: desetiletého vraha s čistými úmysly. Čmelák svou představu zla vyloží v konfesijní scéně před cikánským soudcem, který řeší případ odcizeného (resp. nechtěně vyměněného) zavíracího nožíku: „A pak přišli ti dva holobrádci a říkali, že Stvořitel nemá rád zlý lidi (…) Není snad zlej ten člověk, kterej mlátí psy řetězem? A taky ten, kterej řve ráno sprosťárny pod oknem? Anebo ten, kdo smrdí ožralej na schodech? Ten, co přežírá psa tak, že se skoro ani nemůže hejbat, kdo straší malý kluky divnejma řečma, ten, co mi zakazuje hrát si s Pocemem?“
Na sídliště Bůh nepronikne
Náboženský kontext, který by v románu mohl působit jako záruka takového třídění, je tu však nahozen jen ve své karikaturní podobě. Ztělesňují jej především oni dva „holobrádkové“, kteří chodí za vdovou Slaměnou (skutečně) a několikrát se náhodou se Čmelákem setkají. První dvě setkání způsobí Čmelákův strach z konce světa a upevní jeho rozhodnutí skoncovat se zlými lidmi dřív než Stvořitel, třetí setkání se pak stane jednomu z kazatelů málem osudným, neboť i toho Čmelák zatáhl do sklepa za Pocemem. V poslední chvíli však holobrádek ucukl. Onen zánik světa, apokalypsu, autor v redukované formě jako ukázku Čmelákovi přece jen nabídne. Nechá vybuchnout feťácké doupě v blízkosti jeho bydliště. A Čmelák se tím krátkodobým postapokalyptickým světem „courá. A mračí. Kamkoli se podívá, vidí jenom špínu. Všude je nepořádek, chaos a zmar.“ A v dosud čisté, nezkažené duši začíná hnízdit hlas dospělosti, hlas, který bude muset lhát, podvádět a nakonec i brát životy, aby v tomhle světě chaosu a zmaru přežil.
Paradoxní je scéna, v níž se Čmelák ještě smířlivě snaží Stvořitele udobřit, aby nemusel vzít věci do vlastních rukou. Kostel jakožto Stvořitelovo sídlo však nachází prázdný a vystěhovaný a před ním sprostě nadávajícího kněze s cigaretou v puse. Čmelák volí raději úprk. Neprostupný betonový svět sídliště se zdá být nepřekonatelnou bariérou i pro Boha. A v Čmelákově hlavě toto zjištění rezonuje v jasných tónech. Než by se Stvořitel na sídliště uchýlil a zkusil tu něco změnit, raději zlikviduje celý svět. A tedy i sklep, kde Čmelák ukrývá svého Pocema. A to nemůže dopustit.
Stvoření je přes svou deklamovanou rozkročenost mezi hororem a iniciačním románem především svéráznou alegorií labyrintu světa. Figurky střižené na míru potřebám takového typu literatury slouží hlavnímu hrdinovi především jako spouštěče jeho vlastních démonů. Čmelák je sice zdánlivě desetiletý chlapec, jehož snad brzy čeká osud Jana Ratkina nebo Henryho Chinaskiho, proniknutí do vlastní sexuality a ohledávání identity, v Liškově rozvržení však představuje spíše princip, čistou tabuli, na níž je posedlost a slepota jako stěžejní jevy pokleslé společnosti prostě dobře vidět. Jako bláto na bílých teniskách.
Autor je literární a divadelní kritik.
Eugen Liška: Stvoření, Host, Brno 2017, 224 stran.