Současný starosta São Paula se rozhodl spustit čistící operaci, která si vzala na mušku oblast Cracolândia, nazývanou podle obávané drogy. Metody, které zvolil, následně vyvolaly vlnu kritiky, stejně jako jím připravený proces radikální přestavby.
Pokud jste v červnu minulého roku projížděli v São Paulu přes náměstí Princezny Isabely, mohli jste zde ve dne i v noci vidět zvláštní srocení lidí. Park byl zaplněný otrhanými postavami v dekách, nákupními košíky s nákladem harampádí a provizorními přístřešky z igelitu a lepenky. Šlo o uživatele cracku, které sem vyhnala obří policejní razie z území známého jako Cracolândia.
Akce byla jednou z kontroverzí spojených s postavou nového starosty Joãa Dorii, který do politiky vstoupil jako úspěšný podnikatel v oblasti reklamy a marketingu. To se jasně odráží v jeho přístupu k problémům města. V souvislosti s jeho počiny byly znovu skloňovány pojmy jako právo na město, nebo naopak sociální čistky.
Crack je krystalická forma kokainu, kouří se přes šlukovky, PET lahve nebo plechovky. V São Paulu se objevil v devadesátých letech. Už téměř od začátku se výroba a obchod s crackem soustředily do centra města, konkrétně do čtvrtí Luz, Santa Ifigênia a Campos Elíseos. Oproti periferiím byla tato oblast pro uživatele bezpečnější. Zločinecké frakce kontrolující periferii neviděly v uživatelích cracku perspektivní klienty ani vítané obyvatele svého území. V prvních letech bylo na periferiích zaznamenáno mnoho vražd drogově závislých.
Luz, Campos Elíseos a Santa Ifigênia byly v 19. století tradiční městské čtvrti; o jejich někdejší důležitosti svědčí mimo jiné pompézní budovy nádraží Estação da Luz a Estação Júlio Prentes. Kromě novějších věžáků zde výraznou část zástavby tvoří tradiční přízemní nebo patrové domky se štukovou výzdobou fasád, ať už historizující nebo ve stylu art deco. Na mnohé z nich se vztahuje památková ochrana.
Crackové tržiště
Již před nástupem cracku byla tato oblast centrem organizovaného zločinu, prostituce, ale také třeba moderní brazilské kinematografie. Zpočátku se zde soustředila spíš výroba a prodej drogy, což se odehrávalo ve skrytu. Paradoxně právě represe a s nimi spojené bourání budov obsazených výrobci nebo uživateli cracku přispívaly k další degradaci území. Volné pozemky byly obsazeny improvizovanými přístřešky a chatrčemi, dění se přeneslo na ulici.
Pro masu lidí na cracku a bez přístřeší, nucených k neustálým přesunům při pravidelném čištění ulic, se vžilo označení „fluxo“, tedy tok. Odbor sociální péče státu São Paulo odhaduje jejich počet v roce 2017 na více než 1800 osob pouze z této oblasti.
Poloha centra Cracolândie se během let měnila, především v reakci na policejní represe. V posledních letech se nejrušnější zóna nalézala před nádražím Júlio Prestes a kolem křížení ulic Rua Helvetia a Alameda Dino Bueno. Tyto úseky byly obleženy uživateli cracku, místo z dálky připomínalo tržiště, probíhal zde prodej, směnný obchod a také se tu droga konzumovala. Složení osazenstva bylo různorodé, nešlo pouze o ty, kteří přímo obývali ulice a chodníky oblasti. Mnozí sem přicházeli jen nakoupit nebo prodávat. To, že někdo kouří crack, ještě neznamená, že je zcela paralyzován a neschopný běžného života.
Lidé z „fluxu“ získávali prostředky na obživu nejrůznějšími způsoby: drobnou kriminalitou, krádežemi, prostitucí, směnným obchodem a také sběrem recyklovatelných odpadů. Nemá smysl dělat si o poměrech v oblasti iluze, přesto badatelé, kteří se zde pohybovali, popisují určitou sounáležitost obyvatel zdejších ulic a také určitá základní pravidla chování – například nekrást osobní věci ostatních. Za povšimnutí stála také viditelná, prý všeobecně tolerovaná LGBT menšina. Zde je třeba zmínit, že bezdomovectví je v brazilských městech všudypřítomným jevem: i na širokých chodnících hlavních tříd narazíte na lidi spící na asfaltu, pouze pod dekou nebo na matracích, a v improvizovaných přístřešcích. Zdaleka se nejedná jen o závislé na drogách nebo alkoholu. Spíše jde o vrstvu těch nejchudších, často příchozích z venkova a jiných částí země, kteří nezřídka tvrdě pracují. Jinou skupinu tvoří muži, živitelé rodin z periferie, kteří pracují v centru a nemohou si každý den dovolit několikahodinovou cestu z domova do zaměstnání.
Pouliční život Cracolândie nikdy neprobíhal nerušeně, oddělený od okolního světa. Po celou dobu své existence bylo území cílem policejních represí, ať už v podobě nárazově vyhlášených velkých operací nebo soustavného šikanování, zejména při pravidelném čištění ulic.
Otevřenou náruč střídá vykoupení
Ani za úřadování předchozího starosty Fernanda Haddada sice represe nezmizely, ale zlepšila se nabídka sociální a zdravotní podpory závislých. Namísto tradiční léčby, která spočívá v internaci vyžadující okamžitou abstinenci, byl vytvořen program De braços abertos (Otevřenou náručí), založený na metodice minimalizace rizik. Program pracoval se závislými i v případě, že se drog nechtějí zcela a okamžitě vzdát. Sledoval hygienu užívání a nabízel základní podporu: levné ubytování a možnost minimálního výdělku legální cestou; v dlouhodobém horizontu pak snižování dávek až k abstinenci. V oblasti působily nevládní organizace i pracovníci sociálního odboru radnice.
Obrat nastal s příchodem nynějšího starosty Dorii. V neděli 21. května brzy ráno začala obří policejní operace, do níž se zapojilo asi devět set příslušníků městské, civilní i vojenské policie. V rámci operace byly prováděny razie v soukromých domech a levných hotelích v oblasti. Byly zadrženy a obviněny desítky osob, zabaveny byly i drogy a zbraně. Především byli ale s použitím obušků, dělbuchů a střelby gumovými projektily vytlačeni z oblasti všichni lidé ulice. Jejich přístřešky a vše ostatní, co po nich při útěku zbylo, byly odklizeny. Byly strženy nebo zaplombovány další vybydlené domy.
Vzápětí starosta Doria vyhlásil definitivní konec Cracolândie s tím, že od nynějška se oblast jmenuje Nova Luz (Nové světlo). Postup radnice byl ihned kritizován veřejným ochráncem práv a zoufalými sociálními pracovníky, kteří roky budovali programy pomoci závislým. Starosta pozastavil program De braços abertos a vyhlásil nový program Redenção (Vykoupení), který měl zprvu nejasné kontury, ale spočíval v internaci spojené s abstinencí.
Lidé vyhnaní z ulic Cracolândie se rozprchli do okolních čtvrtí, více než čtyři sta z nich se usadilo v parku na náměstí Praça Princessa Isabel, tři bloky od původního centra oblasti. Zde postavili nové přístřešky z lepenky a igelitových plachet; koloběh prodeje i konzumace cracku začal nanovo.
Nové světlo jako nová výstavba
V měsících následujících po velké „čistící“ operaci přicházely ze strany radnice stále nové plány, co udělat s někdejšími obyvateli Cracolândie, roztroušenými po městě. Zprvu se radnice snažila obhájit nedobrovolné internace, ale po protestech psychiatrů, obhájců lidských práv a po rozhodnutí soudu o nezákonnosti takového postupu od nich ustoupila. Následovaly nabídky k vystěhování mimo obvod města, do míst původu dotyčných osob. Nakonec přišla vlna policejní šikany na nových stanovištích uživatelů cracku a snaha o jejich rozptýlení. Starosta města i guvernér státu São Paulo svůj záměr deklarovali jako dlouhodobou „válku proti drogám“. Postupně se ale „fluxo“ přelévalo zpátky na původní území. Ne vše se přitom vracelo do stavu před velkou čistící operací: podpůrné programy jsou zrušeny nebo omezeny, stánky sociálních pracovníků přímo v oblasti jsou zavřené, podmínky v hotelích pro klienty De braços abertos se bez podpory radnice neúnosně zhoršují. Poslední dobou se objevují zprávy o věznění závislých na základě smyšlených obvinění.
Symbolické přejmenování Cracolândie na Nové světlo doprovázel plán stavby nových obytných budov, nemocnice a veřejného vybavení. K jejich vybudování by se měla radnice spojit se soukromou společností, přičemž část vybavení a bytového fondu bude navržena jako sociální bydlení a zbytek bude poskytnut komerčnímu sektoru. Stržením vybydlených budov si radnice uvolnila kus plochy pro tento záměr. Háček je ale v tom, že se projekt týká i sousedních bloků, zcela zastavěných a obydlených. To znamená vyvlastňování nemovitostí a vystěhovávání. Podobné záměry se tu objevily už dříve, ale pro odpor místních obyvatel a živnostníků byly zastaveny. Domácím je sice formálně nabídnuta možnost náhradního bydlení, ale bytový fond plánované výstavby příliš neodpovídá jejich potřebám a finančním možnostem, a to ani v segmentu určeném pro sociální bydlení. V každém případě se jedná o klasický případ záměru prosazovaného shora, bez zájmu o potřeby a přání místních. Navíc s využitím špatné reputace čtvrti proti těm, kdo nejvíc trpí jejími neduhy. V reakci na tyto záměry byla vytvořena platforma sdružující místní iniciativy, urbanisty, sociology a další, která volá po větším zapojení obyvatel oblasti.
„Rázná řešení“ nové radnice, a to jak v rovině sociální práce, tak na poli urbanismu, se logicky setkala s kritikou: z odborného pohledu se jeví jako ignorantská, z levicových pozic jsou pak interpretována jako snaha vyčistit centrum města od nejchudších vrstev obyvatel a přizpůsobit ho potřebám investorů. Těmto interpretacím nahrávají i další počiny. Hned po nástupu do funkce se Doria uvedl tím, že nechal stěny lemující jednu z dopravních tepen centra, které byly doposud galerií místního street artu, přetřít na šedo. Následovalo vyklízení nelegálních obydlí pod visutými dálnicemi vedoucími centrem a zesílení šikany vůči bezdomovcům. Především ale Doria vyhlásil velký plán privatizace veřejných statků: městského divadla a městského parku Ibirapuera s rozsáhlým sportovním a kulturním vybavením. Podle mnohých tak činí především ku prospěchu svých někdejších obchodních přátel.
Ondřej Dušek je architekt. Zé Oliveira je antropolog.