Demokratizace komunikačních médií a přístupu k nim vytvořila pozoruhodný fenomén. Ze společností, které ještě před pár desetiletími hledaly ve veřejném prostoru nějakou společnou pravdu, již bylo třeba vyargumentovat v rámci dohodnutých pravidel evidence, se staly společnosti názorů. Názor je posvátný, má ho dnes každý – a každý se díky sociálním médiím či inscenaci demokratické „diskuse“ v médiích (ankety, arény typu Máte slovo atd.) může vrhnout do veřejného prostoru. V rámci střetávání názorů už ale nedochází k jejich prověřování a přetváření směrem k obecnějšímu zjištění, které bychom potom mohli všichni brát jako dohodnutou věc. Ve společnosti názorů se nevyjednává, nýbrž prostě tvrdí, ať už se názor jakkoli míjí s realitou. A pokud si přece jen připouštíme, že „se naše názory míjejí s fakty“, pak – řečeno hegelovskou karikaturní anekdotou – „tím hůře pro fakta“.
Ve veřejném prostoru, který se fragmentarizuje podobně jako celá společnost, vznikají pevnosti názorů, jejichž počet se blíží nekonečnu. Každý si chce stát za svým, protože právě svou perspektivu považuje za správnou a nezpochybnitelnou. Falzifikace jako metoda ověření názoru je odmítnuta, protože falzifikace ve světě nekonečna oprávněných svobodných názorů nemá dohodnutá pravidla a stará logika, známá už z antiky a z platónských dialogů, nikoho nezajímá. Ztrácí-li se důvěra v dialog – v to, že názor druhého je míněn jako výzva k dialogu, a nikoli jako jediná možná verze skutečnosti –, pak nezbývá nic jiného než opevnit se v názorových věžích a v nich si dokola mlít svou a neslyšet; nevnímat jiné a nepřemýšlet o nich, a když už je brát na vědomí, jedině jako předmět útoku, jako vnějšího nepřítele či předmět nenávistného potírání.
Moderní společnosti prožívají krize různého typu. Sociolog Ulrich Beck, přičítající tento vývoj rostoucímu množství počtu rizik, hovoří v této souvislosti o rizikových společnostech. Jejich vnitřní konflikt podle něho spočívá v tom, že musejí na lokální úrovni řešit globální problémy, přičemž je všem jasné, že lokálně se tyto problémy zcela vyřešit nedají. Nikdo ale v tomto paradigmatu nepochybuje o tom, že globální problémy existují, protože s nimi všichni mají svou zkušenost. Není tedy třeba je nejprve vykazovat, abychom o nich mohli hovořit. Zjevují se takříkajíc samy od sebe. Problém rizikových společností pak spočívá v tom, že marně hledají prostor vyjednávání mezi globálním a lokálním. Z obavy před ztrátou moci přitom často dochází k odmítnutí dialogu a novému uzavření do hranic vlastního státu, kterému Beck už před dvaceti lety říkal „renacionalizace“ a který, jak je vidět nejen na příkladu Trumpových Spojených států či Británie Theresy Mayové, právě teď bezprostředně tak či onak prožíváme.
Beck, který zemřel před dvěma lety, tedy už dávno předpovídal neochotu národních politiků zaobírat se globálními otázkami, které dříve nebo později dopadnou i na politiku lokální, což je samozřejmě dáno strachem o dělení moci na více mezinárodních aktérů. Německý sociolog nicméně ještě netušil, jak rychle se rozpadne prostor společné debaty ve všeobecném smyslu, a to dokonce tak, že budeme mít problém přijmout realitu toho, o čem se bavíme. Společnosti názorů, vytvářené ambivalentní silou moderních komunikačních technologií, totiž přinesly nový problém samotného vyjevování věci. Když se nedokážeme domluvit ani na tom, jaké problémy se vyjevují a jaká je jejich realita, nemůžeme se ani dostávat k tomu, co za nimi je, natožpak k otázkám, jak s nimi prakticky naložit. Společnost názorů trpí bytostnou krizí vyjednávání, a to i ve smyslu nejzákladnějšího vykazování reality, je to společnost dekompozice a derealizace světa.
Mít názor nic nestojí. Názor se dá vyslovit kdykoli a jakkoli, má ho každý, hlupák i vzdělanec. K tomu, abychom měli názor, doxa, nějaké mínění, nemusíme nic udělat, není to žádná zásluha, je to jen přiznání, že tu někde nějak jsme. Vědění či poznání, epistémé, je naopak práce; k tomu, abyste nějaké získali, musíte zvažovat „různé ohledy věci“, a hlavně musíte vydat sami sebe, v jistém smyslu ze sebe vystoupit, riskovat ztrátu svého názoru, každého svého doxa, v zájmu vědění a poznání, které je tudíž vždy nějakým způsobem společné. A přesně této práci, tomuto typu odpovídání, tomuto vydání sebe do společné snahy o poznání a vědění, jež může, ba dokonce má být vodítkem praxe, se ve společnosti názorů obloukem vyhýbáme, což je dnes mnohem základnější krize než napětí mezi globální odpovědností a renacionalizačními tendencemi lokálních mocí.
K čemu to vede, vidíme nejen ve stále vulgárnější, roztříštěnější a nesmyslnější debatě v médiích i na sociálních sítích, ale i ve výsledcích voleb, v nichž vítězí osobnosti a hnutí, jež nenabízejí kritické hledání odpovědí, nýbrž záchranné a spasitelské ztotožnění se základní emocí neurčité nespokojenosti, která společnostem názorů primárně vládne. Nejúspěšnější jsou pak logicky ti, kdo jsou nejvíce neurčití a rozmazaní, kdo fakticky nejsou nikde, a proto mohou být všude, kdo nemají žádný názor, a tudíž mohou každému názoru dát za pravdu.
Fragmentarizovanou společnost názorů už nespojuje rozumová práce při vykazování reality a hledání shody na postupech a řešeních, tedy výkony směřující k vědění, nýbrž čistá emoce, empaticky se tvářící mocenská hra s pocitem úzkosti, jež souvisí s nekonečným rozdrobením či roztříštěním světa. Společnost názorů, zdá se, už nelze jen tak bez radikální změny způsobu veřejné debaty spojit rozumem. Zato možnosti citové manipulace neskutečně získávají na rozsahu. Stačí být univerzálním fragmentem, který je ochoten kdekoli a s kýmkoli vytvářet dojem celku. Virtuální realita už není virtuální. Je reálně reálná. Žijeme právě teď!
Autor je šéfredaktor stanice Českého rozhlasu Vltava.