Přístup izraelské společnosti k sexuálnímu násilí se během posledních pěti let radikálně změnil. Kdo a jakým způsobem dokázal přesvědčit veřejnost, že nejde o zřídkavou a individuální zkušenost, nýbrž o problém, který se týká všech?
Sexuální násilí bylo ještě donedávna v Izraeli ignorováno. Média informovala o sexuálních trestných činech velmi stereotypním a vulgárním způsobem a vina byla připisována obětem sexuálních trestných činů, které jen zřídka poskytovaly rozhovory médiím. Pokud už se to stalo, byla vidět pouze jejich silueta. Muži, kteří měli nenechavé ruce, byli považováni za „rozpustilé“ a žena s jejich chováním měla prostě počítat.
Ačkoli měl Izrael jedny z nejpokrokovějších zákonů proti sexuálnímu obtěžování, byly zřídka prosazovány. Policie nebrala sexuální násilí vážně a mnoho případů bylo uzavřeno s odůvodněním, že „nejsou ve veřejném zájmu“. Členky Knesetu (izraelský parlament), které o tématu mluvily, byly zesměšňovány. Jejich mužští kolegové v parlamentu je obviňovali, že „zveličují“, „vymýšlejí si“, „rozněcují“ nebo „vzbuzují“ potíže. Tvrdili, že nejde o rozšířený jev, ale jen o několik ojedinělých případů, které nejsou důvodem pro úpravu legislativy.
Čas pro jiné příběhy
Před pěti lety však v izraelské společnosti došlo ke změnám, které odstartovaly protesty, jež probíhají dodnes. Kvůli rostoucím životním nákladům, okrajování sociálních práv a škrtům vypukl v Izraeli „sociální protest“. Ceny výrobků a zejména potravin vzrostly. Stále více občanů začalo mít problém s placením nájmu, natož aby si byt mohli koupit. Banky zvýšily úrokové sazby a domácnosti se těžce zadlužovaly, aby přežily krizi.
Vše začala studentka Daphne Leaf, která se na Facebooku nechala slyšet, že si může dovolit jenom stan, a pak si jeden rozložila v centru Tel Avivu. Brzy se k ní přidali studenti, matky samoživitelky, nezaměstnaní a špatně placení pracující a přistěhovalci. Přišly demonstrace proti vládě, jichž se účastnilo až milion lidí. Zástupci protestujících se setkali s předsedou vlády Benjaminem Netanjahuem a byl zřízen výbor na snížení životních nákladů.
Ceny bydlení, náklady na potraviny a bankovní poplatky ale nadále rostly. Přestože měl protest historický význam, v praxi zcela selhal. Něco se však přece jen změnilo: izraelská veřejnost si zvykla dělat změny. Sociální sítě se osvědčily jako důležitý nástroj šíření „jiného“ příběhu. Vzniklo mnoho aktivistických skupin, politické a sociální aktivity se rozrůstaly.
Tvář oběti
V Izraeli navíc v listopadu 2012 vypukla válka. Zatímco Izraelské obranné síly bojovaly v pásmu Gazy, občané se schovávali v krytech před raketami dlouhého doletu, které mohly zasáhnout Tel Aviv a Jeruzalém. Spousta lidí vůbec nevycházela ven. Zůstávali odkázáni na televizi. Právě tehdy se nejsledovanější televizní kanál rozhodl vysílat můj dokumentární film s názvem Dirty Laundry (Špinavé prádlo, 2012). Film zachycuje boj mé rodiny s tím, že mne můj otec sexuálně zneužíval, a následky mého rozhodnutí ho soudně žalovat. Na rozdíl od předchozích obětí sexuálního napadení jsem vystupovala otevřeně a aktivně bojovala za spravedlnost. Bylo to vlastně asi poprvé, co Izraelci viděli tvář oběti, a rozhodně poprvé vnímali, že oběť má osobnost, cíle, program a požaduje uznání škody způsobené pronásledovatelem.
Moje poselství bylo prosté. Není zač se stydět, proč skrývat tvář. Stydět by se měl pachatel. Nejsem sama, protože sexuální násilí se děje všude kolem. Novináři narazili na zlatou žílu. Dokumentu se dostalo obrovské pozornosti a zpráva o filmu se šířila médii, novinami, časopisy a televizními pořady. Dalo se předpokládat, že zájem bude slábnout, ale sociální média ho oživovala. Na internetu vznikly diskusní skupiny a ženy spolu začaly mluvit, vzájemně se poznávat, zjistily, že už nejsou samy. Vliv jejich hlasu vzrůstal a překročil hranice Facebooku.
V roce 2013 začala nová vlna intenzivních diskusí. Skupina novinářek shromáždila svědectví o svém kolegovi, který celá léta sexuálně obtěžoval a napadal ženy. Médii publikované informace o jinak sympaticky vypadajícím novináři způsobily pobouření veřejnosti, která byla zvyklá považovat sexuální násilí za něco, co dělá někdo zoufalý a chudý. Když pak soudce u trestního soudu prohlásil, že „některé dívky si znásilnění užívají“, vyvolalo to velmi nesouhlasnou reakci, ačkoli dříve byly podobné výroky tolerovány.
Novinářka Sharon Shpurer vyzvala ženy na Facebooku, aby se za své zkušenosti nestyděly a zveřejnily je. Stovky žen zaplavily sociální média neuvěřitelným množstvím zpráv. Renomovaná novinářka Ariana Melamed odhalila, že byla v patnácti znásilněna o málo starším příbuzným.
Věc každého z nás
Byla založena facebooková stránka Achat mitoch achat (Jedna jediná), kde se shromažďují výpovědi mužů a žen. Stránka se stala virální a šokovala izraelskou veřejnost. Množství svědectví, jejich detailnost a fakt, že mnoho žen a mužů je zveřejňovalo pod svými plnými jmény, znemožnily ignorovat, že se sexuální násilí odehrává všude a týká se všech.
Dokonce i uvnitř židovské ortodoxní komunity, kde je obecně sex tabu, vznikly stránky diskutující o sexuálním násilí. Byla spuštěna stránka určená arabské menšině v Izraeli Tooskutish (Nemlč), která se brzy stala populární v mnoha arabsky mluvících zemích. Dříve se lidé ani pod příslibem zakryté tváře nedali přesvědčit, aby vypovídali na kameru, teď je tomu naopak. Přístup se změnil dokonce i v případech, kdy se jedná o privilegované, mocné a vlivné muže. Ženy začaly odhalovat násilníky na svých osobních stránkách a varovat před nimi ostatní.
Mezitím se z původní facebookové stránky Achat mitoch achat stala nezisková organizace. Jako jeden z prvních projektů jsme spustili zabezpečenou databázi, do níž mohli muži a ženy zanášet sexuální delikventy. Ženy, které měly do té doby pocit, že jsou se svou zkušeností jediné, se dozvěděly o dalších obětech stejného pachatele. Nikdo je nemohl obvinit, že se dohodly – informace o společném pachateli dostaly od třetí strany a mohly jít na policii společně. Brzy byla přes datové základny shromážděna mnohá svědectví o nejznámějším izraelském herci Moshem Ivgym. Policie následně přední izraelskou filmovou hvězdu zatkla. Další odhalení vedla k rezignaci a odvolání členů parlamentu, armádních generálů, policejních náčelníků, známých mediálních osobností. Databáze nedávno pomohla odhalit, že podnikatel a dědic milionářské rodiny omamoval a znásilňoval ženy v klubech, které vlastnil. Zatím proti němu svědčilo čtrnáct žen.
Nešlo jen o to, že média přestala mlčet, důležitý byl hlavně způsob, jakým se o tabuizovaných tématech mluvilo. Ve společnosti, která ještě před několika lety považovala sexuální násilí za zanedbatelné, jsou nyní oběti a aktivistky (často tytéž ženy) respektovanými osobnostmi.
Toto nové hnutí je nyní v Izraeli označováno jako Čtvrtá vlna. Aktivity zahrnují nejen publikování textů nebo blogování, mnohé organizace pořádají demonstrace a přesvědčují členy a členky parlamentu o prosazování nové legislativy nebo spouštějí petiční kampaně. Nedávno se veřejnost dozvěděla, že jistý armádní generál, který znásilnil vojačku, neskončí ve vězení. Pět set lidí následně zablokovalo ulici vedle vládních úřadů v centru Tel Avivu. Týden poté vyšlo najevo, že bývalý prezident Moše Kacav, který byl ve výkonu trestu odnětí svobody za dva případy znásilnění, dva případy sexuálního násilí, sexuální obtěžování a maření spravedlnosti, bude předčasně propuštěn z vězení, přestože stále odmítá léčbu. Sto aktivistek a aktivistů se ještě tentýž večer dostavilo na demonstraci, která opět zablokovala telavivskou třídu Krále Jiřího.
V dnešní době nemohou být zprávy o znásilnění nebo jiných sexuálních trestných činech už vnímány stejně jako kdysi. Hráz padla a veřejná diskuse se dramaticky a navždy změnila. Nyní mluvíme s oběťmi, a ne o nich. Jedná se o jedinečnou proměnu, která má značný význam i v mezinárodním měřítku. Historie ukáže, zda změna narativu a diskuse ovlivní rozsah a počet sexuálních útoků, jejich nahlašování a legislativu. Snad se tento sled událostí zopakuje i v jiných zemích.
Autorka je novinářka a filmařka.
Z angličtiny přeložila Marta Martinová.