Roman Sikora se svým politicky a sociálně kritickým pohledem na českou současnost patří k nejkontroverznějším, ale také k nejhranějším a nejpřekládanějším místním dramatikům. Výbor z jeho díla připravilo nakladatelství Brkola.
Vánoce jsou časem vhodným k duchovnímu usebrání – co také s přecpaným břichem a lehkou kocovinou vymýšlet za fyzické či intelektuální výkony. A podobně jako letní dovolené jsou též časem dohánění četby knih, na něž během roku nevybyla chvíle. V takřka pětisetstránkovém výboru z divadelních předloh Hry: Labyrint světa a ráj bičenovináře, kritika a scenáristy Romana Sikory lze nalézt i text, který byl pro závěr roku přímo napsán – Pražské Jezulátko (2013). Adventní hra s koledami, připravená původně pro Český rozhlas Vltava, však svého času vzbudila takovou nechuť rozhlasového dramaturga, že byla nakonec odmítnuta. Považte: Josef a Marie skončí v důsledku zadlužení a exekuce na ulici a šikanující policisté posléze zavolají k čerstvému novorozeněti sociální pracovnici, která dítě hbitě prodá po telefonu soudci, jenž by se rád stal tatínkem. To by se u nás přece stát nemohlo, a hlavně, kdo by chtěl takový příběh slyšet v rádiu, nota bene v předvánočním čase?
Pomatený levičák
Pražské Jezulátko je drobotina, která je pro Romana Sikoru signifikantní – ilustruje dokonale jeho pověst enfant terrible místní divadelní scény, typicky vyšinutý jazyk postav i zaměřenost na témata, kterým se místní umění obecně rádo vyhýbá – ať jde o konkrétní politická rozhodnutí, jejich sociální dopady na „neviditelné občany“, kteří mají do kapsy čím dál hlouběji, kritiku čím dál výkonnějšího hospodářského systému, jenž se chce obejít bez zbytečných sociálních brzd, a (všeho)schopných individuí na nejvyšších postech soukromého i veřejného sektoru.
Nálepku „pomateného levičáka“ bičujícího všeobecný ráj, který byl po roce 1989 slibován, nosí Sikora s gustem, vědom si míst, kde vznikla. Výbor osmnácti rozhlasových her, frašek, dramatických črt i plnokrevných textů určených pro velké jeviště však ukazuje nejen to, co se změnilo u Sikory, ale díky metaforizované dokumentárnosti jeho autorského přístupu i co se za posledních dvacet let událo v ideovém ovzduší české kotliny.
Sikorova fascinace armádou, tanky a kalašnikovy hovoří už v prvním díle výboru Tank (1996) jasnou řečí: milý diváku, jak je možné, že tě všudypřítomnost organizovaného násilí nechává tak chladným? Co musím jako autor udělat, aby se tě dotkla? Znásilnit postavy? Nechat je zešílet? Postřílet je? Sikora rád vrství obrazy, do nichž se toho vešlo přes míru – moc sarkasmu, příliš brutality, přeháněná vyšinutost, moc bezmoci. Od počátku balancuje na hranici měšťáckého vkusu a s gustem ji překračuje, ledacos by pak bylo možné odmítnout jako kýč, jenže účel jeho psaní není konejšit, ale naopak vyburcovat zevšednělou absurditou paralyzovaného diváka. Svazek pak uzavírá krátký dialog Na cestě k vítězství (2016), který se tematicky částečně vrací k Tanku. Tentokrát tu ale „světlo civilizace“ nesou c. k. vojáci Alois a Tonda, cestující dobytčákem směrem k Moskvě. Nad růžencem uřezaných uší zajatců z internačního tábora ve Štýrském Hradci, kde byli za hrůzostrašných podmínek vězněni nenávidění obyvatelé Haliče, se inspirováni těší, jak také zneuctí nějakou svou Rusku.
Sikora je mistrem dialogu obyčejného člověka – s jeho parazitními slovy, která mají pouze kontaktní nebo emocionální funkci, anakoluty a zeugmaty, pozapomenutým a dodatečně vyřčeným subjektem, jako by na svou zodpovědnost za vlastní činy bylo vždycky v první řadě vhodné nemyslet.
Kritizovaný kritik
Už od nultých let si Sikora bere na mušku ono postupně normalizované, smířené „tak to chodí“, které vyhrává současné volby. Česká kritika tak tváří v tvář jeho hrám často zmateně bloudí a nespokojenost s vyjádřeným politickým přesvědčením dává najevo odmítavými soudy, dovolávajícími se estetické hodnoty a skutečného umění.
Ve vypuštěném rybníčku českého angažovaného divadla může být asi ledaskdo „schematický, křečovitý a přímočaře agitační“ (Vojtěch Varyš); pokud si všímá zvůle exekutorů a firemních šéfů, stane se snadno, že mu „protikapitalistická nenávist čouhá jako sláma z bot“ (Jan Kolář), a pokud odkazuje na časovou realitu, pojistí své „nastavované anekdotě (…) jepičí život“ (Kateřina Veselovská). Osm překladů do světových jazyků a devět zahraničních uvedení od vzniku Sikorova nejznámějšího textu Zpověď masochisty (2011) je výmluvným dokladem, že Miroslav Kalousek a antropomorfní kůň jako průvodce masochistického českého zaměstnance mohou hovořit univerzálnějším jazykem než leckterý kritik. Prototypický antihrdina pan M. miluje pracovní šikanu, neoliberální rozpočtové škrty, šestnáctihodinové směny se zadržováním moči a do textu vložené autentické Kalouskovy projevy mu způsobují slastné mravenčení na šourku.
„Velká díla lidstva“ (Ódu na radost, Malou noční hudbu, Bibli, řecké tragédie či Shakespearovy nesmrtelné kusy) rozebírá Sikora na součástky, které skládá do zbrusu nového stroje, jenž pohání aktuální každodennost do zběsilého tempa. Sikorovy adaptace klasických děl jsou spíše jen záminkami k vyhroceně aktuálnímu a radikálně ostrému komentování současnosti než oprašováním léty prověřené a neproblematicky hodnotné klasiky a autor si takřka s gurmánským pomlasknutím dává k snídani zdánlivě nevyvratitelné klišé, že lidé jsou pořád stejní. Nikoli, lidé jsou čím dál horší.
Hru Zámek na Loiře, oceněnou v roce 2017 prvním místem v mezinárodní soutěži Hovory o hranicích, uvede Státní divadlo v Norimberku v červnu 2018. Je téměř jisté, že divákům zase autor patřičně naloží – a že se společně s panem M. mohou těšit na mravenčení na šourku.
Roman Sikora: Hry: Labyrint světa a ráj biče. Brkola, Praha 2017, 486 stran.