V dobách, kdy špičkový počítač ještě potřeboval klimatizovaný hangár a chodilo se kolem něj v bílých pláštích, věhlasný polský spisovatel scifi Stanisław Lem napsal Kyberiádu (1965, česky 1983), sbírku filosofických povídek zabalených do nespoutaného humoru. Humor není sranda, ale úhel pohledu. Hrdinové těch povídek, robotičtí „konstruktoři“ Trurl a Klapacius, křižují vesmír a dělají divy.
Pro krále Exilia, vyhnaného lidem z rodné planety na pustý asteroid, zkonstruoval Trurl zalidněný svět, který se vešel „do schránky právě tak veliké, že se dala snadno nést“. Šlo o miniaturizovanou společnost pracujících mužů a žen a vřískajících dětí. O malé království pánů a kmánů, donašečů a obětí. O svět, v němž se vedly války, vybíraly daně, prováděly převraty a revoluce, vyhlašovaly výjimečné stavy a odsuzovalo se k smrti. Vlastně ne. Král Exilius tohle všechno – veškeré vstupy a výstupy – činil sám, s pomocí ovládacích tlačítek, jejichž různé funkce velmi rychle pochopil, protože měl zkušenost s opravdovou mocí. A když občas naklikal snížení berně, prominutí trestu nebo ukončení nejapné diktatury, „za vypouklým skleněným krytem bylo vidět zástupy shromážděné na prašných silnicích a březích líně tekoucích řek; lid jásal a vzdával díky nedostižné velkodušnosti laskavého svého pána a vladaře“. Potud Stanisław Lem.
O pouhé čtvrtstoletí později (spisovatel ještě žil; zemřel jako pětaosmdesátník v Krakově v roce 2006) se v našem reálném světě za vypouklým sklem počítačových monitorů začalo odehrávat cosi podobného zábavě krále Exilia: videohra Sida Meiera, softwarového „konstruktora“ z masa a kostí, budovatelská tahová strategie jménem Civilization. Jsou to simulované dějiny lidského mikrosvěta od doby kamenné po začátek dobývání kosmu, digitální konfrontace civilizací, států či říší. A osamělých „pařanů“, kteří – jeden každý v roli státníka – vedou jimi navolené impérium proti všem ostatním, řízeným umělou inteligencí.
Trefa. O tomhle kdekdo přece snil, já sám nad knížkou polského krále vědecké fantastiky. Také proto těch Meierových Civilizací vzniklo mezi lety 1991 a 2016 celkem šest a prodaly se jich miliony. Každá další verze hry držela krok s rozvojem výkonnosti počítačů a stále okatěji oživovala vývoj mikrosvěta věrohodnější vřavou bitev, kanonád a náletů, stavebním ruchem dolů, cest či železnic. Stromy se tam klátí ve slyšitelném větru, srny se pasou u lesa, příboj bičuje skály, k oblakům stoupá kouř z městských nepokojů i jásot spokojeného obyvatelstva. Ve městech štěkají psi, ječí klaksony automobilů a rachotí vlaky metra.
Člověk by řekl, že jde o hru kultivovanou, takřka výchovnou a snad i humánní. Hrající dorostenci jsou vedeni k tomu, že všechno souvisí se vším, že tankům a raketám musel předcházet vynález kola, zámořským objevům navigace, atomovému hřibu špičková věda a že ke spokojenosti lidu je třeba popkultury. A že to všechno – hlavně války a jiné katastrofy – něco stojí a musí být regulováno, řešeno, odpracováno. Že je nejen nutné, ale i úlevné obchodovat, vyslat misionáře či diplomaty pro získání spojenců nebo dát šanci míru.
Ale zralého hráče brzy napadne, že je tu cosi zvláštního až nepatřičného. Každý mír je jen oddechem mezi válkami. Nakonec války jsou ve hře přece jen nevyhnutelné, i když lze soupeře pohlcovat také kulturně. A patří do kultury i propaganda? Když se člověk vrhne do hry na mapě napodobující skutečný svět, brzy zjistí, že klíčovým prostorem klání civilizací je tak nějak automaticky zase ta Eurasie. Do jedné z verzí hry Civlization přidal Meierův tým náboženství, jako by chtěl ilustrovat známou Huntingtonovu knihu i žhavou současnost, která v základech „střetu civilizací“ nachází věroučné systémy. Pracující třída ovšem nechybí. „Workeři“ budující infrastrukturu jsou později automatizováni (ctrl + A). Když pak už nemají do čeho píchnout, strnou jako Lotova žena anebo bezcílně bloudí po mapě v podivných migračních vlnách. V šesté verzi hry jsou po pár pracovních výkonech spotřebováni, mizí ze scény (asi na dlažbu) a na každé další budování jsou znovu – a levně – vyrobeni (najati). V tomto zdařilém modelu globalizace hledíme do zrcadla flexibilní doby. Zábava? Ani zábava není sranda, nýbrž úhel pohledu.
V Lemově příběhu se konstruktoři opět dostanou na Exiliův asteroid a všimnou si, že celé těleso je zalidněno mikrocivilizací, kterou dostal pro zábavu král, jenž nyní zmizel. Zahynul a jako mrtvé těleso se vznáší ve vesmíru. Původní schránu používají mikrolidé jako svatyni. „Já to nechápu. Vždyť to přece byl jenom model!“ zvolal Trurl. „Ano,“ řekl Klapacius. „Jenže učinils jednu neodpustitelnou chybu. Tu napodobeninu jsi udělal nadmíru dokonalou.“
Miniaturní společnost, kterou jsme dostali k pobavení od Sida Meiera, má ovšem k dokonalosti daleko. Korporace nechybují. A tak zůstáváme před svými monitory uchváceni jejich modelem. V trvalém exilu, daleko od ran živého světa, od jiných lidí i od sebe samých. A vůbec nic zlého nám nehrozí…
Autor je politický komentátor.