Zjevil se mi anděl a pravil: „Vrať se, odkud jsi vyšel, a modli se, aby ti Bůh dal zapomenout na všechno, co jsi uviděl, a zbavil tvou paměť jmen, která v ní uvízla! Před pěti minutami bylo dvanáct!“
„Nemohu!“ zalkal jsem pateticky.
Anděl se zatvářil, jako by podobné zoufalství čekal, ležérním pohybem přivolal další dva anděly, ti mě popadli, ohnuli a stáhli mi kalhoty. Potom před mýma očima vytiskl na tiskárně HP článek Magdy de Bruin Hüblové ze serveru iLiteratura.cz pojednávající o vítězném tažení jejich kšeftu s jednou českou knížkou nizozemskými médii, vytištěné listy rituálně sroloval a strčil mi je do zadku. Dále všechny čtyři hvězdičky z pěti, které román v rovinaté zemi dostal. Poté vytiskl stanovy českého PEN klubu a strčil mi je tam taky. Poté přednášku renomovaného českého spisovatele, který není v PEN klubu, o PEN klubu. To už bolelo. Následovala kompletní anketa Kniha roku Lidových novin a novoroční literární příloha Respektu. Nejvíce bolela část s ukázkou z nového románu Kateřiny Tučkové, asi pro sílu námětu. Zatímco z tiskárny šla kompletní kauza Literárního domu vyostřená schizmatem spisovatelské asociace, mně šly z tlaku v análu slzy. Uvědomil jsem si, že tahle trýzeň může být nekonečná, cokoliv z Literárek, zvláště příloha o zdravém životním stylu, cokoliv z Tvaru, zvláště referáty z autorských čtení, mi mohou ošklivě perforovat střevní stěnu, nebo strhující analýza okrajového hudebního jevu v A2, při které jsem tuhle usnul ve vaně, kulturní starosti Revolver Revue by také mohly být má smrt, kterékoliv číslo Psího vína i Hosta je naprosto vážným ohrožením. Hlavně ať mi tam nenarvou celý Portál české literatury, doufal jsem při představě portálu, nebo celou Knihovnu Václava Havla nebo cokoliv moravského zemského, ostravsky progresivního, a to jsme teprve u literatury. Až mi tam začnou rvát divadlo se všemi těmi studiovými cool premiérami a ono mi začne v zažívacím traktu tápat, výtvarné umění se všemi těmi šokantními bienále a ono se mi tam začne hledat, filmový dokument, zvlášť ten časosběrný, až se mi tam začne rozvíjet, na druhou stranu hraný celovečerák, napadlo mě, by mě mohl trochu vyprázdnit, stejně jako designérská osvěta. Když jsem si ale uvědomil, že lze vytisknout i zamindrákované facebookové debaty, zařval jsem:
„Dost, prosím, dost! Už jsem to pochopil! Už se na to všechno vyseru!“
„Dobrá,“ řekl anděl. „Teď rozestavíme za tvým análem všechny možné umělecké ceny a celý ten umělecký svět z něho vyjde.“
„Jak je to možné?“ ptám se.
„Už na škole výtvarníci pochopí, že bez Chalupecky Award budou makat v kavárně už věčně. Lidé od pera vědí, že teprve ocenění vygenerované italským kapitálem a knižním supermarketem jim otevře cestu do spodních pater evropského literárního průmyslu. Filmaři teprve skrze své Lvy míří za nominací do okrajové kategorie opravdu prestižní ceny a hudebníci už nikdy zoufalejší nebudou. Divadelníky a herce musíš vytlačit sám, po zániku Radokovy ceny si jména nových ocenění není ochoten nikdo ani zapamatovat, takže z jejich udílení neplyne nic, a herci, ti ani nemusejí usychat touhou po ceně Thálie, protože se mohou provařit v televizní zábavě.“
„Buď rád, že svět umění naplnili pragmatici, kteří touhu frustrovaných anachroniků po svobodném prostoru, v němž se uplatňuje tvůrčí princip oživovaný autentickou motivací, považují za přežitek. Přestože je deformováno politicky motivovanou podporou, podléhá umění mechanismům kariérního růstu a mediální praxe jako každý kreativní byznys. Složité otázky kolem etických aspektů různých kšeftů se tím zjednodušují a Bůh miluje jednoduché věci,“ pravil anděl a vypnul tiskárnu.