„Today it’s CEU. Tomorrow, EU. And then, it’s you.“ Aktuální anekdota kolující mezi budapešťskými intelektuály vysvětluje nejen to, proč nás má zajímat ohrožení další existence soukromého podniku jednoho z třiceti nejbohatších lidí na světě, ale také proč nás má zajímat vystěhování žižkovské Kliniky. V neděli 9. dubna 2017 se za příjemně teplého počasí (klimatická změna pozdravuje!) konaly veřejné demonstrace v Praze i Budapešti. V Praze na podporu Autonomního komunitního centra, v Budapešti se demonstrovalo za Středoevropskou univerzitu. Tím shody zdánlivě končí.
Heslo #IStandWithCEU spojilo v silný a rozsáhlý protest nejpřednější univerzity celého světa, podpůrné akce se sešly na mnoha místech včetně demonstrace před ambasádou Maďarska v Praze. Budapešťského průvodu se zúčastnilo kolem sedmdesáti tisíc lidí a před ním i po něm se konaly a konají další akce. Přestože parlament spornou zákonnou úpravu schválil a prezident neodkladně podepsal, přerostl útok na další fungování Středoevropské univerzity v otevřené vystoupení nemalé části občanů Maďarska a zejména mladí pokračují i nadále v mnohatisícových pouličních protestech.
Proti hrozbě vystěhování Kliniky přišlo protestovat jen něco kolem tisíce lidí. Akce byla médii i naprostou většinou politicky angažované veřejnosti vnímána jako anarchistický podnik marně a nelegitimně vzdorující státu a zákonům, které přece musí platit padni komu padni. Na rozdíl od zemí „demokratického Západu“ u nás momentálně není politická síla, která by byla ochotna hájit princip, že zákony jsou nástroje pro život společnosti, nikoli jednoduché mocenské páky. A že tedy existují situace, kdy je správné dívat se jinam, nějaký čas nekonat a nechat být živelné společenství, které obsadí zpustlou budovu, aby v ní provozovalo centrum jiného životního stylu a svobodného myšlení. Formální lpění na liteře zákona je přitom směšné v zemi, kde je erární šlendrián, obcházení zákonů, malá domů a takové to domácké přikrádání na účet státu odjakživa standardním společenským nastavením. Směšná ale už není dominance vlastnického práva nad právy ostatními i nad povinnostmi vlastníků vůči společnosti, již tak výstižně demonstrují spory o stavbu, údržbu a bourání nemovitostí.
Ale případ Středoevropské univerzity má také daleko k přímočaré a přehledné morální jednoduchosti. CEU je soukromá americká univerzita s poměrně vysokým školným, které je ovšem většinou hrazeno různými stipendijními programy. Rozhodující je pro ni tedy financování zakladatelem Georgem Sorosem. Ten své prostředky získal jako velkorysý a mimořádně úspěšný burzovní spekulant, jehož doménou jsou hedgeové fondy, vyhýbající se regulacím. Byl dokonce označen za jednoho z prvních spekulantů, kteří v první polovině devadesátých let začali nejen využívat měnových krizí, ale dokonce je záměrně vyvolávat, bez ohledu na závažné komplikace, které to způsobí vládám dotčených zemí a které vedou k utrpení chudých vrstev jejich obyvatel.
Jako maďarský židovský exulant Soros už od osmdesátých let účinně podporoval síly demokratického odporu v zemích sovětského bloku. Stejně jako využil podnětů filosofie Karla Poppera k řízení svých úspěšných investičních a spekulativních fondů, zaštítil jeho heslem „otevřená občanská společnost“ také šíření myšlenek liberální demokracie v postkomunistických zemích. V Česku narazil na odpor už před pětadvaceti lety, takže pražská Středoevropská univerzita byla po pár letech uzavřena a přestěhovala se do Budapešti. Václav Klaus byl tehdy ostrým Sorosovým protivníkem kvůli sporu o ekonomickou teorii, ale při jeho tažení proti CEU ho mlčky podporovala velká část českých intelektuálů a akademiků, protože kvalitativní průlom, jejž univerzita vnášela do zdejších pořádků, byl příliš radikální.
Mnozí čeští vědci a vědkyně pak v Budapešti vystudovali, avšak ne vždy pro ně bylo snadné prosadit se ve zdejších vědeckých strukturách. K posílení liberálně demokratických idejí o něco víc než tito jednotlivci přispěl Sorosův Open Society Fund, než byl v polovině nultých let svým zakladatelem utlumen. Nicméně ve chvíli, kdy se rozhodující politické síly středoevropských postkomunistických zemí začínají distancovat od liberální demokracie, nevypadá celý podnik zrovna úspěšně. Vedle dalších středoevropských zemí nabídl CEU nové sídlo i český ministr financí Andrej Babiš. Záhy se ovšem ukázalo, že přesně stejnou likvidační regulaci zahraničních univerzit, o jakou jde autoritářské maďarské vládě, jsme za všeobecného souhlasu schválili v novele vysokoškolského zákona vloni.
Budapešťská CEU je přes svou mezinárodní koncepci silně integrovaná v lokálním maďarském prostředí. Představuje významnou enklávu kritického myšlení, kterou dosud nemá tamní vláda pod kontrolou. Proto na ni Orbánův režim zaútočil a proto ji tamní opozice brání. Myslím si, že existence podobného „ostrova odporu“ mimo dohled a kontrolu systému je rovněž tím, co sice v jiném měřítku, ale s podobnou schopností subverzivního působení tak irituje český systém politické moci na existenci jedné malé Kliniky.
Obrana CEU konečně přiměla některé české vědce a vědkyně střední a starší generace přijít na demonstraci, nebo aspoň podepsat petici. Neschopnost většiny českých intelektuálních elit pochopit, že solidarita je důležitější než hýčkaný pocit politické neangažovanosti, však začíná být v kritické době opravdu riskantní. Dál už je to totiž s tou anekdotou stejné: zítra půjde o naši příslušnost k Evropské unii (která potřebuje reformovat, nikoli ale zrušit). A nakonec přijdou pro tebe. Ale to už nebude nikdo, kdo by se tě zastal.
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.