Petr Kukal
Předposlední vlak
Druhé město 2017, 78 s.
Petr Kukal se proslavil v médiích jako správce twitterového účtu Ministerstva kultury a „úředník se smyslem pro humor“. Jestliže však Twitter Hermanova úřadu vyniká nad průměr, o Kukalově deváté sbírce básní platí opak. Představuje se nám v ní „jeden chlápek/ v krutě středním věku“, jehož hlavním zájmem je okukování slečen v prostředcích hromadné dopravy: „Z Ostravy jedu Pendolinem,/ jímž procházejí stevardky/ jak kočky: pomalu a líně/ a já jim koukám na zadky.“ V CityElefantu se ovšem dokáže i zasnít a vystavit čtenáře veršování o slonech v Africe, než jej opět uchvátí některá mladá spolucestující. „Nejlepší básně píšu ve vlacích,“ prozrazuje nám autor v úvodním, „železničním“ oddílu sbírky a my jen trneme: jak asi budou vypadat kousky psané v autobuse, tramvaji nebo metru? V MHD libido přece jen slábne: „Zas jedu z práce vstříc Černému Mostu/ co mi připomíná, že jsem jenom host tu,“ rozehrává Kukal vážnou strunu, a komu by tato porce moudrosti nestačila, může popřemýšlet o tom, že „život je jako jízda metrem“. Závěr sbírky sice obsahuje i několik méně toporných básní, nicméně z Předposledního vlaku plyne především poznatek, že mužská krize středního věku je mocná a že bychom se měli pokud možno vyvarovat trapných momentů, které přináší. Těžko říct, co vedlo Jiřího Trávníčka k pochvalnému vyjádření na klopě přebalu a zejména Martina Reinera k uspořádání a vydání této ulepené sbírky. Na jeho místě bych autorovi doporučil, aby „nejlepší básně“ zkusil zaslat do magazínu ČD pro Vás a aby s další sbírkou počkal, až bude po krizi.
Sergej Kiska
Štěpán Kučera
Jidáš byl ufon
Druhé město 2016, 280 s.
Štěpán Kučera v souboru šesti povídek navazuje tam, kde v roce 2006 skončil v knize Tajná kronika Rychlých šípů: stvořil pestrou literární skrumáž, která se hemží odkazy, parafrázemi, variacemi, apokryfy i perziflážemi známých děl žánrové literatury, v nichž hrají podstatnou roli knihy nebo psaní. Nalezneme zde jihoamerickou detektivku s psychedelickým nádechem a borgesovským vyústěním, hrdinské příhody zestárlého Kara ben Nemsího, který s věrným druhem hadžím Halefem zažívá svá poslední dobrodružství v Damašku, parodii mysteriózních příběhů Dana Browna, v nichž za vším stojí tajné společnosti, nebo rozvedení klasické faustovské pověsti o jizerskohorském doktoru Kittelovi. Z exotických (a notně provařených) kulis Istanbulu se dostáváme do pražského podzemí, na brazilský ostrov Paqueta, do New Orleansu nebo Austrálie. Kučera zdařile napodobuje styl i jazyk děl, na něž odkazuje, a dokáže být nápaditý i přes to, že si pohrává se stokrát přežvýkanými proprietami žánrové literární tvorby. Třeba při čtení „dobrodružného romaneta“ Kuklův klan, v němž doktorand literatury pátrá po ztraceném textu zapomenutého spisovatele, si můžeme vzpomenout na lepší texty Miloše Urbana, avšak na rozdíl od něho má Kučera smysl pro humor, ironický odstup od žánru a také zvládne vytvořit propracovanější dějovou strukturu. Navíc často naruší hlavní příběh zcizující reflexí tvůrčího aktu (V království Urubů, Kuklův klan). Kučerovy povídky jsou chytré, vtipné, dobře napsané a navzdory své všežravosti vcelku uměřené. A to je řadí v kontextu dnešní české literatury poměrně vysoko.
Karel Kouba
Jan Rychlík, Magdaléna Rychlíková
Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946
Vyšehrad 2016, 240 s.
Monografii o dějinách území, které dnes tvoří Zakarpatskou oblast na Ukrajině, napsal historik Jan Rychlík společně se svou ženou, etnografkou Magdalénou Rychlíkovou. Pro českého čtenáře má kniha zvláštní přitažlivost především proto, že území Podkarpatské Rusi patřilo mezi roky 1919 a 1939 k Československu a teprve po osvobození Rudou armádou v roce 1944 připadlo Sovětskému svazu. Kniha částečně vychází z výzkumu autorů, který byl již publikován díky Národohospodářskému ústavu Josefa Hlávky v roce 2013. Pro velký úspěch (a nesnadnou dostupnost) této publikace byla vydána i její rozšířená verze, určená nejen specializovaným knihovnám, ale všem zájemcům o moderní československé dějiny. Autoři vycházejí jak z odborných prací, tak z poznatků načerpaných v tuzemských i zahraničních archivech, které doplnili řadou mapek a fotografií. Jak píší v úvodu, v žádném případě jim nešlo o napsání apologie české, respektive československé politiky na Podkarpatské Rusi v meziválečném dvacetiletí. Cílem a smyslem knihy je v první řadě shromáždění a kritické zhodnocení bohatého materiálu k hospodářskému a sociálnímu vývoji v oblasti. Její záběr je nicméně širší a přesahuje vymezené období let 1918–1946. Z relativně krátkého textu se tak dovídáme o pozoruhodné historii tohoto koutu země a o tom, jak se krátká doba, kdy byla dnešní Zakarpatská oblast součástí Československa, zapsala do jejích dějin a jak ovlivnila její současnou podobu.
Martin Dolejský
Kateřina Svatoňová
Mezi-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery
NFA 2016, 367 s.
Luxusní obrazová publikace Mezi-obrazy vychází z pozůstalosti jednoho z nejvýznamnějších českých kameramanů, Jaroslava Kučery. Nejedná se o klasickou monografii, spíš o sympaticky experimentální ohledávání nepříliš zmapovaného terénu. V první řadě kameramanská profese ani samotná kamera ve filmech nejsou ve filmové historii a teorii příliš exponované, respektive kamera je zpravidla vnímána jako jedna ze součástí filmového stylu, která se zkoumá v součinnosti s ostatními složkami. Kniha ale paralelně s Kučerovou tvorbou (která zahrnuje filmy jako Sedmikrásky nebo Všichni dobří rodáci) zkoumá autorův soukromý archiv, plný fotografických studií nebo rodinných snímků. Nabízejí se pak otázky po hranicích a vzájemném prolínání soukromé a veřejné tvorby, po zvláštním statusu „domácích videí“ a konečně i po osobním archivu jako neobvyklém heterogenním dovětku k veřejné Kučerově tvorbě. Všechny tyto linie text sleduje v dialogu s konkrétní materií Kučerových děl. Kateřina Svatoňová navíc v doprovodném textu knihy do velké míry vychází z německé teorie a filosofie médií, jejímž terénem jsou právě dosud přehlížené meziprostory na pomezí médií, diskursů nebo praxí. Podstatné na celé knize je nejen nastínění nových způsobů promýšlení a imitování neobvyklých úhlů pohledu, ale také poukázání na možnosti přístupu k notorickým filmům a význačným autorským osobnostem.
Antonín Tesař
Díra v hlavě
Režie Robert Kirchhoff, Slovensko, ČR, 2016, 90 min.
Premiéra v ČR 16. 3. 2017
Téma nacistického vyhlazování Romů za druhé světové války poskytlo režisérovi Robertu Kirchhoffovi vynikající příležitost k přemýšlení o smyslu paměti a otiscích minulosti. Díra v hlavě reflektuje především to, že na rozdíl od židovské genocidy není likvidace romského etnika zdaleka tak často připomínána ani plně zdokumentována. Podobně jako Claude Lanzmann ve slavném dokumentu Šoa ani Kirchhoff vůbec nevyužívá archivní materiály a spoléhá se především na svědectví přeživších. Zároveň je ale fascinován fyzickými stopami, které po hromadném vyvražďování zbyly – hromadnými hroby, jež dosud nebyly otevřeny, či jizvami, tetováním nebo pozůstatky po lékařských experimentech, jimiž nacisté poznamenali těla svých vězňů. Nejsilnější je film právě ve chvílích, kdy reflektuje mizení romského holocaustu z kolektivní paměti a zároveň jeho bolestnou přítomnost v životech těch, pro které znamenal konkrétní zkušenost. Kirchhoffův film dokáže také nenápadně upozornit na to, jak je romské etnikum dodnes vnímáno jako periferní společenská skupina, která často žije v bídě, vystavena despektu většiny. Až na nepříliš dobře zvládnutou linku týkající se policejního násilí vůči francouzskému Romovi, která končí inscenovanou scénou, v níž si oběť stěžuje na úřadě a upozorňuje na svou knihu, se film nesnaží propojit nacistická zvěrstva se současným vzestupem nacionalismu. Je to dobře, protože smyslem snímku je připomenout minulou tragédii, a ne z ní dělat laciný rétorický nástroj pro dnešní politickou situaci.
Antonín Tesař
Nespatříte hada
Oblastní galerie Liberec, 27. 1. – 30. 4. 2017
Pavla Machalíková a Tomáš Winter na výstavě Nespatříte hada, propojující hudbu, poezii i výtvarné umění, představují tvorbu pro děti od malíře Josefa Čapka, básníků Františka Hrubína a Jana Skácela a skladatele Miloslava Kabeláče. Čapkovy pastely z přelomu dvacátých a třicátých let, které jinak známe spíše z reprodukcí na školních chodbách nebo ve zdravotních zařízeních, se staly námětem pro Hrubínovy a Skácelovy sbírky. V roce 1950 podle nich Miloslav Kabeláč zkomponoval cyklus dětských sborů Modré nebe. Podobně jako mezinárodní přehlídka dětské kresby v Mánesu v roce 1935 i výstava v Liberci propojuje Čapkovy obrázky s kresbami dnešních dětí a drobná dílka spolu zajímavým způsobem rezonují. V instalaci Pavla Sterce je provázanost hudební složky s básněmi a kresbami názorně vyjádřena prostorovým uspořádáním panelů, do nichž jsou Čapkovy pastely společně s dětskými kresbami a básněmi paspartovány. Sterec tyto rámy umístil na konstrukce připomínající koncertní pulty, jež jsou řazeny v rozšiřujících se půlkruzích a tím evokují orchestřiště. Na místě dirigenta je pak ponechána židlička pro imaginárního dětského diváka-dirigenta. Prohlídka je umocněna poslechem Kabeláčova Modrého nebe v podání dětského sboru. Vzniká tak mnohovrstevnatý zážitek. K výstavě vychází stejnojmenná publikace, v níž je multioborová povaha projektu podpořena statěmi Stanislavy Fedrové a Pavla Kordíka a fotografiemi Jiřího Thýna.
Kristýna Zajícová
Planning For Burial
Below the House
CD, The Flenser 2017
Pod hlavičkou projektu Planning for Burial vydal americký multiinstrumentalista a zpěvák Thom Wasluck debutové album Leaving v roce 2009 a na hudební scéně už nebyl úplně nováčkem. Na aktuálním albu Below the House (kupodivu vyšlo na zcela mainstreamovém médiu CD, nikoli na kazetě nebo disketě, jichž je velkým fanouškem) může tedy z první ruky podat průřez tím, co se v postmetalu a postrocku odehrálo za poslední dvě desetiletí. Zvlášť zbystřit by měli milovníci tvorby Justina Broadricka. Mix sludgeové malátnosti, truchlivého ambientu, prvků shoegaze, doomu, dronu, gotického rocku i black metalu propojuje do překvapivé celistvosti majestátně pochmurná atmosféra – až zarazí, kolik žánrů dokáže letmo zmínit nebo jen nakousnout, aniž by se celek rozdrobil do těžko identifikovatelné kaše tekutin, údů a obvazů, které by je snad měly spojovat. Ve sklepě tohoto domu se při svíčkách a načaté lahvi odehrává soukromý archeologický výzkum smrti a umdlívání. Není proč ani kam odejít, všude kolem číhá jen šedobílá zimní mlha, která se dostala i na obal. Vyčnívají tracky Whiskey and Wine a Dull Knife pt. II. Druhý jmenovaný pracuje s hymnickým poklidem stupňovaným k tesknému přiznání: „Myslel jsem, že jsem zaslechl tvůj hlas, volat mě domů.“ V prvním se oposlouchanou stafáží mohutného valu sludgeového hluku a naléhavého chrapláku kupodivu probíjí křehké cinkání xylofonů a tamburín a skřípání další kytary, které kolovrátkově přeskakuje tak dlouho, až se skoro stane melodií. Za postmetalem, zdá se, poslední zvonec ještě nezazvonil.
Martin Zajíček
Ilja Hurník
Symfonie s úderem kotlů
CD, Radioservis 2016
Nejslavnějšího světového detektiva Sherlocka Holmese sice jeho autor nechal zemřít, pod tlakem čtenářů ho ale zase raději vzkřísil. Od té doby je tato postava nesmrtelná a nejrůznějších adaptací původních příběhů i nových Holmesových případů stále přibývá. Dalším autorem, který do holmesovské bibliografie přispěl, je český spisovatel a zejména hudební skladatel a pedagog Ilja Hurník. Z jím sepsaného souboru Muzikální Sherlock pochází příběh nazvaný Symfonie s úderem kotlů, který pro Český rozhlas v roce 1980 zrežíroval Petr Adler. Detektiv v podání Josefa Kemra tu pátrá po náhle zmizelém japonském dirigentovi Yawayogovi – i když spíš než tato záhada ho zajímá, jak sám obstojí ve filharmonickém tělese na postu houslisty. V závěru pak Hurník bez skrupulí nechává geniálního detektiva-houslistu zesměšnit kvůli jeho nedokonalému hudebnímu sluchu. Pozoruhodnější je však zpracování této rozhlasové hry, kterou Adler koncipuje rozverně muzikálně. Hraje si jak se zvukomalebným jménem dirigenta, tak s opakujícím se zvoláním „ohája, ohá“. Celou hru pak doplňují zvuky ladícího orchestru a fragmenty mužského sborového zpěvu. Jako bonus je zařazena čtvrthodinová rozhlasová inscenace povídky Rudolfa Čechury Sherlock Holmes a akvárium v režii Karla Weinlicha, v níž hraje důležitou roli LSD. Zatímco v Symfonii vystupuje Svatopluk Beneš v roli Watsona, v případu s akváriem se stává samotným Holmesem.
Jiří G. Růžička