Popové hity Robina Thickea a Justina Biebera jsou zacíleny na široký okruh posluchačů a snaží se být „sexy“. Způsob, jakým se oba zpěváci v textech svých písní vztahují k ženám, je přitom ukázkovým příkladem projevů kultury znásilnění v současné popkultuře.
Před třemi lety zaznamenala mezinárodní ohlas píseň Blurred Lines amerického hudebníka a hudebního producenta Robina Thickea. Její text se ale také setkal s ostrou kritikou za to, že oslavuje „nejasné hranice“ ženina souhlasu s pohlavním stykem, a propaguje tak sexuální násilí. Písnička i videoklip, který k ní vznikl, dokonce vedly k vytvoření fotoeseje, složeného z obrázků, na nichž ženy i muži – oběti sexuálního násilí – ukazují nápisy se slovy, která slyšeli při znásilnění. V některých případech šlo téměř o přímé citace z Thickeova songu. Píseň každopádně vyvolala spoustu pozitivního i negativního ohlasu v médiích. Skutečnost, že setrvalý zájem novinářů z Thickea po celou dobu dělal celebritu, přitom jen potvrdila mediální pravidlo, že i negativní publicita je lepší než žádná.
Na samotném zjištění, že spousta prvků toho, co feministické badatelky nazývají „rape culture“, tedy kultura znásilnění, je pevně srostlých se zdánlivě příjemnými aspekty popkultury, ať už jde o hudbu, film nebo třeba televizní show, jistě není nic překvapivého. Zmíněná Thickeova píseň ostatně mnohým posloužila především jako příklad toho, že kulturu znásilnění nejen tolerujeme, ale přímo ji oslavujeme a děláme z ní něco „sexy“. Rebecca Traisterová ve svém článku The Game Is Rigged (Utkání je zmanipulované), který v říjnu 2015 publikoval New York Magazine, ukázala, jak silně rape culture ovlivňuje dokonce i to, co považujeme za „dobrý sex“. Traisterová zpochybňuje představu, že každý sex, na němž se dohodnou obě strany, je dobrý, a ukazuje, jak je veřejná debata o kritériích konsensuálního sexu rozporuplná. V mnoha ohledech přitom soudobá americká diskuse o sexuálním násilí přebírá témata, s nimiž přišly feministky už v osmdesátých letech, když se ptaly, co všechno je vlastně považováno za souhlas s pohlavním stykem ve společnosti, v níž se za sexy považuje i násilí páchané na ženách.
Jak to myslíš?
Ve srovnání s Blurred Lines byl pozdější hit Justina Biebera What Do You Mean? podroben menší kritice. Představa, že ženy ve skutečnosti nevědí, co chtějí, a že nejsou schopny vyjadřovat své touhy, je totiž velmi rozšířená. Bieber se v textu své písně ptá ženy: „Jak to myslíš,/ ach, ach, ach,/ když kýveš hlavou na souhlas,/ ale chceš říct ne?/ Jak to myslíš?“ Absence zřetelného souhlasu ale není jen tématem Bieberova hitu – především vytváří sexuální napětí. Je součástí záměru „udělat sexy písničku“.
Sexualizace ženské nerozhodnosti je další důležitou součástí kultury znásilnění. Je to jeden ze způsobů, jak schematizovat proces, který je zpravidla mnohem komplexnější. Text What Do You Mean? vykresluje Biebera, jak naléhá na dívku, jíž svou písničku zpívá, aby se rozhodla ohledně jejich vztahu. Součástí tohoto naléhání je také mnoho náznaků napovídajících, že ono vymáhané rozhodnutí má i zcela bezprostřední rozměr – nejde ani tak o milostný vztah obecně, jako především o pohlavní styk v dohledné budoucnosti. V písni je slyšet tikání stopek jako rytmus, na jehož pozadí mluvčízpěvák nutí dotyčnou dívku, aby se konečně k něčemu rozhoupala, a zároveň ji shazuje za nejednoznačnost signálů, které vysílá.
Ve videoklipu k písni je přitom Bieber prezentován jako „hodný kluk“, který se opravdu snaží rozšifrovat, jak to vlastně ta žena „doopravdy myslí“. Jenže právě v tom spočívá další prvek rape culture: ženám se neustále podsouvá, aby průměrné muže nevnímaly jako násilníky, protože skuteční pachatelé znásilnění jsou padouši, kteří ženy přepadají odněkud z křoví nebo je aspoň opíjejí na večírcích. Ostatně skandál kolem reklamy v katalogu luxusních obchodních domů Bloomingdale’s, jejíž slogan vybízel čtenáře, aby „své nejlepší kamarádce řízli vaječňák, když se nedívá“, ukazuje, že i tento typ kultury znásilnění se veřejně propaguje jakoby nic. Bieberova píseň navíc sehrává roli při šíření dalšího, ještě obecnějšího diskursu, který vychází z představy, že ženy vlastně nevědí, jak to samy myslí ani co chtějí. Bieber tu hraje úlohu muže, který na ženu naléhá, aby se v pohlavních záležitostech konečně hnula z místa („Řekl jsem, že nám utíká čas“), současně jí pomáhá vyznat se ve vlastních pocitech („Jak to myslíš?“) a vyžaduje výsledky („Měla by ses rozhodnout“). Stejně jako reklama Bloomingdale’s ani tohle ovšem nemusí každému připadat svůdné.
Ve jménu romantiky
Videoklip k písni dovádí celou věc ještě o krok dál. Na začátku vidíme Biebera, jak na rohu ulice dává peníze herci Johnu Leguizamovi a nabádá ho, že má dát pozor, „aby jí neublížil“. Později se dozvídáme, že mu Bieber zaplatil za to, aby ho unesl společně se ženou, se kterou má schůzku v hotelovém pokoji. Muži v maskách je svázané v kufru auta převezou do jakéhosi skladiště; Bieberovi se podaří uvolnit sobě i unesené ženě ruce, pořád ale zůstávají v místnosti s únosci. Posléze se odkradou ke dveřím vedoucím z místnosti ven, ale zjistí, že jsou v jednom z horních pater. Justin se k ženě otočí, vztáhne k ní ruku a ptá se: „Věříš mi?“ Ona ho za ruku chytí a oba vyskočí z budovy. Skočí, padají k zemi a přistanou na záchranném polštáři – ukáže se, že to celé byla kamufláž. Únos byl ve skutečnosti lest, kterou Bieber zinscenoval, aby vylákal dívku na party, kam se dostali právě skokem z budovy. Únosci v maskách se všichni usmívají a i ona se na Justina usměje – pochopí, že to celé byl jen trik, uchopí ho za tvář, políbí ho a potom spolu protančí noc.
I když text písně pojednává o pocitech ženy, která se nemůže rozhodnout, jak naložit se svým partnerem, s jejich vztahem i fyzickým sblížením, ve videoklipu tato situace není vůbec zachycena. Tam se žena jeví jako někdo, koho Bieber sexuálně zaujal hned od prvního momentu setkání, a jeho otázkami a požadavky se nijak nezabývá. Muž ji terorizuje ve jménu romantiky a tento teror je dokonce sám o sobě důkazem, jako moc ji miluje – což je také součást kultury znásilnění. Video doprovázející text písně tak v důsledku zakrývá obsah slov, která přitom do značné míry popírají to, co se nám ukazuje vizuálně.
Příjemné násilí
Jednou z příčin zákeřnosti rape culture je to, že se násilí na ženách vydává za cosi příjemného, ba dokonce žádoucího. Thickeova i Bieberova písnička je chytlavá, zábavná a skoro žadoní, aby si na ni člověk zatancoval. I ony nahé ženy, které se producírují kolem zpívajících mužů ve videoklipu Blurred Lines, to, zdá se, baví. Žena ve videu k Bieberově písni je, pravda, unesena a vyděšena jen tak pro zábavu, je to ovšem také záminka k tomu, aby jí zpěvák dokázal svou lásku. A ona to v závěru pochopí a docení. Kultura znásilnění zahrnuje všemožné způsoby, jimiž je na ženských tělech každodenně vykonáváno násilí. Zakrývá přitom prostředky, kterými muži minimalizují vládu žen nad jejich vlastními těly. A především odmítá skutečnost, že sexuální násilí nevychází jen od nebezpečných deviantů, ale především z všednodenní heterosexuální interakce. Důsledkem je, že sexualizované mocenské vztahy lze o to obtížněji identifikovat jakožto problematické. A to je také důvod, proč je tak obtížné proti rape culture bojovat.
Autor a autorka jsou sociologové.
Z anglického originálu Pop Music, Rape Culture and the Sexualization of Blurred Lines, publikovaného na webu The Society Pages, přeložil Pavel Černovský.