Politika je otázkou priorit a rizik s nimi spjatých. Například když si naši lidovci určili jako prioritu expanzi strany do jimi nedotčených oblastí a spojili se s hnutím starostů, nesou riziko, že nepřekročí práh vstupu do sněmovny. Ale dějí se i horší věci. Když sociální demokraté pojali letošní říjnové volby jako boj s Andrejem Babišem, symbolem přímého propojení ekonomické a politické moci, a za zbraň si zvolili šílenou policejní reformu, de facto podpořili propojení státu s mafií. Vzali na sebe riziko, že budou sami vnímáni jako jeden z kořenů závažného společenského zla. Výkon priorit umí zkrátka nastolit otázku, zda je politika určena hlupákům, kteří špiček svých nosů nedohlédnou, anebo přece jen hlavně darebákům, jimž je už opravdu všechno jedno. Výkon priorit obnažuje.
Vidíme to dnes ve Francii, do jejíchž prezidentských voleb nahlíží celý svět se zatajeným dechem. Z hlediska osvětlující funkce priorit je nakonec lhostejné, kteří dva z jedenácti prezidentských kandidátů v neděli 23. dubna – po uzávěrce tohoto čísla – prošli do druhého kola a kdo z nich nakonec 7. května ovládne Elysejský palác. Jde o něco jiného. Nebesa strnula, když se před prvním kolem v průzkumech veřejného mínění natlačili na špici loket na lokti Marine Le Penová (extrémní nacionalistická pravice), François Fillon (čím dál extrémnější nekonzervativní pravice), Emmanuel Macron (chameleonský neoliberalismus) a Jean-Luc Mélenchon (radikálně levicový reformismus, recyklovaná Syriza plus plán B minus kapitulace). Bylo obnažující sledovat, jak všechny politické i mediální, zahraniční i francouzské mluvící hlavy rázem téměř zapomněly na nebezpečí lepenismu a vrhly se unisono na Mélenchona, jediného politika z čelného čtyřlístku, který vybalil levicovou agendu. Útok na něj byl zjevnou prioritou.
Ta mozaika stěží uvěřitelných invektiv, napájená autentickým zděšením, stojí za to. Dozvěděli jsme se, že nejen v Mélenchonově Vzpurné Francii (France insoumise), ale i ve vzpurné Francii s malým „v“ je „silná dávka antigermanismu“, takže kritika Evropské unie a zvláště Angely Merkelové mají zaručený úspěch, psal Frankfurter Allgemeine Zeitung. „Bývalý trockista (Mélenchon) se jeví jako jediný levicový kandidát, kterého je třeba brát vážně“, neboť Mélenchonovými vzory jsou podle renomovaného německého listu Fidel Castro a Hugo Chávez a jeho ekonomický program má „komunistickou inspiraci“. „Extrémy se dotýkají,“ konstatoval Süddeutsche Zeitung. A objasnil čtenářům, že „Marine Le Penová, kandidátka krajní pravice, a Jean-Luc Mélenchon, kandidát krajní levice, zaujímají stejné postoje [sic!]: odsuzují globalizaci i liberální ekonomické reformy a stavějí se proti Německu a EU“. Že se tu popírá různý obsah, různá míra hloubky a opravdovosti kritických postojů, není překvapivé. Šokující je přiznání německého tisku, že údajné vyznavače Fidela Castra je třeba „brát vážně“. To jsem opravdu nevěděl a dám si na ně příště pozor…
Když pomineme Wall Street Journal a Financial Times, které mimo jiné psaly o tom, že Mélenchon je určitě horší než Bernie Sanders, hlavní krupobití se na hlavu kandidáta Vzpurné Francie sneslo samozřejmě ve Francii samé, té pokorné, málem bych napsal: tolerantní. Slova úvodníkářů Le Figara, vlajkové lodi pravicových médií, se prolínala s výroky Fillonovými či Macronovými, takže už ani nelze říci, kdo co řekl či napsal jako první. Kdekdo opakoval po Figaru slova o „šílenému projektu francouzského Cháveze“, o „velkém třesku z jiných časů“ a „bezprecedentním převratu“, jenž promění Francii „v Kubu bez slunce“ a „Venezuelu bez ropy“. Plačky zaříkávaly standardní Mélenchonův program jako – hrůza hrůz! – „mix společného programu levice z roku 1981 a nového projektu na způsob Lidové fronty v roce 1936“. Depresi státotvorných elit léčilo Figaro vzýváním „silné reakce finančních trhů“. „Mélenchon není levice,“ provolávali, „Mélenchon je Východ, Maxmilián Iljič Mélenchon“, tedy Maximilián Robespierre a Vladimir Iljič Lenin, Velký teror a Gulag. O tom, že Mélenchonův „totalitní program“ plně podporuje Amnesty International, francouzská média zarytě mlčela.
Nezklamal ani bouřlivák pařížského května 1968 Daniel Cohn-Bendit v rozhovoru pro deník Libération, ústřední orgán vyčpělých osmašedesátníků. Odsoudil Mélenchonovo „autoritářství a bolívarské fobie“, Mélenchonovu řeč v Marseille o míru označil za „hloupý a hrozivý antiamerický pacifismus“. Obvinil levicového kandidáta, že chce „zachránit mír dohodou s Putinem a Asadem“. Svěřil se, že je otřesen přáteli, kteří mu říkají, že budou volit Mélenchona. „Jsou připraveni ukřižovat Evropu,“ posteskl si. Vždyť neoliberální „Evropa je naše jediná šance“ a chameleon Macron nejlepší volba. Tentýž Macron, který se hlásí ke konečnému vítězi roku 68, „velkému Charlesovi“. Macron vyřkl dokonce tuto stupidní větu: „Jako de Gaulle jsem si zvolil to nejlepší z levice, z pravice a také ze středu.“
Nikdy tak nebušili do Národní fronty rodinného klanu Le Penů, nikdy za více než čtyřicet let její existence, jako v jediném dubnovém týdnu do Jeana-Luca Mélenchona. Je to otázka priorit. Bez ohledu na výsledek francouzských voleb víme teď, jaké mají.
Autor je politický komentátor.