The Man of the Crowd - literární zápisník

Literární svět přece jenom ještě může podlehnout jistému vzrušení. Viděli jsme, jak se zdá, Marcela Prousta. A to ve filmu. Jistý quebecký profesor jménem Jean­Pierre Sirois­Trahan našel v pařížském Národním filmovém archivu zhruba minutový filmový záznam ze svatby Elaine Greffulhové, na kterém by kromě roztomilé patiny starých časů (psal se rok 1904) nebylo nic zajímavého, kdyby se zhruba kolem šestatřicáté vteřiny mezi lidmi sestupujícími ze schodiště nemihl člověk, který na rozdíl od většiny přítomných kráčí sám, a to poměrně rychle. Blesk světla… potom noc, jak píše Baudelaire v notoricky známém sonetu.

Znalci se shodují, že se skutečně jedná o pravděpodobně jediný záznam pohybujícího se Marcela Prousta. Shodují se samozřejmě se všemi rezervami, protože identifikovat někoho, koho známe jen z fotografií, na takto starém filmovém záznamu, zvláště když se na něm objeví jen na krátký okamžik, je zajisté velmi ošemetné a sám objevitel filmu vyzývá k opatrnosti. Jisté indicie zde nicméně jsou. Víme, že Proust dobře znal nevěstinu matku, která mimochodem sloužila jako jedna z předloh pro ­Oriane de Guermantes v Hledání ztraceného času, víme, že na svatbě pravděpodobně byl, a díky nestvůrně důkladné snaze životopisců také víme, že se v té době skutečně oblékal jako onen muž davu, který přeběhne po schodech. „Vždycky jsem si myslel, že ho uvidíme ve filmu. Tvar obličeje, způsob, jakým se oblékal, to všechno tomu odpovídá a identifikace se zdá zcela přesvědčivá,“ říká legendární proustolog Jean­Yves Tadié. Znalci také s jistou dávkou nepopiratelného krasodušství upozorňují na paradoxnost tohoto opožděného setkání, protože Proust, jak známo, film – ostatně zcela v souladu s jistým dobovým duchem – dosti upřímně nesnášel jakožto médium neschopné oné zázračné proměny věcí, kterou umožňuje literatura: „Kdyby realita byla jen tím posledním reziduem naší zkušenosti, které je pro každého totožné (…), pak jakési kinematografické, filmové zachycení věcí by bezpochyby stačilo, a ‚styl‘, ‚literatura‘, které by se vzdalovaly od pouhých věcných daností, by byly jen jakýmsi umělým doplňkem,“ píše Proust v Čase znovunalezeném.

Mnoho povyku pro nic, řekne někdo. Ale přece: proč se čtenářům Prousta, tedy alespoň těm dvěma nebo třem, které znám (mou maličkost v to počítaje), přece jenom při opakovaném sledování těchto starobylých pohyblivých obrázků poněkud roztlouklo srdce? Možná ani ne tak proto, že Proust (pokud je to on, ale na tom nakonec ani tak nesejde) se na rozdíl od fotografií na tomto filmovém záznamu překvapivě křepce pohybuje. Důvod je asi složitější. Jednak je zde samozřejmě nahodilost a nečekanost, s jakou se před námi objevuje. Tento kousek filmu mohl někde ležet navěky, setkáváme se s ním jaksi nepatřičně, opět nám naléhavě připomíná, že náhoda existuje. Ale především: vyvstává tu před námi další z oněch paradoxů, které v Proustově případě charakterizují jednou provždy nestanovitelný vztah života a díla. Do Proustových fotografií, které známe, které nacházíme v jeho biografiích a na internetu, se v našem literární historií zpracovaném povědomí vždy již otiskuje obraz giganta, jehož sedmisvazkové veledílo zamotalo a navždy bude zamotávat hlavu tolika čtenářům a vykladačům. Děje se tak i tehdy, když se díváme na fotografie z jeho mládí, neboť naše představivost má schopnost fungovat zpětně. To jsou, jak napsal Roland Barthes, ony fragmenty, které Proustovo dílo retrospektivně rozmístilo v samotném jeho životě.

Tento nově nalezený (anebo mám říci znovunalezený?), zhruba třívteřinový Proust je přece jen trochu jiný. Nejenže je to Proust před Proustem, neboť roku 1904 bylo Hledání nanejvýš jakousi vágní mlhovinou v jeho hlavě. Tento filmový Proust především je i není náš Marcel – a v tom tkví jeho kouzlo. Je to on – a přece se před námi objevuje jaksi beze vztahu ke svému dílu, alespoň do té doby, než si tento kousek filmu přisvojí dějiny literatury nebo než bude identita dotyčné postavy někým přesvědčivě zpochybněna. Je zachycen náhodně, jako jeden z mnoha přítomných, právě jako věcná danost, můžeme­li parafrázovat jeho vlastní slova; jde odněkud někam, ale nikdo neví odkud a kam. Protože tato drobná postavička, mimo jakoukoli pravděpodobnost proběhnuvší po schodech, je zřejmě autorem jednoho z nejmonstróznějších děl západní literatury, máme spontánní tendenci se domnívat, že vzápětí poté, co opustí rám filmového obrazu, bude kdesi šlapat po nerovných dlaždicích nebo pít lipové thé. Jenže právě tohle nám nic a nikdo nemůže zaručit. Možná jde prostě někam na pivo a bude přitom myslet na bůhvíco. Vzrušení pociťované alespoň některými z těch, kdo s Proustem někdy trávili své večery, nakonec tedy asi spočívá právě v bezvýznamnosti této nově objevené stopy – stopy toho, že Proust prostě žil. Jakmile si na ten film trochu zvykneme, kouzlo bezvýznamnosti bezpochyby rychle zmizí. Užijme si je tedy, dokud je čas.

Autor je filosof a překladatel.