Carl Schmitt v Jeruzalémě

Palestinský velvyslanec Khaled Allatrash před nedávnem poskytl českým médiím, konkrétně DVTV, interview, jehož hlavním ­tématem bylo vyjádření k Trumpovu rozhodnutí uznat Jeruzalém za hlavní město Izraele. Bylo zajímavé pozorovat, jak se jinak hladce probíhající rozhovor jako špatná gramodeska zasekl u otázky násilí a chvíli trvalo, než se gramofonovou jehlu podařilo umístit zpátky do zaběhlých drah, aby řeč mohla pokračovat v konejšivém rytmu, na jaký jsme zvyklí. Přesto zůstala jakási pachuť, protože Allatrash neodsoudil agresivitu tak silně, jak by si mnozí představovali – místo aby byl příkladným pacifistou, dovolil si totiž obhajovat defenzivní vzdor Palestinců proti okupačním jednotkám izraelské armády. Navzdory tomu, že zároveň jednoznačně odsoudil útoky na civilisty na obou stranách, se mu ze strany redaktorky Emmy Smetany nedostalo přílišného pochopení. Svým důrazem na legitimitu násilí vůči izraelské armádě, která pro Palestince představuje okupační mocnost, se Allatrashova rétorika dostala do obtížné situace: bez ohledu na to, zda je násilí vůči okupační armádě legitimní nebo ne, z povahy konfliktu vyplývá, že agresi ani jedné ze stran není možné mít zcela pod kontrolou.

Nabízí se hypotéza, že mezi Izraelem a Pa­­­lestinou probíhá neregulérní válka, která v důsledku asymetričnosti celého konfliktu a faktické neexistence palestinského státu sklouzává k absolutnímu partyzánskému nepřátelství na obou stranách. Potom se ovšem jen obtížně rozlišuje mezi civilním obyvatelstvem a regulérní armádou, vždyť každý civilista je potenciálním teroristou (na palestinské straně) nebo postmoderním zabijákem (na izraelské straně). Můžeme zde citovat slova Carla Schmitta z jeho knihy Teorie partyzána (1963, česky 2008), jež jsou ozvěnou jeho nostalgie po klasickém, regulovaném válčení: „Oněmi mezemi kladenými válce se evropskému lidstvu zdařilo něco jedinečného: vzdalo se kriminalizování válečného protivníka, nepřátelství bylo tedy relativizováno, absolutní nepřátelství bylo odmítnuto. Je skutečně něčím jedinečným, ba neuvěřitelně humánním přimět lidi k tomu, že upustí od diskriminování a hanobení svých nepřátel.“

Absolutní násilí a absolutní nepřítel

Co nám ale může Carl Schmitt, nechvalně známý jako „korunní právník třetí říše“, říct o izraelsko­-palestinském konfliktu? Navzdory svému krajně problematickému renomé se kupodivu těší neutuchající pozornosti teoretiků napříč politickým spektrem: naposledy některé prvky Schmittova myšlení využil například francouzský filosof Bruno Latour ve své knize Facing Gaia: Eight Lectures on the New Climactic Regime (Tváří tvář Gaii. Osm přednášek o novém klimatickém režimu, 2017) a schytal za to ostrou kritiku od teoretika McKenzieho Warka na blogu Versobooks. O analytickém potenciálu některých Schmittových koncepcí (například jeho decisionismu) je ale přesvědčen i Slavoj Žižek a má k nim blízko třeba i ultralevicový kolektiv Tiqqun, který rozpracoval představu o političnu jako neustále probublávající občanské válce vzájemně neslučitelných „životních forem“, kterou pacifikuje imperiál­ní administrativní moc. Zájmu ze strany radikální levice se ostatně nelze divit i z toho důvodu, že Schmitt upínal svou pozornost mimo jiné i k Leninovi nebo Mao Ce­-tungovi, jež považoval za generály partyzánské, absolutní a především globální občanské války.

V kontextu dnešní situace na Blízkém východě má smysl věnovat pozornost několika nastíněným Schmittovým koncepcím, především pak jeho pojmu politična, teorii partyzána a hypotéze „absolutního nepřítele“. Schmitt totiž konstruuje kategorii politična pomocí osy přítel–nepřítel, kteří pro něj představují základní a zcela specifické kategorie politiky. Zatímco liberálně­-idealistická představa (typická například pro Hannah Arendtovou) chápe politično jako místo kolektivního jednání, kompromisu a diplomacie, „politický realista“ Schmitt naopak vykládá násilí jakožto definiční kritérium politiky, umožněné ostrou demarkační čárou mezi přítelem a nepřítelem, touto výsostně politickou binární opozicí. Jednoduše řečeno, pro Schmitta je každý pojem definován svou specifickou binárností: v estetice jde o krásné a ošklivé, v morálce o dobré a zlé, v ekonomice o prospěšné a škodlivé a podobně.

Nejrůznější antagonismy – etnické, rasové, národní, kulturní nebo identitární – jsou podle Schmitta přirozenou součástí společnosti, nicméně ze samotné existence třídních antagonismů ještě nevyplývá, že dochází k třídní válce a stejně tak existence rasových antagonismů ještě neznamená, že dochází k válce rasové. Spuštění takových válek je teprve následkem politizace antagonismů, při níž vyvstává osa přítel–nepřítel.

Navzdory své špatné reputaci Schmitt nicméně není krvelačnou šelmou, ale spíše konzervativním politickým „realistou“, jenž se děsí absolutního nepřátelství, plodícího absolutní válku. To pro něj představovala Velká francouzská revoluce, ale i Velká říjnová socialistická revoluce nebo Mao Ce­-tungova revoluce kulturní. V českém prostředí se jedná o pozici typickou například pro Romana Jocha: je třeba afirmovat existenci skutečného nepřítele a vést s ním regulérní válku (ať už se jedná o nepřítele vnitřního nebo vnějšího), jinak totiž situace může eskalovat do absolutního nepřátelství, případně do absolutní války, opírající se o naprostou dehumanizaci nepřítele v rámci neregulovaného konfliktu. Pokud se ale vrátíme ke konfliktu izraelsko­-palestinskému, Joch se mýlí v předpokladu, že Izrael vede regulérní válku. Z důvodů, jež budou rozvedeny dále, ji totiž vést nemůže.

Foucault na steroidech

Svědčí o tom mimo jiné i příběh zdánlivě bi­zarní figury Šimona Naveha, bývalého izrael­ského brigádního generála a někdejšího šéfa izraelských obranných jednotek IDF, kterého jeden z jeho studentů označil za „Foucaulta na steroidech“. A to z dobrých důvodů: Naveh je nejen vášnivým čtenářem francouzského poststrukturalismu, ale především tyto filosofické koncepce skutečně uplatňoval ve vojenské strategii. Například operaci Obranný štít, která na jaře roku 2002 ukončila druhou intifádu a při níž zemřelo 497 Palestinců a bylo zničeno na osm set palestinských domů, označil za „rhizomatický manévr“. Naveh trval na tom, že jeho studenti a důstojníci musí číst Deleuze a Guattariho, stejně jako Jeana­-Françoise Lyotarda nebo Paula Virilia. Navzdory relativním úspěchům jeho taktik se ale nakonec dostal do střetu s izrael­ským vedením, načež v roce 2007 poskytl deníku Haaretz rozhovor, v němž je vůči IDF ostře kritický: domnívá se, že tyto jednotky potřebují projít vnitřní revolucí, špičky izraelské armády považuje v podstatě za idioty bez schopnosti abstraktního myšlení a viní je z nedostatku akceschopnosti IDF.

Naveh preferuje decentralizovanou a nekonvenční formu válečného konfliktu, která se inspiruje městským guerillovým bojem palestinského nepřítele. Páteř IDF tak mají tvořit semiautonomní útočné oddíly, a nikoli standardní vojenská hierarchie. Eyal Weizman, izraelský aktivista a architekt, se v jedné z kapitol své knihy Hollow Land: ­Israel’s Architecture of Occupation (Svatá země. Izraelská architektura okupace, 2007) věnuje právě Navehovi. Jeho způsob myšlení je prý možné nastínit následujícím citátem: „Tenhle prostor, na který se právě díváte, tahle místnost – to všechno jsou jenom vaše interpretace. Když si to uvědomíte, můžete změnit perspektivu, kterou nahlížíte na budovy a ulice mezi nimi. Otázkou pak je, jak budete tuto ulici interpretovat. Architekt nebo urbanista ji bude chápat jako prostor, kterým se prochází, ale můžete ji také interpretovat jako místo, kterým naopak projít nesmíte. To záleží jenom na vás. My jsme interpretovali ulice jako místa, kudy nesmíme chodit, okna jako místa, kterými se nesmíme dívat ven, a dveře jako místa, kterými nesmíme procházet, protože v ulici na nás bude mířit zbraň a za dveřmi na nás čeká nastražená past. Je tomu tak proto, že nepřítel pořád nahlíží na prostor tradiční, klasickou optikou. Já tuto interpretaci ovšem nenásleduji, protože bych se chytil do jeho pastí. Ale nejenže se od něj nechci nechat chytit, sám ho chci překvapit! To je podstata války. Potřebuju vyhrát. Musím se vynořit z neočekávaného zákoutí (…) To je důvod, proč jsme zvolili metodu probourávání se zdmi (…) Jako červ, který si prokusuje svou cestu vpřed, vynořujeme se na různých místech a hned zase mizíme.“

Podle Naveha se jedná o postmoderní vedení boje. Zatímco v moderním podání je ideálním konceptem stát a k vítězství dochází jeho vojenským obsazením, nastíněná strategie IDF naopak operuje skrze svou nepřítomnost, a svému nepříteli tak znemožňuje, aby protivníkovi dal nějakou formu, na jejímž základě by ho mohl adekvátně interpretovat. Jednotky IDF se díky tomu stávají nepolapitelným, neustále unikajícím subjektem. Aby absurdit nebylo málo, stojí za připomenutí, že Naveh se považoval za levičáka, byl přesvědčen, že jeho válečná teorie a praxe povede k minimalizaci ztrát na palestinské straně a v osmdesátých letech byl dokonce zastáncem vzniku Palestinského státu. Koneckonců tvrdil i to, že válka proti Palestincům má v konečném důsledku vést k jejich osvobození.

Terorem proti terorismu

Co to má do činění s Carlem Schmittem? Především to, že současný terorismus můžeme považovat jen za jiný pojem pro Schmittovu partyzánskou neregulérní válku, která ne­uznává a ani nemůže uznávat žádná pravidla, jelikož se opírá o kategorii absolutního nepřátelství uprostřed asymetrického boje. Palestinští partyzáni vnímají Izrael jako militarizovaný stát s všeobecnou brannou povinností (která se pochopitelně netýká arabské části populace), díky čemuž civilní obyvatelstvo do velké míry splývá s konvenční armádou. Tím se oklikou vracíme k úvodní tezi: každý nearabský Izraelec je z palestinské perspektivy potenciálním zabijákem a každý palestinský civilista je z izraelské perspektivy potenciálním teroristou. Nepřítelem tak nejsou jen profesionální armádní sbory, ale celá populace, a válku tím pádem není možné vyhrát porážkou vojska, protože celá společnost představuje jedno velké vojenské těleso. Tak vypadá absolutní nepřítel.

Schmitt se ohlížel za érou, kdy válka byla regulována sdílenými pravidly a do velké míry nechávala civilní obyvatelstvo stranou. Na příkladu Francie ukazuje, že zatímco ještě ancien régime se opíral o vojenskou službu profesionálních regulérních jednotek, nově vzniklá republika už se rozhodla bránit proti hrozbě kontrarevoluce zavedením všeobecné branné povinnosti, která nakonec zákonem z roku 1798 definovala každého francouzského občana jako vojáka povinného bránit svou vlast. Toto bezprecedentní lidové vojsko revolučních mas pak zdědil Napoleon Bonaparte a vytvořil z něj svoji Grande Armée jakožto nástroj pro expanzi revoluce. Vznikla tak nově definovaná regulérní armáda a v reakci na ni se zrodil i první model partyzána: „Partyzán španělské guerillové války z roku 1808 byl prvním, kdo se odvážil neregulérně bojovat proti první moderní pravidelné armádě. Napoleon nejprve na podzim 1808 porazil španělské vojsko; španělská guerillová válka ve vlastním smyslu začala teprve po porážce pravidelné armády.“ Partyzánská válka je tady lidovou guerillovou válkou, opírající se o obraz absolutního nepřítele, jejíž aktéři se rekrutují z řad civilního obyvatelstva, mobilizovaného všeobecnou propagandou. Z toho vyplývá, že pro partyzána je charakteristická „intenzivní politická angažovanost“, která jej odlišuje od příslušníků regulérních sborů. Jak bylo ukázáno výše, politično je přitom podle Schmitta definováno právě osou přítel–nepřítel a tato osa produkuje absolutního nepřítele, jehož samotná existence postrádá jakoukoliv legitimitu a volá po jeho úplném zničení.

Taková definice nám umožňuje interpretovat chování Izraele, který se nechává pohlcovat guerillovou strategií svého protivníka a sám se pomalu stává partyzánským, teroristickým státem, vedoucím neregulérní válku, založenou na neustálém překračování nastavených pravidel. Symptomem takového přístupu je právě Navehovo přesvědčení, že ukončení izraelsko­-palestinského konfliktu je možné pouze tehdy, když izraelské vojenské jednotky opustí tradiční strategická schémata a osvojí si partyzánskou taktiku svého protivníka. Navehovo někdejší příkré odsouzení IDF je ovšem nutné brát s rezervou už proto, že partyzánské vedení boje stálo u samotného zrodu izraelských obranných sil, které vznikly v roce 1948 sloučením podzemní vojenské organizace Hagana, militantní skupiny Irgun (jež byla po masakru ve vesnici Dejr Jásin označena Albertem Einsteinem, Hannah Arendtovou a dalšími za fašistickou) a vojenské organizace Lechi (která byla britskou mandátní správou považována za teroristickou). Naveh tedy v podstatě volal po návratu IDF k jejím kořenům.

Každopádně zatímco IDF inkorporuje prvky guerillového boje do regulérní, konvenční armády, stará se státní propaganda o lidovou mobilizaci, opřenou o samotný vzdělávací systém. Jejím cílem je šířit dojem, že ­Izrael jedná sebezáchovně, přitom ale produkuje partyzánskou mentalitu, která úspěšně znemožňuje vedení regulérního boje (ať už v podobě vojenského nebo diplomatického konfliktu) i vytvoření podmínek pro vznik dvou států.

V jeden stát věřiti budeš

Nepřekvapí, že jakousi perverzní regulativní ideou tohoto ultrakonzervativního přístupu je scénář vytvoření jednoho státu, tedy Izraele. Palestinec není vnímán jako skutečný nepřítel, který je pořád ještě subjektem mezinárodních pravidel a dohod, ale jako nepřítel absolutní, jemuž je upírána jeho subjektivita a který má být nakonec zcela zničen. Regulovat izraelsko­-palestinský konflikt ovšem bude nemožné do té doby, dokud nedojde k vytvoření dvou států a opuštění partyzánského postoje. To samozřejmě neznamená, že program vytvoření dvou států musí nutně znamenat ukončení izraelsko­-palestinského konfliktu. Jde jen o to vytvořit půdu pro přechod od absolutního k regulérnímu nepřátelství, jež je možné realizovat diplomaticky, a nikoli živelně a nekontrolovaně. Teprve ustavení regulérního nepřátelství může otevřít cestu k mírovým rozhovorům.

Jedním z kroků na této cestě je rezistence mezinárodní komunity vůči izraelské mediální propagandě, která podle izraelského aktivisty židovského původu Ronnieho Barkana funguje docela prostě: izraelská státní mašinerie neustále opakuje, že situace je komplexní, složitá a nejednoznačná, zatímco ve skutečnosti je docela jednoduchá – Izrael se chová jako apartheidní stát. A to takového typu, že v něm už neplatí rozlišení Waltera Benjamina na násilí, které zákon udržuje v chodu, a násilí, jež žalář zákona naopak prolamuje. Izraelský stát totiž do svého fungování dokázal zahrnout oba typy násilí. I proto nelze vystačit s tradiční revoluční afirmací „božského“ subjektivního násilí, například v podobě palestinské generální vzpoury, která v singulárním revolučním aktu vydobude státní suverenitu. Proti Palestincům bohužel nestojí regulérní nepřítel, ale mašinerie postavená na transgresi vlastních i mezinárodních pravidel. Žádná ze stran konfliktu tak nemá dostatečně regulérní podobu na to, aby vůči ní bylo možné úspěšně uplatnit taktiku neregulérního boje. Staré metody partyzánství, které v historii dokázaly vítězit nad vojenskou převahou protivníků, se ukazují jako neúčinné. Netýká se to ostatně jen Palestinců, ale například i kurdských milic, které operují na severu Iráku a Sýrie a jsou nositeli politického požadavku autonomie a suverenity.

Pokoušet se zde o zodpovězení otázky, čím má být na Blízkém východě nahrazena dnes už konvenční strategie partyzánství, by bylo přinejmenším pošetilé. Musíme se spokojit s konstatováním, že absolutní nepřátelství by v 21. století možná už ani nemělo patřit do politického repertoáru radikální emancipační politiky, protože jeho potenciál se vyčerpal – a to především díky tomu, že regulérní armády se na partyzánské strategie dokázaly do velké míry adaptovat. Možná, že militantní emancipační jednotky vstupují do fáze, kdy budou muset nalézt odpověď na otázku, kterou si ve své době kladl už zmíněný Walter Benjamin: Jak být smrtící bez prolití jediné kapky krve?

Autor je filosof.