Blíží se prezidentské volby a podle všeho v nich jde opět pouze o Miloše Zemana. Jedni si přejí, aby zůstal tam, kde je, druzí by zase chtěli, aby ho nahradil kdokoli jiný. Už před pěti lety dokázal strach ze Zemana například velkou část intelektuální levice nahnat mezi voliče TOP 09, takže v druhém kole houfně hlasovali pro Karla Schwarzenberga. Klub je to ovšem natolik marginální, že neměl šanci jakkoli zamíchat pořádky na volební šachovnici, a to ani za cenu chvilkového odpadlictví od vlastní ideologie. Dnes už se pomalu, ale jistě blížíme okamžiku, který Francie zažila v roce 2002, kdy se Jean-Marie Le Pen poprvé (a naposled) dostal do druhého kola prezidentských voleb, což v rámci antikampaně dotlačilo k volebním urnám i zapřisáhlé anarchisty, nevoliče a jiné z podstaty protisystémové živly. Zeman totiž sice v širokém měřítku rozděluje společnost, ale zároveň nepřímo dočasně spojuje jinak docela nepravděpodobné aktéry. Tím v podstatě jen potvrzuje stávajícího „ducha doby“, který má protestní charakter, ale je oděný do vysloveně reakčního hávu – staví proti sobě lidi nejen podle třídního mustru, což vždy dávalo smysl, ale i podle rasového.
Po pěti letech excesů takzvaně lidového prezidenta a jeho hradní suity si už málokdo vzpomene, že Zeman byl v minulosti sociálním demokratem. Antisociální rétorika a konzervativně fašizující prohlášení všechno překryly. V něčem se to podobá době, kdy Zeman jaksi navzdory médiím i českým elitám varoval před klausovským kapitalismem a doslova resuscitoval zmírající sociální demokracii. I tehdy proti němu stála naprostá většina médií včetně těch liberálních, a jemu to přitom nijak neubíralo na síle. Jednu chvíli byl totiž jediným, kdo dokázal v přímých přenosech vzdorovat Václavu Klausovi, a byl také jediný, koho se Klaus opravdu bál. Slovo „sociální“ tehdy vracel do veřejného diskursu a trpělivě vysvětloval, že se nutně nerovná adjektivu „komunistický“. V současnosti je možná Zeman stále sociální, ale už jen nacionálně. Jde zkrátka stále s dobou, i když to zrovna nyní znamená příklon k tomu nejhoršímu, co s sebou přináší: ze sociálního demokrata už je pěkných pár let národní socialista, který žádnou stranu nepotřebuje, protože loví vlastně všude.
V době, kdy lid přestával věřit Klausovým slibům o platech a životní úrovni sousedního Německa, Zeman správně vycítil šanci a mohli jsme za něj být dokonce rádi. Jeho překlopenou kritiku transformace jsme si následně četli i v liberálních listech typu Respektu, které předtím dlouhá léta jakoukoli chybu na systému přehlížely. Už to nebylo tabu. Končila éra pobláznění kapitalismem a přicházela doba zklamání a vystřízlivění, která trvá v podstatě dodnes. Zeman se na ní opět veze, ale už to není ku prospěchu celku, ba dokonce ani ku prospěchu těch, kteří mu stále věří, a budou ho tedy opět volit. Role mediálního otloukánka mu prostě svědčí a nic na tom nemění fakt, že tentokráte jde z vidiny jeho dalšího prezidentského období opravdu strach. Dokud bude každý oprávněný mediální útok na Zemana, jenž se ostatně nikdy netajil tím, že novináři z principu opovrhuje, jeho voličstvo chápat jako útok na sebe, tak se o moc dál nedostaneme. Nemusíme se přitom přestat zajímat o kontroverzní výroky i činy hlavy státu, ale musíme konečně vzít v patrnost životy masy lidí, kteří si do něj (stejně jako třeba do Tomia Okamury) projektují vlastní budoucnost. Právě v této pozici česká média hlavního proudu dlouhodobě a frapantně selhávají a Zeman je určitě poslední, kdo by rád v této věci viděl jejich nápravu.
Podle toho vypadají i jeho relevantní volební soupeři, u nichž člověka napadá hlavně otázka, proč do toho vlastně jdou, když podobně jako česká média chtějí jenom zvítězit nad Zemanem, ale zapomínají, že mají-li toho dosáhnout, nemohou ignorovat voliče, kteří za ním stojí. Žijeme epizodu, v níž takzvaná slušnost sama o sobě už nikoho porazit nemůže, protože ji do hry vtahujeme se zpožděním desítek let, kdy jsme na ni naopak v zájmu kapitalismu ustavičně kašlali. Nedivme se, pokud to zase jednou nezabere.
S podivem je naopak to, kolik důležitosti vkládáme do funkce, kterou přitom chápeme spíše symbolicky, pročež se pro ni ustálila definice „kladení věnců“. Přímou volbou jsme ji sice poněkud nesmyslně posunuli směrem, který rozhodně nesouzní s českým ústavním pořádkem, ale stále ještě nežijeme v prezidentském systému, což by si dosavadní hlava státu určitě přála. Prezident republiky je ovšem jen zdánlivě pouhým „kladečem věnců“, což se potvrzuje pokaždé v okamžiku, kdy se mu po volbách do Poslanecké sněmovny nebo po vyslovení nedůvěry vládě otevírá nebývale široký prostor pro ovlivňování vzniku nového vládního kabinetu. Zažili jsme to v únoru 1948 a zažíváme to pravidelně po každých volbách nebo vládních demisích od zániku Československa a poněkud nedobrovolném ustavení samostatné České republiky.
Demokracii by určitě nejvíce slušelo, kdybychom se jednoho dne dokázali zbavit skrytého monarchistického reliktu, jehož jediný význam stejně spatřujeme pouze v tom, že má odpovídajícím a hlavně nekonfliktním způsobem navenek reprezentovat Českou republiku. Nemusí jít rovnou o zrušení prezidentské funkce, pro začátek by stačilo jasné ústavní vymezení jejího výkonu v povolebních procedurách. Prezident sice podle naší ústavy není z výkonu své funkce odpovědný, ale odpovědnost za jeho činy nese vláda. A jediným zdrojem legitimity vlády je právě Poslanecká sněmovna. Pokud by se povedlo prezidentské pravomoci upravit, bylo by o jednu starost méně a třeba bychom se už nemuseli bát žádného dalšího Zemana nebo někoho mnohem horšího. Ovšem jen ve funkci prezidenta…