Představu, že snad přece jenom žijeme v přelomové době, rozněcuje supervolební rok ve Francii. Nejdříve si tam 23. dubna a 7. května ve dvou kolech budou volit prezidenta, ne-li – nedej bože – prezidentku. Že určitě nezvítězí Marine Le Penová, o tom nás bohužel ujišťují stejní experti, kteří neshledali pravděpodobným, že by Donald Trump mohl vyhrát republikánské primárky, natož obsadit Bílý dům. Potom si 11. a 18. června Francouzi zvolí poslance ve dvoukolovém systému, věru hustém to sítu pro reprezentativní demokracii a různorodost politických orientací. Voliči navíc budou „pod vlivem“ voleb prezidentských a – jak je v kraji zvykem – srovnají s nimi krok.
K těmto volbám dojde v zemi galského kohouta v situaci, kdy jsou takzvané tradiční pravolevé strany na ústupu, ba v dokonalém rozkladu. Navíc v rozkladu tak zjevně nevratném, že sekáči čtvrtých říší mohou s klidem vzhlížet k nevyhnutelnosti svých šťastných zítřků. Ještě že si komentátoři nacvičili apokalyptické obraty na kauzách brexit a Trump. Co se ve Spojeném království a Spojených státech pisálek černých scénářů naučí, v rozpojené Evropě jako když najde. Zatím jsme zleva chlácholeni, že brexit měl zdravé antineoliberální podloží, z něhož snad nakonec zaduje – až se vyprázdní smrduté měchy rasismu – druhý dech sociální spravedlnosti. V tomto kontextu je připomínán šéf labouristů Jeremy Corbyn. Ten je však obklíčen aparaturou své vlastní strany a takřka denně atakován levicovým listem The Guardian, jakož i objektivní rozhlasovou stanicí BBC.
Chlácholiči se hbitě dali do hlásání vyváženého pohledu na výsledky amerických voleb. Z principu nelze zřejmě připustit byť jen teoretické odepsání Ameriky, hlavního pilíře Západu, svobody a digitalizace. A jejího všemocného vůdce jen tak připlácnout k dinosaurům, k Putinovi, Si Ťin-pchingovi, Erdoğanovi nebo as-Sísímu. A tak je Trump úporně zařazován do moderní historie USA coby zatím poslední článek řetězu, který nejviditelněji reprezentovaly kruhy kolem Ronalda Reagana a George Bushe mladšího. „Trump je paleokonzervativec, sprosťák, rasista a sexista, ale ne fašista,“ vysvětlují někteří levičáci. Mezitím odboráři pilně propočítávají parametry „trumpekonomiky“, aby jim náhodou něco opravdu plodného a navýsost sociálního neuniklo.
Trochu disharmonie vnesl do těchto rozšafných diskursů a opatrného optimismu profesor sociologie a spoluautor i u nás známé knihy Velká finanční krize. Příčiny a následky (2009, česky 2009) John Bellamy Foster v dubnovém čísle měsíčníku Monthly Review. V obsáhlé stati Neofašismus v Bílém domě popisuje trumpovštinu v USA jako fašismus svého druhu, který se – stejně jako fašismy třicátých let – zdola opírá o znejistělé nižší střední vrstvy a lépe situované dělnictvo a shora o finanční kapitál. Tento neofašismus postupně zavádí starou politiku „vyhlazování různorodosti“ (Gleichschaltung), a sice útoky na instituce dělby moci od soudů přes univerzity až po média, „vlastenectvím“ uvnitř a „obranou“ navenek proti mezinárodnímu spiknutí (tentokrát proti „globálnímu džihádismu“), jakož i proti vynořujícím se mocenským soupeřům v Asii, beroucím Americe místo na slunci. Bylo by sotva moudré myslet si, že neřádí-li v ulicích hnědé košile, nevládne-li jediná strana a nemá-li Führer patku a knírek, pak jsme před fašismem v bezpečí. A jestliže se mnoho lidí právem domnívá, že radikální kritika vládnoucího establishmentu je správná, pak bychom si měli připomenout, že antikapitalistický „revoluční“ prvek všech fašismů byl vždy nakonec zavržen a nejméně v jednom případě – během takzvané Noci dlouhých nožů – samotným vůdcem fyzicky zlikvidován.
Van velkého světa, jeho slepých vrcholů a hnědnoucích nížin, se do našich luhů a hájů před parlamentními volbami 20. a 21. října promítá – buďme jednou optimističtí – spíše poklidně. Trumpizaci světácky nadbíhá nanejvýš prezident republiky Miloš Zeman a pak už jen internetová pavlač bezpočtu uťápnutých lidiček. Zavedené strany jsou ovšem rovněž v krizi. Mohou ztrácet voliče, ale ne myšlenky, protože žádné nemají. Jejich skořápkáři se už ani neobtěžují vložit do hry míček.
Hlavní střet se chystá mezi stranou vicepremiéra Andreje Babiše, favorita, který tvrdí, že všichni kradou, a sociální demokracií premiéra Sobotky, který – z hloubky deseti čísel pod Babišem – odvážně usoudil, že ministr financí „ojebává“ stát. Stranou bezmála antisystémovou, jíž se nejnověji vzdouvají plachty, se stali Piráti dredatého sympaťáka Ivana Bartoše, kteří v březnu poprvé v průzkumech překročili pětiprocentní sněmovní práh, a volební model STEM jim nadělil osm poslaneckých křesel. Také proto byli hned kdekým grilováni, jaký poměr mají k NATO a jiným posvátným krávám vládnoucích kast. Je to rozporné uskupení. Útočit na jádro kapitalismu, tedy na soukromé vlastnictví, které soukromým zůstává i v digitální sféře, a navrhovat zrušení Senátu mimo jiné kvůli údajné počítačové negramotnosti jeho stárnoucích členů, se snad může někomu jevit jako příslib skutečného přelomu, jako revoluční perspektiva. Ale pirátská podpora divokého kapitalismu protlačováním vykořisťovatelské uberizace, výdělkářský individualismus a duchovní ukotvení v anarcholiberalismu činí z Pirátské strany jenom další – generačně a středostavovsky definovaný – start-up. To, že stát není a nemá být jen snůškou stran, tupou byrokratickou pyramidou nebo jen firmou, ještě to neznamená, že stát je software.
Ať už se tedy u nás letos poskládá moc a opozice jakkoliv, copyright na přelom Česko nezíská. Cihly sem sice doletí, ale epicentra otřesů pod globální stavbou si u nás neužijeme.
Autor je politický komentátor.