Polský klasik Andrzej Wajda před svou smrtí natočil další z filmů nekompromisně účtujících s represemi totalitního režimu. Snímek Mžitky vypráví o výtvarníkovi Władysławu Strzemińském, který se v padesátých letech stane nepohodlnou osobou.
Téměř sedmdesátiletou tvůrčí kariéru loni zesnulého polského režiséra Andrzeje Wajdy uzavírá film Mžitky, navazující na jeho společenskokritická díla zachycující životní podmínky v socialistické diktatuře. Wajda tuto linii rozvíjel v dobách, kdy byl totalitní režim v plné síle (Člověk z mramoru, Człowiek z marmuru, 1976), i v časech po jeho pádu, kdy se obecné povědomí o reáliích socialistických států začalo rozplývat v matných „vzpomínkách na to lepší“. Wajdovy filmy o totalitní minulosti nevypráví příběhy takzvaných obyčejných lidí a jejich každodennosti (což je typ narativů aktuálně favorizovaných i historickou vědou), ale obrací se zpět ke zkušenosti režimní represe namířené proti elitám polského národa. Katyň (Katyń, 2007) i Walesa: člověk naděje (Wałęsa. Człowiek z nadziei, 2013) se více než na věrnou reflexi historických aktérů soustředily na zachycení démona systému, který obyčejného člověka všelijak deformoval a elity se snažil zlikvidovat. I Mžitky analyzují promyšleně nastavený mechanismus, jímž systém psychicky a nakonec i fyzicky zničil ideového oponenta, odmítajícího se ztotožnit s prosazovanými normami.
Uklizený umělec
V nejtužší době kultu Stalinovy osobnosti upadá v nemilost komunistických funkcionářů Władysław Strzemiński, všestranný výtvarník a mladou generací oblíbený pedagog a teoretik s vyhraněným názorem na roli umění jako abstraktní transformace reality a umělce coby autonomní individuality. Ve Strzemińském, jenž v Polsku spoluzakládal umělecké skupiny a školy a měl úzké vazby na členy mezinárodního avantgardního kvasu desátých a dvacátých let, spatřuje režim zákonitě přežitek světa minulosti, který musí zmizet. Stejně jako zřené po zavření očí díky setrvačnosti vidění ještě chvíli bledne, než se ztratí ve tmě, tak i komunistický systém neodvolatelně nasměrovává umělce do meziprostoru, v němž jej nikdo nemůže či již nechce vidět. Přístup k práci a základním lidským potřebám je tu podmíněn byrokratickým dobrozdáním těch, kdo píší černé a bílé listiny. Název filmu odkazuje k mizení a existenci v přechodné fázi mezi plnohodnotnou přítomností a zapomněním. V tomto duchu je likvidace Strzemińského podána jako systematicky řízené, ale pozvolné vytrácení všeho, čím disponoval na počátku – jistot, profesních i rodinných vazeb, opory někdejších souputníků i posledních zbytků důstojnosti a fyzických sil. Jako blednoucí mžitky můžeme vedle jeho osudu chápat i smršť avantgardních uměleckých forem a přístupů ustupujících „revolučně“ nastolené metodě socialistického realismu, aby jejich pestrost a podíl na někdejším kulturním bohatství pohltila jednobarevná temnota.
Svět bez subjektivity
Mžitky se navracejí do nelítostné doby padesátých let se vším všudy a rozehrávají široký rejstřík totalitních symptomů. Rekonstruují agresivní ideologický jazyk režimních strážců, zamrazí jejich upřímnou nenávistí („a vy nám teď můžete klidně spadnout pod tramvaj, pane Strzemiński“), nepokrytě artikulovaným rozdvojeným vědomím občanů („soukromě vám fandím, ale jako ředitelka vás musím vyhodit“) i indoktrinací dětí, které se učí básně o Stalinovi a těší se na roli vlajkonošů v prvomájovém průvodu, aniž by mohly chápat, co vlastně podporují. Sledujeme výjevy z hlasování, jež musí za každou cenu dojít k jednomyslné shodě, nebo z kolektivních malířských dílen, kde se umělci a teoretici přeškolují na správný styl a názory klonováním podobizen komunistických vůdců, protože právě k této práci vedou jediná nezavřená vrátka. V takové atmosféře, v níž je vyloučena jakákoli diskuse a subjektivita, vede Strzemiński marný spor o platnost svých názorů, jež nedokáže zradit.
Davy obyčejných lidí procházejí kolem Strzemińského, ležícího vedle svých berlí na chodníku, a nehledí nalevo napravo. Čekají, až obraz bídy a utrpení letmo zaregistrovaný periferním viděním sejde z očí i mysli, aby nekazil iluzi lidského systému, v němž stojí všichni na stejné straně. Názor, že šlo o systém zvrácený, vedoucí své občany ke strachu, lhostejnosti a kolektivní (ne)odpovědnosti, zůstává u Wajdy mimo jakoukoli pochybnost. Řada lidí současného světa zaměstnaných například v masmédiích či nadnárodních firmách s přebujelým managementem však může zdárně pochybovat o tom, že jsme dědictví totalitních principů a strategií potlačování práv a svobod vyhodili na smetiště dějin spolu s režimy, o nichž film vypovídá.
Autor je filmový publicista.
Mžitky (Powidoki). Polsko, 2016, 100 minut. Režie Andrzej Wajda, scénář Andrzej Mularczyk, kamera Paweł Edelman, střih Grazyna Gradon, hrají Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Bronislawa Zamachowska, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński ad. Premiéra v ČR 30. 3. 2017.