Příliš dostupná katastrofa

„Zase se budeme stěhovat,“ volali mi snad poosmé Červeňákovi, kteří bydleli se třemi dětmi tu na ubytovně, tu v azylu, tu v nějakém předraženém bytě v rozpadajícím se domě. Stěhování byla hračka, protože nic neměli. Naložila jsem všechny jejich věci do osobního auta a přestěhovala je do dalšího nejistého bydlení. Ani jsme to nemuseli obracet. Několikrát zaplatili kauci nějakému podvodníkovi, který zneužil jejich zoufalé situace a pak jim byt nepronajal. Bránit se neuměli, soudit se nemohli a možná ani nevěděli, že je to možné. Nebyla to jediná rodina, které jsem pomáhala se stěhováním. Jiné romské kamarádce jsem jednou vypomohla s hledáním bytu. Přišla jsem k ní a ona brečela, že celý den telefonuje, a když řekne, že jsou Romové, tak ji ani nepozvou na prohlídku bytu. Jméno sice měla české a neměla přízvuk, ale chtěla se vyhnout tomu, že přijde na prohlídku zbytečně. Nabídla jsem se, že to chvíli vezmu za ni. Začala jsem postupně obvolávat nabídky jejím jménem a nestačila jsem se divit. Všechno bylo v pohodě, dokud jsem neřekla, že „jsme Romové“. Někteří realitní makléři se mi do telefonu omlouvali, že oni proti Romům nic nemají, ale jejich ­klien­ti si dali jasné podmínky. Jiní mi to radši hned položili. Telefonovala jsem několik hodin, až jsem sama měla slzy na krajíčku. Styděla jsem se. Bylo to koncem devadesátých let a bydlení jsem tehdy vnímala jako romský problém. Podílela jsem se coby romistka na tvorbě nejrůznějších koncepcí sociálního bydlení. Diskutovalo se o vzniku ubytoven a chudinských ghett. Výsledek je dostatečně známý: dvacet let poté řešíme to samé.

Uplynulo jen pár let od mých jízd autem a telefonátů a také já jsem si založila rodinu. Stěhovali jsme se během sedmi let pětkrát. Nevýhodou bylo, že naše věci se rozhodně nevešly do osobního auta. Červeňákovi a jejich další příbuzní mi několikrát pomohli zabalit všechny krámy do banánovek. Byla jsem jim vděčná. Bydlení jsem pořád považovala za romský problém.

S přibývajícími dětmi se ukázalo, že nevadí jen etnicita, ale i děti jako takové. Inzeráty s dovětky jako „zvířata ano, děti a cizinci ne“ jsem přeskakovala jako pro nás nevhodné. To, že žijeme z průměrného platu a rodičovského příspěvku a nemůžeme si v Praze jen tak zaplatit komerční nájem v normálním bytě, jsem vnímala jako naše vlastní selhání. A kamarádi, kteří bydleli v privatizovaných bytech, kde nájem neplatili, mi to jen potvrzovali. Málo se snažíme, to dá rozum.

Dnes bydlím v krásném velkém bytě v centru města u neuvěřitelně hodné paní majitelky. Za bydlení dáváme zhruba třetinu našich příjmů. Jiní to ale tak idylické nemají. Nájmy stoupají a bydlení se stává nedostupným pro čím dál větší počet lidí. V minulé vládě nebyla ze strany sociální demokracie dostatečná politická vůle prosadit zákon o sociálním bydlení a zákon, který chystá současná vláda, je výsměch. Jeho hlavní idea je jasná: zaonačit to tak, aby bydlení bylo co nejvíc zásluhové. Aby se snad nenašel někdo, kdo by státní pomoci zne­užíval. Pomáhat chceme přece jen těm, kteří se do nouze dostali, aniž by dělali v životě chyby. Není těžké pochopit, co za tím je. Společnost pořád vnímá bydlení primárně jako romský problém. A nemůžeme přece dopustit, aby cikáni jen tak „dostali“ byty. Nic podstatného se nezměnilo. V situa­ci, kdy stát vydává miliardy na příspěvky a doplatky na bydlení a kdy náklady na bydlení představují neúměrnou zátěž pro rozsáhlé skupiny obyvatel, je takový rasismus až směšný. My všichni, kdo jsme celé ty roky přemýšleli o potížích s hledáním bydlení jako o romském problému, nebo jsme je přinejlepším vnímali jako záležitost chudých a sociálně vyloučených, jsme dělali velkou chybu. Pomáhali jsme vytvořit svět, v němž není místo pro nižší střední vrstvy a jejich potíže. Neomlouvá nás ani to, že jsme se zastávali těch úplně nejslabších s vědomím toho, jak odporná je diskriminace. Jak ale nazvat to, co se děje teď?

Už je celkem jasné, že nedostupnost bydlení může přejít v katastrofu. Stát i obce se přitom chovají, jako by se nic nedělo. Pořád ještě se rozprodává obecní majetek a případný zákon o sociálním bydlení nebude nedostatek bytů řešit. Tvářit se, že vlastně nemusíme dělat nic, dnes už není chyba. Je to čiré šílenství.

Autorka je redaktorka internetového deníku Alarm.