Venezuelská krize nebere konce. V zemi sužované hyperinflací a nedostatkem některých potravin či léků není zatím na obzoru ani hospodářské zotavení, ani politické řešení konfliktu vládního tábora s opozicí. V komunálních volbách 10. prosince jasně vyhrála vládní socialistická strana, ovšem zejména proto, že tři strany opozičního sdružení Kulatý stůl demokratické jednoty (MUD) se je rozhodly bojkotovat. Za to jim prezident Nicolás Maduro pohrozil, že se nebudou smět účastnit ani prezidentských voleb. Politická scéna v zemi se nicméně přece jen diferencuje. Prestižní týdeník Semana ze sousední Kolumbie přinesl 12. prosince rozhovor s Henrim Falcónem, který dříve patřil mezi Chávezovy stoupence, poté však přešel k opozici a v roce 2013 vedl prezidentskou kampaň Henriqua Caprilese. Mezitím byl dvakrát zvolen gubernátorem lidnatého státu Lara na západě Venezuely. V současnosti však zamýšlí svou stranu Avanzada progresista (Progresivní předvoj) vyvést z izolace v opozičním uskupení MUD a pravděpodobně i kandidovat na prezidenta. Polarizovanou společnost chce Falcón oslovit z pozic vágního, takřka „nepolitického“ středu: „Zastávám politiku racionality, zdravého rozumu, logiky, velkých většin. Politiku odpovědnosti a pravdy. Stejně jako přes sedmdesát procent Venezuelanů.“ Většina občanů podle Falcóna nedrží ani s vládou, ani s opozičními stranami a oboustranné sektářství se jim prý zajídá. Troskotající „socialismus 21. století“ má být opuštěn, ale opozice kolem Kulatého stolu si nesmí nárokovat rozhodování o budoucí podobě země. Teprve čas ovšem ukáže, zda Falcón se svou dialektickou syntézou prorazí.
Zatímco situaci ve Venezuele si zvykl sledovat i český mainstreamový tisk, politickou krizi v Hondurasu, devítimilionové středoamerické zemi zasažené vysokou mírou násilí, chudoby a korupce, nechávají média téměř bez povšimnutí. Po prezidentských volbách 26. listopadu panuje v zemi výjimečný stav a zákaz nočního vycházení, protesty proti falšování výsledků si vyžádaly několik životů a stále není jisté, kdo bude v zemi vládnout. O situaci zevrubně informoval Alberto Pradilla přímo z Tegucigalpy ve španělském internetovém deníku Público 5. prosince. Dvěma hlavními kandidáty byli dosavadní pravicový prezident Juan Orlando Hernández a lídr opozice, „donedávna outsider, podnikatel a sportovní reportér“ palestinského původu Salvador Nasralla, jehož postoje by se daly označit za umírněně progresivní. Vrchní volební soud nejprve ohlásil Nasrallův pětiprocentní náskok, po vleklém přepočítání provázeném mnoha nejasnostmi však měl navrch Hernández, byť jen o jedno a půl procenta. Vítěz zatím nebyl oficiálně vyhlášen a Nasralla i tisíce jeho stoupenců protestujících v ulicích považují sčítání hlasů za zmanipulované. V živé paměti je puč z roku 2009, kdy armáda sesadila levicového prezidenta Manuela Zelayu poté, co vyhlásil referendum o možnosti své opětovné kandidatury. Za skutečný důvod puče je nicméně považováno jeho sbližování s organizací ALBA, která sdružuje levicové režimy v regionu. Nic podobného u proamerického Hernándeze nehrozí, zato se mu podařilo nechat si druhou kandidaturu posvětit ústavním soudem – bez referenda a bez zásahu armády. Mnohé tedy nasvědčuje tomu, že jedno z mála vítězství latinskoamerické levice za poslední dobu bylo ukradeno, a to bez valného zájmu mezinárodního společenství.
„Co se děje v Katalánsku?“ Tak nazval svou poslední knihu Eduardo Mendoza, Katalánec píšící ve španělštině a žijící převážně v Londýně, držitel Cervantesovy ceny a také Ceny Franze Kafky. Španělský deník El País 5. prosince referoval o uvedení Mendozovy knihy v Cervantesově institutu v New Yorku. Autor zde zopakoval, že „jak stát, tak národ jsou umělé konstrukty“, které nemá příliš v oblibě; byl by rád, „kdyby se podařilo stát rozpustit a udělat z něj něco užitečnějšího“; vyhovuje mu žít ve velkoměstě, které je prý navzdory různým nástrahám nejlidštějším místem k životu. Svou knihu považuje za pamflet, „něco mezi okamžitým vyjádřením názoru a esejem“. Mendoza se nechce přidat ani ke katalánským independentistům, ani k obhájcům španělské integrity, a netají se tím, že neví, jak celou krizi vyřešit. Jak deník uvedl už v recenzi knihy z 30. listopadu, spisovatel především útočí na stereotypy, které v debatě zaznívají zejména ze strany katalánských nacionalistů, ale také od nové levice. Jedním z nich je neustálé poukazování na pozůstatky frankismu a fašismu: „Figura generála Franka a jeho diktatury je vytahována pokaždé, když jde o ospravedlnění vlastního jednání nebo o zmaření snah protivníka.“ Franco navíc „postrádal jakoukoli ideologii, takže nebyl fašista“. Dědictví frankismu podle Mendozy spočívá spíš v tom, že mnoho Španělů začalo s jistým fatalismem chápat svou zemi jako bytostně represivní, třebaže dnes patří mezi ty nejtolerantnější. Autorovi i nakladateli šlo nejspíš o to, aby se tyto provokativní teze dostaly k co nejširšímu publiku: v elektronické verzi je kniha ke stažení za pouhých pět eur.