Bytost noci, udatnost šílenství

Já, který jsem v heroinu hledal klíč k existenci, který jsem zbožňoval rozkoše opia a sodomie, který jsem z černé magie udělal umění života, můžu mluvit o smrti bez výčitek: říct, že je krásná a že je to maestro z Němec: byla mladá a modrá.

Celý můj život byla noční můra, jak se říká o prvním jezdci Apokalypsy: „A jeho jméno bylo smrt a za ním šlo záhrobí.“

Hledal jsem v černotě duše tajemství poezie: miloval jsem čuráky frajírků, ať už vzkříšených nebo ne: žádostivě jsem prováděl rituá­ly Miwty a dnes jsem všeho zbavený a bídný a žádám si jen od ďábla plody nicoty.

Za deštivých podvečerů se tážu: „Kdo jsem?“, a nic neodpovídá na můj pláč stvořený z ocelových slz.

Mám přátele, kteří mě systematicky tráví jedem a tvrdí mi, že mě milují.

Po nocích sním o tom, že je rozčtvrtím: a všichni se vydáváme do propasti chyceni za ruku hraběte Monte Christa.

Taky sním o tom, že jsem psychiatr a podivný lékař: a slzy odpovídají na mé úsilí. Každopádně i Freudovi se hodně posmívali, a všem vypálil na čelo jméno Signorelli.

Jak říkal Lacan: „Já jsem udělal jen to, že jsem představil Signorelliho, jako úvod do rozpravy o zapomnění, filosofické společnosti.“ A ať si Antikrist vyhledá záhadu mého čela, nekonečné slovo šílenství.

 ***

Jak odpověděl upír, když se po plese měly sundat masky: já žádnou masku nemám.

Báseň v próze z blázince

Už patnáct let žiju v blázinci. Blázni tam na sebe donášejí ty největší pitomosti a každodenní život je strpěná trýzeň.

Tresty nejenže blázny nenabádají k solidaritě, ale přímo ji popírají. Občas přijímám návštěvy, které urážím, ať jsou to novináři nebo nakladatelé, kteří si samozřejmě stěžují a nevolají mi: očima a v mysli si vybavuji vězení, protože po celou tu dobu nade mnou visí jakýsi podivný trest smrti, který nikdo ne­umí vysvětlit, ale je skutečný. Pro zdravotnický personál jsem zlo a říkají mi „netvor“: lidé si mě představují s brýlemi z želvoviny a jak piju moč, jako v Mutus liber, staré alchymistické knize. Protože jediný zločin, který se mi dá připsat, je šílenství, které pro lidi představuje zlo, „žluté nebezpečí“.

Není nic divného, když si blázni představují, že jsou Ježíš Kristus, protože si to slovo spojují s utrpením a s citrónem, hebrejsky etrog, který je také žlutý.

Jak jsem řekl v článku pro Baskický deník: „Říká se, že blázinec je místo, kde se přichází o rozum nebo kde tomu pár lidí napomáhá.“ Anebo: „Blázen, který přijde a mluví o Panně Marii, nakonec neříká vůbec nic.“ Každopádně, když mluvíme o Ježíšovi, Freud vnukl Vlčímu muži, který se považoval za Ježíše Krista, myšlenku, že kvůli tomu je homo­sexuál, a Vlčí muž se ho zeptal: „A má Ježíš prdel?“

Protože psychiatrie a/nebo psychoanalýza je kolonizace takzvaného choromyslného a jakákoli internace je únos šílence.

A navzdory této kolonizaci, ach, korunovaný král, „každou noc ho vidím“, jak řekl Laing.

A při psaní tohoto textu se radím se svými hovny.

 ***

Veškeré možné ponětí o životě

je ponětím o špatnosti života.

Hegel

Není jiná špína než život

není jiná choroba

než kvílení bez kvílení

než štěkání na stránce

a život je jako moře

proti nám

které se vrhá na útes

stránky

a uprdnutí

nám říká, že existujeme.

 ***

Duše bez zubů

jazyk olizující pahýly stránky

spálené větrem

mořem bez kořenů

mořem ve stínech stránky

a po dokončení stránky vyjít ráno

do ulic

kde číhají vlci.

 ***

Život je příběh o ježibabách

a báseň udává rytmus každodennímu

úděsu hodin

a normálnost je popel

proti snu: ó sne, dej mi zaklínadlo

na zaplašení snu.

Silent snow, secret snow

Počkej, až budu mrtvý

než políbíš mou mrtvolu

a vycpeš ji kadidlem, co zaplaší ďábla

života: ode mě, mrtvého

utečou lidé

a budu horší než blázen

a temnější než žebrák

jediný svědek sebe sama

– Say maiden wilt thou go with me

through this sad non­identity –

ó barde proti člověku

krutý barde šílenství: a padá sníh

do mých vlasů.

Rybář

Nevím, jestli jsem rybář smyslů

nebo Freud, ó duše smazaná

cigaretou

zatímco na druhé straně

vědomí

na nás číhá bytí, znetvořené

a zapaluje si proti nicotě, proti Bohu

cigaretu.

 ***

Život je déšť popela

pomalý déšť

na oloupanou meruňku

a jedině popel

mění život v tajemství a v záhadu

dotek jedné kůže o druhou

ó ty, má řiti, bledý poklade

který jemně hladím jazykem

ó živote, vade retro

ticho, které je jediné zlo

život, který je pouhá svatokrádež.

 ***

Tahle báseň nemá barvu člověka

není modrá ani bílá

non er de mi ni d’autra gen

qu’enans fo trobatz en durmen

na modrém koni nicoty

na milovaném profilu úděsu

sopka proti nicotě, a proti větru

sametová modrá proti větru.

Stránky o zimě

Vzpomínky na šepoty a na zvíře života

ozvěna vlažností a odpor k lidskému teplu

slunce, které se rozlévá na odporné

smetí života

nemotorný měsíc vzpomínky, který nám

připomíná

že jsme byli ještě méně než noc, a než zima

na jedné straně je odpornost, život

a na druhé ryzost noci, udatnost šílenství.

 ***

Sním, že jsem naživu a že na mě

močí otec: a sedím

na otcově mrtvole

modlím se k zimě

a k tichu, zatímco vítr

pořád píše úpornou báseň o mně

a jako břečťan

objímá ticho a olizuje nicotu

jazykem šílence.

 ***

Hrdelní hlas křičí

v krku: „beau homme“

protože smrt je krásný muž

a jediným hadem je život

nic neříkající život

který není slovo ani člověk

ale had, který se navíjí

na nicotu, jíž je člověk

a báseň se jako břečťan

navíjí na mrtvolu.

 ***

Stáří je horší než sen

horší než noční můra

a děsnější než šílenství

hnízdící jako had v člověku

zatímco defiluje anakonda dní

a nocí: ó ticho světa

nic neříkající bolest

zkáza slov

hrob verše je člověk.

 ***

Život je stařena

mluvící s jinými stařenami o smrti

a hladící jazykem mrtvoly

zatímco zřízenec z márnice

krade mrtvým náramky a zlaté zuby

a ukazuje lidem svou nažloutlou tvář

která je horší než smrt

protože stáří je horší než smrt

i než sny.

 ***

Tato báseň je maso úděsu

zvíře bez vzpomínek, které si dává jméno

zranění, co není zranění, bolest bez bolesti

pěna bolesti, která jako moře

padá na dny, zuřivost náhody

a dní: život je horší než bolest

je to příběh o ježibabách, hnusné tajemství

které si mezi sebou šeptají stařeny.

 ***

A bolest bez bolesti

jako marný stín

jako bolest zubů nebo kaz v posteli

Leopoldo María Panero

Říká se, že jsem to byl já, a mluví o mně sbor

stařen

velebící sperma života

chválící víno života a hnilobu ticha

protože člověk se provinil člověkem a život

je zločin a vzlykání je poklesek

a plivat znamená plivat proti životu.

Ze španělštiny přeložil Petr Zavadil.