Provokativní, blasfemické dílo španělského básníka Leopolda Maríi Panera je prodchnuto temnotou stáří, smrti, bolesti, nicoty a šílenství: „Ó ticho světa/ nic neříkající bolest/ zkáza slov/ hrob verše je člověk…“
Já, který jsem v heroinu hledal klíč k existenci, který jsem zbožňoval rozkoše opia a sodomie, který jsem z černé magie udělal umění života, můžu mluvit o smrti bez výčitek: říct, že je krásná a že je to maestro z Němec: byla mladá a modrá.
Celý můj život byla noční můra, jak se říká o prvním jezdci Apokalypsy: „A jeho jméno bylo smrt a za ním šlo záhrobí.“
Hledal jsem v černotě duše tajemství poezie: miloval jsem čuráky frajírků, ať už vzkříšených nebo ne: žádostivě jsem prováděl rituály Miwty a dnes jsem všeho zbavený a bídný a žádám si jen od ďábla plody nicoty.
Za deštivých podvečerů se tážu: „Kdo jsem?“, a nic neodpovídá na můj pláč stvořený z ocelových slz.
Mám přátele, kteří mě systematicky tráví jedem a tvrdí mi, že mě milují.
Po nocích sním o tom, že je rozčtvrtím: a všichni se vydáváme do propasti chyceni za ruku hraběte Monte Christa.
Taky sním o tom, že jsem psychiatr a podivný lékař: a slzy odpovídají na mé úsilí. Každopádně i Freudovi se hodně posmívali, a všem vypálil na čelo jméno Signorelli.
Jak říkal Lacan: „Já jsem udělal jen to, že jsem představil Signorelliho, jako úvod do rozpravy o zapomnění, filosofické společnosti.“ A ať si Antikrist vyhledá záhadu mého čela, nekonečné slovo šílenství.
***
Jak odpověděl upír, když se po plese měly sundat masky: já žádnou masku nemám.
Báseň v próze z blázince
Už patnáct let žiju v blázinci. Blázni tam na sebe donášejí ty největší pitomosti a každodenní život je strpěná trýzeň.
Tresty nejenže blázny nenabádají k solidaritě, ale přímo ji popírají. Občas přijímám návštěvy, které urážím, ať jsou to novináři nebo nakladatelé, kteří si samozřejmě stěžují a nevolají mi: očima a v mysli si vybavuji vězení, protože po celou tu dobu nade mnou visí jakýsi podivný trest smrti, který nikdo neumí vysvětlit, ale je skutečný. Pro zdravotnický personál jsem zlo a říkají mi „netvor“: lidé si mě představují s brýlemi z želvoviny a jak piju moč, jako v Mutus liber, staré alchymistické knize. Protože jediný zločin, který se mi dá připsat, je šílenství, které pro lidi představuje zlo, „žluté nebezpečí“.
Není nic divného, když si blázni představují, že jsou Ježíš Kristus, protože si to slovo spojují s utrpením a s citrónem, hebrejsky etrog, který je také žlutý.
Jak jsem řekl v článku pro Baskický deník: „Říká se, že blázinec je místo, kde se přichází o rozum nebo kde tomu pár lidí napomáhá.“ Anebo: „Blázen, který přijde a mluví o Panně Marii, nakonec neříká vůbec nic.“ Každopádně, když mluvíme o Ježíšovi, Freud vnukl Vlčímu muži, který se považoval za Ježíše Krista, myšlenku, že kvůli tomu je homosexuál, a Vlčí muž se ho zeptal: „A má Ježíš prdel?“
Protože psychiatrie a/nebo psychoanalýza je kolonizace takzvaného choromyslného a jakákoli internace je únos šílence.
A navzdory této kolonizaci, ach, korunovaný král, „každou noc ho vidím“, jak řekl Laing.
A při psaní tohoto textu se radím se svými hovny.
***
Veškeré možné ponětí o životě
je ponětím o špatnosti života.
Hegel
Není jiná špína než život
není jiná choroba
než kvílení bez kvílení
než štěkání na stránce
a život je jako moře
proti nám
které se vrhá na útes
stránky
a uprdnutí
nám říká, že existujeme.
***
Duše bez zubů
jazyk olizující pahýly stránky
spálené větrem
mořem bez kořenů
mořem ve stínech stránky
a po dokončení stránky vyjít ráno
do ulic
kde číhají vlci.
***
Život je příběh o ježibabách
a báseň udává rytmus každodennímu
úděsu hodin
a normálnost je popel
proti snu: ó sne, dej mi zaklínadlo
na zaplašení snu.
Silent snow, secret snow
Počkej, až budu mrtvý
než políbíš mou mrtvolu
a vycpeš ji kadidlem, co zaplaší ďábla
života: ode mě, mrtvého
utečou lidé
a budu horší než blázen
a temnější než žebrák
jediný svědek sebe sama
– Say maiden wilt thou go with me
through this sad nonidentity –
ó barde proti člověku
krutý barde šílenství: a padá sníh
do mých vlasů.
Rybář
Nevím, jestli jsem rybář smyslů
nebo Freud, ó duše smazaná
cigaretou
zatímco na druhé straně
vědomí
na nás číhá bytí, znetvořené
a zapaluje si proti nicotě, proti Bohu
cigaretu.
***
Život je déšť popela
pomalý déšť
na oloupanou meruňku
a jedině popel
mění život v tajemství a v záhadu
dotek jedné kůže o druhou
ó ty, má řiti, bledý poklade
který jemně hladím jazykem
ó živote, vade retro
ticho, které je jediné zlo
život, který je pouhá svatokrádež.
***
Tahle báseň nemá barvu člověka
není modrá ani bílá
non er de mi ni d’autra gen
qu’enans fo trobatz en durmen
na modrém koni nicoty
na milovaném profilu úděsu
sopka proti nicotě, a proti větru
sametová modrá proti větru.
Stránky o zimě
Vzpomínky na šepoty a na zvíře života
ozvěna vlažností a odpor k lidskému teplu
slunce, které se rozlévá na odporné
smetí života
nemotorný měsíc vzpomínky, který nám
připomíná
že jsme byli ještě méně než noc, a než zima
na jedné straně je odpornost, život
a na druhé ryzost noci, udatnost šílenství.
***
Sním, že jsem naživu a že na mě
močí otec: a sedím
na otcově mrtvole
modlím se k zimě
a k tichu, zatímco vítr
pořád píše úpornou báseň o mně
a jako břečťan
objímá ticho a olizuje nicotu
jazykem šílence.
***
Hrdelní hlas křičí
v krku: „beau homme“
protože smrt je krásný muž
a jediným hadem je život
nic neříkající život
který není slovo ani člověk
ale had, který se navíjí
na nicotu, jíž je člověk
a báseň se jako břečťan
navíjí na mrtvolu.
***
Stáří je horší než sen
horší než noční můra
a děsnější než šílenství
hnízdící jako had v člověku
zatímco defiluje anakonda dní
a nocí: ó ticho světa
nic neříkající bolest
zkáza slov
hrob verše je člověk.
***
Život je stařena
mluvící s jinými stařenami o smrti
a hladící jazykem mrtvoly
zatímco zřízenec z márnice
krade mrtvým náramky a zlaté zuby
a ukazuje lidem svou nažloutlou tvář
která je horší než smrt
protože stáří je horší než smrt
i než sny.
***
Tato báseň je maso úděsu
zvíře bez vzpomínek, které si dává jméno
zranění, co není zranění, bolest bez bolesti
pěna bolesti, která jako moře
padá na dny, zuřivost náhody
a dní: život je horší než bolest
je to příběh o ježibabách, hnusné tajemství
které si mezi sebou šeptají stařeny.
***
A bolest bez bolesti
jako marný stín
jako bolest zubů nebo kaz v posteli
Leopoldo María Panero
Říká se, že jsem to byl já, a mluví o mně sbor
stařen
velebící sperma života
chválící víno života a hnilobu ticha
protože člověk se provinil člověkem a život
je zločin a vzlykání je poklesek
a plivat znamená plivat proti životu.
Ze španělštiny přeložil Petr Zavadil.
Leopoldo María Panero (1948–2014), syn básníka Leopolda Panera, byl španělský spisovatel, esejista a překladatel, jehož tvorba je spojena s básnickou skupinou Novísimos. V mládí byl jakožto odpůrce generála Franka fascinován radikální levicí, kvůli čemuž byl i vězněn. Od mládí se věnoval experimentování s drogami. Je to básník blasfemie, antinacionalismu, zkázy a duševní nemoci.