V úvodu úvahy o jakýchkoli uměleckých výročních cenách bude asi poctivé se pozastavit nad pochybností: má takový institut vůbec smysl a vypovídací hodnotu? Patří do kritické reflexe umění kompetitivní uvažování v kategoriích „výkonů“ a v rigidních rámcích sezóny či kalendářního roku? I když také autorka tohoto textu s oblibou hlasuje v anketě k Cenám divadelní kritiky, nemůže se zároveň zbavit dojmu, že ona nevyřešená kontroverze stojí v pozadí většiny výraznějších sporů o ceny tohoto druhu, ať se jedná o diskutovaný úspěch filmu Masaryk v Českých lvech nebo někdejší úmorné debaty ohledně poslání Cen Alfreda Radoka, na které Ceny divadelní kritiky navázaly. Přes to všechno lze organizátorům ankety časopisu Svět a divadlo počítat za nespornou zásluhu, že se skrze pestrý výběr oslovovaných kritiků již léta snaží dát hlasování reprezentativnější ráz.
Zajímavostí ročníku 2016 (výsledky byly vyhlášeny 20. března) je bezpochyby skutečnost, že se vítěznou inscenací stala opera – navíc opera uváděná mimo Prahu, a to Modrovousův hrad / Očekávání v režii Davida Radoka a hudebním nastudování Marka Ivanoviče. Oproti ročníkům předchozím, které se často soustřeďovaly kolem jednoho až dvou veleúspěšných titulů (v čele s nejextrémnějším rokem 2014, kdy veškerá ocenění sesbíralo Divadlo Na zábradlí s představením Velvet Havel), si letos nelze nevšimnout až překvapivě pestrého složení laureátů. Potěší, že si ocenění v kategorii divadlo roku odnáší ostravská Komorní scéna Aréna, která sice tentokrát nezískala jedinou nominaci v ostatních kategoriích, avšak již několik sezón patří mezi nemnohá kamenná divadla, která kontinuálně přinášejí čerstvý vítr do světa české činohry. Radost je to tím větší, že právě divadlo roku bývalo v minulých letech nejproblematičtější kategorií, neboť nominace někdy spíše než oceněním umělecké kvality byly ventilem pro vyjádření názorů na mimojevištní realitu nebo poněkud povrchně kvitovaly snahy o progresivní přístup.
Za překvapení nelze naopak pokládat výsledné laureáty v obou hereckých kategoriích. Role Pavlíny Štorkové v inscenaci Divadla Letí Olga (Horrory z Hrádečku) byla nesporným objevem roku. Při záměrné distanci od snah o fyzické napodobení a s minimem prostředků (pro budování charismatu hrdinky si Štorková často vystačí s pouhou mimikou a nenápadnými gesty) se této herečce podařilo ztělesnit Olgu Havlovou jako magnetickou osobnost, které divák uvěří vše. Nejinak je tomu v případě Stanislava Majera, pro něhož hutné monodrama Davida Zábranského Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, uváděné ve Studiu Hrdinů, bylo nejednoduchým úkolem, a to nikoli pouze kvůli náročnosti žánru. Zvládnout digresivní, odkazy nabitý text a zároveň vychytat správnou úroveň ironie při spílání sobě samotnému vyžaduje velkou míru citu a hereckého umu. Majer však z této zkoušky vychází vítězně a právě jeho výkon je tím, co celou inscenaci táhne.
Dobrý pocit z letošních výsledků ankety narušuje snad jediná kategorie, a to nejlepší poprvé uvedená česká hra. Přestože všechny tři nominované texty jsou velmi výrazné a neotřelé, těžko se ubráníme dojmu, že zvítězila hra, která mezi nimi působí po literární stránce nejméně objevně a na rozdíl od dvou ostatních titulů má v sobě i nepřehlédnutelné formální mouchy. Zatímco Vzkříšení Daniela Doubta nadchne řemeslnou vyšperkovaností i hravým propojením vážného s banálním a Mlčení bobříků Tomáše Dianišky nabízí po estetické a ideové stránce zcela průlomový pohled na zobrazování dějinných traumat, Olga Anny Saavedry je jednoduše příjemnou a inteligentní divadelní biografií, jejíž vlastní náboj se z velké míry zakládá na chytlavosti tématu. Inu, nejenom předloňský ročník dokázal, že pro příjmení Havel má kritická obec prostě slabost.
Autorka je divadelní kritička.