Když se v Parlamentních listech rozhodnou, že nastal čas pro každodenní dvě minuty nenávisti, předhazují svým čtenářům, uvěřivším, že „univerzity života“ je vybavily pro vytváření názorů a postojů mnohem kvalitněji než korumpující vzdělání v Oxfordu či na Harvardu, ověřené a vyzkoušené terče nenávistného spílání. Tito čtenáři svou nenávist ventilují velmi předvídatelně, aplikujíce ta nejhloupější klišé komunistické propagandy – náruživost spílání spolehlivě podnítí fakt, že je někdo bohatý (s výjimkou toho jediného, který to myslí dobře a nežvaní, nýbrž maká za nás a pro nás všechny), že klade důraz na hodnoty vzdělanosti, že se nějak pozitivně postavil vůči čemukoli, co přichází ze západního světa, nebo třeba že respektuje, či dokonce vyznává spirituální hodnoty. „Diskutující“ se s vehemencí a nenávistí takřka patologickou vrhají na nabídnuté oběti a věnují se verbálnímu kamenování, jež nemá vůbec daleko ke kamenování, které provozují barbaři, jejichž příchodu do naší „krásné země“ se tak bojí.
Zatímco některé oběti spílání mají charakter spíše sezónní (Jan Čulík, Jakub Patočka, M. C. Putna), jiné jsou použitelné celoročně a hněv „lidu“ provokují, ať zrovna udělají či neudělají cokoli – Kalousek, Bakala, Halík, Václav Moravec. A také Daniel Herman. Pro vehementní sborové spílání je totiž dobré, když jméno evokuje stereotypizované přídomky. A tak jako je Karel IV. otec vlasti, je Herman pro čtenáře Parlamentních listů sudeťák, flanďák a černoprdelník. A eurohujerský kolaborant, vítač a pravdoláskař, pochopitelně.
Neměl jsem to štěstí, že by mne moje „univerzita života“ naučila bezpečně rozpoznat, čím se vyznačuje třeba ten pravdoláskař, a v knihách se spolehlivých vymezení jaksi dočíst nedá (i když třeba i to je dalším důkazem, jak židozednáři vedení Sorosem ovládli svět a skrývají před námi pravdu). Protože ale jedna vláda odchází a jiná, co bude řídit stát jako firmu, ji střídá, cítím potřebu napsat, že tak dobře jako v posledních čtyřech letech státem řízená kultura nefungovala, kam až moje paměť sahá. Můj dojem je pochopitelně jen dílčí a omezený na pozici literatury a s ní souvisejících sfér živého umění. A důvodem dobrého nemusí být jen osvícený ministr, ale také fakt, že ekonomice se dařilo, a z daňového balíku se tudíž nějaké ty drobné i na kulturu našly. Když ale vezmu v potaz finanční podporu směřovanou do vysokého školství, není ani tato kauzalita zcela samozřejmá.
Ministerstvu kultury se podařilo realizovat dlouho zamýšlený projekt Českého literárního centra. Na rozdíl od Petry Hůlové mám pocit, že jeho účel (realizace rezidenčních pobytů zahraničních spisovatelů u nás a podpora „vývozu“ české literatury – a autorů – do zahraničí) je stanoven smysluplně a že ani dosavadní kroky nejsou žádným průšvihem. Že by se podařilo něco takového utvořit zespodu, tedy na základě nápadů a představ jednotlivých našich spisovatelů, je představa jak z Komunistického manifestu. Smysluplnou podobu dostal i portál CzechLit – Czech Literature Online, který léta namísto propagace české literatury v zahraničí, k čemuž byl původně vytvořen, fungoval jako platforma pro žabomyší války uvnitř českého autorského a kritického rybníka. Podařilo se prosadit Česko jako hlavního hosta na knižním veletrhu v Lipsku v roce 2019, od čehož se odvíjí i ambice prosadit se výhledově do podobné role i ve Frankfurtu. A dobrý pocit jsem si odnášel i z fungování ministerských komisí, v mém případě z komise pro podporu vydávání neperiodických publikací a z komise projektu Česká knihovna. Nejenže oproti předchozím létům byly sumy určené na podporu nikoli symbolické, nýbrž víceméně adekvátní tomu, aby se alespoň částečně podpořilo vše, co za podporu stojí, ale transparentní bylo i samo rozhodování. A v porovnání s minulostí byla jiná i atmosféra těchto sezení: zatímco dříve trpěli ministerští úředníci nervními tiky, zda výsledky navržené komisí nějak nepopudí „ty nahoře“ (zjevně ne v rozměru absolutna, ale jen v rámci ministerské struktury; prostě aby se něco nepokazilo a nebyl proboha průšvih), v posledních letech projevovali sympatický postoj – vy to rozhodněte, my to zúřadujeme; ba dokonce i nacházeli co nejsmysluplnější řešení, namísto aby jen citovali regule a hledali důvody, proč to či ono nepůjde. Možná se tento přístup nějak promítá i do výsledků udělování státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo, kde v obou kategoriích za poslední čtyři roky figurují laureáti odpovídající symbolickému významu této ceny a člověk nemusí s údivem hledat důvody pro úlety typu udělení této ceny Pavlu Bryczovi.
Společenství hejtrů z Parlamentních listů zjevně nezajímá, co obnáší práce ministra kultury, a neposuzují Daniela Hermana podle práce, kterou vykonává. Tento sloupek to nikterak nezmění. Za sebe však cítím povinnost panu ministrovi i jeho náměstkyni pro sekci živého umění Kateřině Kalistové poděkovat, což tímto činím i za cenu, že takovýto zápisník se slovně vyrábí mnohem hůře, než když si lze dovolit distancovanou ironii.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.