Turecko 16. dubna hlasovalo o změně ústavy. Tábor prezidenta Erdoğana zvítězil, i když poměrně těsnou většinou, a cesta k posílení úřadu prezidenta je volná. Výsledek byl tak těsný, že opozice požaduje anulování voleb, protože údajně docházelo k manipulaci s hlasy ve prospěch Erdoğana. Především velká města jako Ankara, Istanbul nebo Izmir hlasovala „ne“. Internetová verze magazínu Der Spiegel a její redaktor Hasnain Kazim se na Velikonoční pondělí věnovali výsledku hlasování v Německu, kde žije cca 1,5 milionu tureckých občanů. Dopadlo to špatně pro Německo a dobře pro Erdoğana. Především ve velkých městech návrh na změnu ústavy mezi lidmi uspěl: v Dortmundu bylo pro 76 procent voličů, ve Stuttgartu 66 procent. Podle Kazima němečtí Turci spíše hlasovali proti státu a systému, ve kterém žijí, než že by své „ano“ adresovali Erdoğanovi. „Mnozí mi řekli, že hlasují pro prezidentský systém, protože je s nimi v Německu špatně zacházeno. A protože vědí, jak Německo vidí Erdoğana a jeho plány kriticky.“ Podle Kazima jde v tomto případě jednoznačně o selhání jejich integrace, protože prostě nelze hlasovat pro autokratický systém, pro zatýkání novinářů a politických protivníků a pak si stěžovat, že je někdo neakceptuje. Jak je možné, že Turci v Německu v naprosté většině nesnášejí pravicově radikální strany jako AfD (které stejnou měrou nesnáší je) a současně volí radikálně autokratický režim prezidenta Erdoğana? To je hádanka, na kterou je třeba hledat odpověď. Kazim je přesvědčen, že tímto volebním výsledkem Turci v Německu poškodili především sami sebe. A v neposlední řadě také své přátele v Turecku, kterým svým jasným „ano“ vrazili kudlu do zad. Protože právě ti budou Erdoğanovy eskapády muset trpět.
Z jiného úhlu vidí výsledek Can Dündar, bývalý šéfredaktor opozičního deníku Cumhuriyet, který žije od července roku 2016 v Německu – víceméně jde o vyhnanství, kterému předcházelo systematické pronásledování tureckou policií poté, co Cumhuriyet zveřejnil reportáž o tom, jak Erdoğanův režim dodává zbraně islamistům. V rozhovoru v deníku Die Welt ze 17. dubna označuje výsledek referenda za Pyrrhovo vítězství a jako konec Erdoğanovy éry. Vzhledem k vynaloženým prostředkům, neustálé mediální masáži a likvidaci protivníků opravdu nebylo těsné vítězství výsledkem, který by si mohl dát turecký prezident za rámeček. Nyní je všem – i jemu – jasné, že půlka národa jde proti němu. Také opozice dokázala, že když jde o zásadní věci, umí spolupracovat, což jí dává naději do prezidentských voleb v roce 2019. Nové sčítání volebních lístků ale podle Dündara vzhledem ke stavu turecké justice a její „práce na zakázku“ nemůže přinést nic nového. Jak ovšem s Tureckem po referendu nakládat? Je třeba hned začít se sankcemi, hrozbami a hospodářskou izolací? Dündar před tímto přístupem varuje. Právě proto, že Turecko není jednolitým blokem, stojícím za Erdoğanem, ale silně rozdělenou společností. Turecká opozice teď naopak potřebuje intenzivní dialog s Evropou a podporu demokratických proudů ve společnosti.
V Německu stále nejvíce rezonují témata mezinárodní a bezpečnostní: uprchlíci, terorismus, Trump, Turecko… Na starou dobrou ekologii, odpady, ekozemědělství a genderovou problematiku jako by se zapomnělo. Trpí tím především Zelení, což analyzuje v článku ve Frankfurter Allgemeine Zeitung ze 13. dubna Tatjana Heidová. Kdyby se měly teď konat volby, dosáhli by Zelení na pouhých sedm či osm procent, což představuje naprosto tragický výsledek. Již na začátku roku 2017 se nedostali v Sársku do parlamentu a v centrále strany v Berlíně se začalo bít na poplach. Co dělají špatně? Zelení se podle Heidové stali stranou zbohatlického městského obyvatelstva. Jejich revolučnost a protest proti establishmentu jsou ty tam: proti čemu protestovat, když jádro voličstva tvoří výkvět velkoměstské vzdělané a dobře situované společnosti? V dobách, kdy je na mezinárodní scéně relativní klid a stabilita a německé společnosti nehrozí více či méně reálné teroristické nebezpečí, jsou jejich tradiční témata jistě na pořadu dne. Ale jakmile je tato rovnováha narušena a začíná jít o podstatu, je u Zelených vidět jistá bezradnost. Pokud tedy voliče nepřesvědčí, že mají co říct i k bezpečnostní a hospodářské politice, budou to mít v následujících měsících dost těžké.